1

Teror z nákladního auta. Londýn není Berlín

Témata: , ,

Včerejší útok teroristy na Westminsteru ve statistice, která zaznamenává počty obětí teroristů, bude působit téměř jako maličkost – čtyři zavraždění plus zastřelený terorista, asi 40 zraněných, z nich dvanáct těžce. A přesto takový mediální cirkus! Nepřehání se to? 

Ale jistěže ten mediální rumraj po včerejšku je namístě. Nejenže se útok odehrál na den přesně od masakru v Bruselu, při němž radikální muslimové zavraždili 35 lidí. Tím odpadá obvyklé čekání na to, až policie potvrdí identitu a motivy útočníků (což má tu „výhodu“, že mediální zájem se mezitím zpravidla protěkal k jiným tématům). Ale jeviště, jímž je Westminsterský most a sídlo britského parlamentu s Big Benem, patří k nejznámějším na světě. Britský parlament si dělá – ne úplně po právu – nárok být považován za kolébku demokracie.

Masivní reakce médií, dravá až hladová po detailech, je v ostrém kontrastu s posledním velkým nájezdem kamionu řízeného islamistou na chodce v evropském velkoměstě. Je to dané tím, že v prvním případě práci na místě odvádějí britská média, v tom druhém to byla německá.

Devatenáctého prosince 2016 v centru západního Berlína zabil tuniský žadatel o azyl kamionem jedenáct návštěvníků oblíbených vánočních trhů. Nebudete tomu věřit, ale až na výjimky – všechno cizince, jejichž příběhy přinesli novináři v jejich vlasti, včetně jedné Češky – jména německých obětí vraha z Breitscheidova náměstí zveřejněna nebyla, o lidech „pouze“ zraněných ani nemluvě.

Tato poznámka vzniká ve středu večer, kdy jména obětí z Westminsterského mostu (až na policistu) taky ještě nejsou známa, ale vsadím se, že brzy budou. Britové nemají ve zvyku tutlat. Po nejkrvavějším teroristickém útoku v Londýně (7/7 2005) se jména i s fotografiemi a – důležitá věc – životní příběhy všech 52 obětí objevovaly v novinách do omrzení. Německá policie, evidentně na popud politiků, naopak domácí žurnalisty, požádala, aby po identitě obětí nepátrali. Žurnalisté poslechli. Samozřejmě se argumentuje pietou k padlým a jejich pozůstalým, ale výsledkem je faktické vymazání památky na lidi, kteří koneckonců zemřeli rukou deklarovaných nepřátel západní civilizace.

Ticho naordinované v Berlíně bylo evidentně dáno strachem spolkové vlády, že by se čtenáři konfrontovaní s životy konkrétních lidí tragicky přerušenými jedním fanatickým muslimem s těmi osudy mohli příliš identifikovat a tato jejich normální lidská reakce by pak mohla mít nesprávné politické dopady. Památka na ty lidi byla dezinfikována. Německo se vůbec blíží stavu popisovanému v dystopickém Houellebecqově románu Podvolení, kde se o islamistických útocích v médiích pokud možno mlčí; před dvěma týdny v Düsseldorfu jakýsi Fatmir H., žadatel o azyl z Kosova, zranil sekyrou devět spolucestujících ve vlaku, načež policie a média oznámily, že útočník pochází z „bývalé Jugoslávie“.

Kontrast s Británií nemůže být větší. To je společnost, která ve chvíli útoku projevuje základní instinkt – semknout se, truchlit s pozůstalými a patřičně oslavit lidi, kteří ve chvíli útoku byli v palebné linii. Média zveřejňují fotografie jiných lidí poté, co je atentátník svou jízdou smetl z mostu. Média mají okamžitě hrdinu dne, je jím poslanec, který šel zrovna kolem, přiskočil a poskytoval první pomoc. Servery zveřejnily fotografie zakrváceného poslance – snažil se policistovi zastavit krev, dýchal mu z úst do úst. Média hbitě připomenou, že poslanec sám ztratil bratra při bombovém atentátu v Bali před patnácti lety. Dozvídáme se detaily o smrti policisty, jak se mu v nemocnici marně snažili dát masáž srdce.

Poslanci uvěznění na několik hodin v osm večer vycházejí z parlamentu – a spontánně provolávají slávu policistům, kteří je hlídali a kteří od nynějška před westminsterskými ploty budou stát s vědomím, že v každém projíždějícím autě se může blížit zločinec s nožem nebo výbušninou.

Bezprostřední reakce na zprávu o atentátu jsou prchavé, z povahy věci nahodilé, nicméně výpovědní hodnotu o mentálním zdraví té které společnosti mají vysokou.


/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více