Historické volby. Suverén Kaczyński a levice v propadlišti dějin

Ještě zbývají detaily, aby se potvrdil úplný triumf Práva a spravedlnosti (PiS). Odhady po uzavření volebních místností dávají konzervativní straně Jaroslawa Kaczyńského 39 procent, vládní Občanská platforma zažila s třiadvaceti procenty krutou porážku. Další strany budou v polské sněmovně jen do počtu. Velmi pravděpodobně PiS získá v parlamentu jako první strana v historii absolutní většinu. I kdyby se odhady ještě změnily v její neprospěch, může využít podporu populistického Kukizova hnutí, které skončilo ve volbách třetí se ziskem devíti procent.

Naplnily se tak obavy značné části západních, zvláště levicových politiků. Také Polsko ovládne autoritativní vůdce, který bude největší středoevropskou zemi řídit konzervativně a protievropsky. Varšava bude jako Budapešť, prohlásil při volební kampani Kaczyński, a upozornil tím, že půjde cestou silného maďarského premiéra Viktora Orbána. Na dominantní pozici Kaczyńského nic nemění, že sám na premiéra nekandidoval a že funkcí pověří stranickou zástupkyni Beatu Szydlovou.     

Společenství autoritářských vládců východní Evropy tak získalo důležitou posilu. Dosud se Orbánem inspirovali premiéři Slovenska a Rumunska Robert Fico a Victor Ponta, dominantní roli v národní politice hraje i Bulhar Bojko Borisov či Makedonec Nikola Gruevski. Kaczyński Orbána následuje tím, že chce hájit Poláky před jakýmkoli příkořím ze strany cizích institucí. Na vyšší daně se mohou připravit zahraniční obchodní řetězce. Banky budou nuceny přepočíst hypotéky uzavřené ve švýcarských francích na zloté podle kurzu, který je příznivější než aktuální tržní kurz. Polsko se přidá k tvrdému jádru Visegrádu, které se právě pod Orbánovou taktovkou do poslední chvíle brání přijímání uprchlíků. Ostatně právě výpady proti běžencům z islámských zemí pomohly dotáhnout do nečekaně úspěšného konce kampaň PiS, která začala v červnu po zveřejnění skandálních odposlechů politiků vládní Občanské platformy.   

Emancipace nových demokracií

Kdo má v oblibě katastrofické vize, ten může z výsledků polských voleb usoudit, že se nad východoevropskou demokracií povážlivě stmívá. Voliči nechtějí svobodu ani pluralitu politických názorů, ale silné vůdce, na jaké si zvykli v dobách komunismu či ještě dříve.

V tomto případě by šlo o chybný závěr. Nejde označit za likvidátory demokracie politiky, kteří před čtvrtstoletím spolupracovali na jejím znovuzavedení. Bývalí příslušníci komunistické nomenklatury či jejich dědicové, kteří vládnou Slovensku a Rumunsku a kteří usilují o moc v Česku, se mohou pokusit o revanš, ke kterému by zničení demokracie patřilo. Takovou motivaci však nejde najít u Orbána, úplně vyloučit jde u Kaczyńského.

Nový vládce Polska má vzorný životopis. Jeho politická dráha začala už v roce 1976. Tehdy se jako sedmadvacetiletý právník přihlásil do opozičního hnutí s názvem Komise na obranu dělníků (KOR), která vznikla na pomoc účastníkům komunisty tvrdě potlačených stávek v Radomi a varšavské čtvrti Ursus. O třináct let později byl účastníkem jednání u kulatého stolu, při kterých opoziční odbory Solidarita donutily komunistickou vládu, aby připustila svobodné volby. Kariéru politika v demokratickém Polsku zahájil jako šéf kanceláře prezidenta, později pokračoval jako mluvčí ostře antikomunistického křídla Solidarity. V roce 2001 založil s bratrem Lechem stranu Právo a spravedlnost, kterou od roku 2003 řídí. Jeho osobní politické úspěchy dosud nebyly mimořádné. Premiérem se stal v roce 2006, vládu však rozpustil už za rok po sporech s koaličními partnery. Prohrál parlamentní volby v letech 2007 a 2011, neuspěl ani v prezidentské volbě v roce 2010. Teď se to úplně změnilo. Jaroslaw Kaczyński se stal nejmocnějším mužem polských dějin po pádu komunismu, protože jeho strana má funkci prezidenta, premiéra a může mít i ostatní důležité státní funkce. Nejde zpochybnit, že se tak stalo demokratickou cestou.

Stejně jako Orbán je Kaczyński nejspíš připraven využívat demokracii jako nástroj, která má sloužit především k posílení jeho pozic. Zároveň se však snaží sjednotit národ v pevném postoji proti historickým nepřátelům, kterým jsou kromě Rusů také Němci. Určitě tím způsobí velké potíže kancléřce Angele Merkelové a dalším lídrům Evropské unie, nic protidemokratického však na tom není. Východoevropské režimy a jejich posilující nacionální podtext se Západu líbit nemusí, stále však jde o demokracii, kterou západní politici pomáhali zavádět a pořád se jí snaží podporovat. Triumf Práva a spravedlnosti není návratem k autoritářskému komunistickému režimu, ale cestou k překonání jeho dědictví. Součástí této cesty je emancipace od starších bratrů či otcovských přátel ze Západu, kteří sice nabízejí pomoc, často však mají sklony své mladší sourozence dirigovat.  

Konec postkomunistů

Volební výsledky ukazují, že transformace polské politiky postupuje i v dalších směrech. Podle prvních předběžných výsledků končí historie polských postkomunistů. Vytvořili koalici s názvem Sjednocená levice, která ale může ztroskotat na osmiprocentní hranici předepsané koalicím pro vstup do sněmovny. Jednotlivé strany musí získat pět procent a jistotu, že kvórum překonají, měly po vyhlášení prvních výsledků pouze dva úplně nové subjekty založené letos v květnu. Hnutí rockera Pawla Kukize navázalo na dobrý výsledek svého lídra při prezidentské volbě, když také vsadilo na nacionální notu a mimo jiné slíbilo zachránit polský průmysl v čele s horníky před cizí konkurencí. „Moderní stranu“ založil liberální ekonom Ryszard Petru, který se naopak pokusil polemizovat s rozšířenou xenofobií proti uprchlíkům. Pro postkomunistickou levici není v Polsku najednou místo.