1

Proč EU dopouští exodus

Témata: , ,

Teorií, proč se Evropa v podstatě bez odporu vydává napospas uprchlické vlně složené z lidí, kteří by za normálních okolností dostali do západních zemí víza jen stěží, je více. Na jedné straně je teorie, že vlně běženců se ubránit nedá vzhledem k její velikosti a určité „genialitě“ jejich počínání: emočnímu vydírání a trefě do slabin Schengenu, německého a dalších azylových systémů. Na straně druhé je názor, že problémem není technická, organizační nebo administrativní neschopnost zemí, přes které uprchlíci proudí zvláště do Německa, nýbrž to, že běžence prostě přijímat spíše chceme, nebo málo

Válečná vina nebo kalkul Bruselu?

Asi nejčastěji se náklonnost běžencům zdůvodňuje německým válečným komplexem. Německo a Rakousko jsou jediné země, které Syřany otevřeně vyzvaly k emigraci a zejména v Německu jich útočiště nachází v porovnání s ostatní Evropou vůbec nejvíce a to za zřejmě nejvstřícnějších podmínek. Apendixem morální roviny německé viny za zesílený exodus je údajná snaha Němců pomocí muslimských běženců zaplnit demografické vakuum. Je ale třeba říci, že německá výzva Syřanům zazněla až ve chvíli, kdy běženci okupovali budapešťské nádraží. S mimořádnou tezí přišel před nedávnem Jiří Weigl, někdejší kancléř prezidenta Václava Klause, podle kterého je za akceptací uprchlické vlny hra Bruselu. Weigl se domnívá, že z pohledu tamních komisariátů jsou běženci dlouhodobě potenciálními nejloajálnějšími občany EU. Budou-li přijati, vděčni budou EU, ta bude financovat jejich integraci, kvótový systém zajistí výsev v každé zemi EU atd. Celé to zní ďábelsky, ale přidáme-li k Weiglově teorii v poslední době zesílené verbální intervence z uprchlické komise OSN, tvrdící, že Evropa má příliš malou imigraci a příliš rezistentní národní identity, pak se vskutku pohled na evropskou odevzdanost vrství.

Na vybranou vždy bylo

Muslimská imigrace do Evropy, je všeobecně známo nicméně mnohem staršího data: Alžířané-Francouzi, turečtí gastarbeiteři v Německu a k tomu stálý, pro nezápadní běžnou veřejnost stěží postřehnutelný proud skupinek a jednotlivců, kteří se v řádu desetitisíců a statisíců ročně usazují v západní Evropě dejme tomu v posledních 20 letech. I to někdo chce, nebo málo nechce, i o tom se popsaly stohy. Zdá se tedy, že invazní charakter současného migračního proudu nelze redukovat na náhle zasažený komplex jedné země, vždyť Řekové i Italové, kdyby chtěli, mohli průchod běženců znemožnit podobně, jako to ukázali Maďaři, případně Francouzi. Naopak: brát je tradice, jen německá pomyslná kvóta ještě není naplněna.

Prostě inkluze

Stopa vede tedy k roji myšlenek seskupených kolem kritiky tradice vypjatého evropského humanismu a spasitelství, z níž politickou normu, dogma ve smyslu „už nikdy více“, učinila s válkou a jakoukoliv menšinovou intolerancí účtující poválečná akademická filozofie. Avšak proimigrační texty, které můžeme dnes a denně číst nejen v našem tisku, tu více tu méně nápadně odhalují, že nemalým motivem k uvítání lidí v nouzi nejsou jen poválečný obsesivní pacifismus a solidární hodnoty sociálního státu, ale rovněž vlastně i ona stará známá písnička jménem sociální utopie: „Evropa se změní“, „budou přicházet“, „nedá se to zastavit“, „zchudneme“, „uskromníme se“, „je třeba se podělit“, „vždyť svět je jen jeden“, „napětí poroste, ale budeme obohaceni“ atd.

Uprchlíci vlastně ani nenastolují nové téma, jak se zdá. Uvedené argumenty jsou přeci pevnou konturou právě nám, Čechům, známé ideologie. Za dělníky si stačí dosadit soudruhy z rozvojových zemí, úpící pod imperiálně-kapitalistickým jhem, my, Češi, jsme přešlechtěná buržoazie, které neuškodí odtučnění, měřítko národního vlastnictví v zemi jedné se přenáší na celý svět, jehož zdroje jsou nespravedlivě k dispozici jen některým, uprchlíci jsou novodobý proletariát, a národní vláda tím pádem nemá smysl, ten má jen „global governance“ (odumření státu bylo mimochodem utopickým konečným cílem nejstarších komunistů).

Globální jednotlivec

Jen na místo práce jako kultu sui generis tu máme osobní emancipaci jednotlivce a inkluzi, ta ať si dle soudruhů z Bruselu znamená cokoli, třeba uprchlíka ve vašem/našem bytě, když to bude nutné. Prostě inkluze. Konečným stavem je nový člověk, šťastný kříženec kultur, občan globálního a trvale udržitelného státu, který překonal všechny nadbytečné determinace a je plně ztotožněn s trvalou a tabulkově rovnoměrnou distribucí bohatství po celé planetě. Ta vychází z plánu a z úřední znalosti lidských potřeb. Je třeba pokračovat? Ne Rusko, ale materiálně zabezpečený západ je místem, kde byly sepsány nejvlivnější novodobé sociální utopie.

Stačí si přečíst jednu, dvě evropské směrnice k uprchlíkům, máte pocit, že čtete materiály OSN. Myšlení EU a OSN se velmi podobá v tom, jak explicitně hovoří o globální odpovědnosti a zejména neuvěřitelnou „papírovou“ ambiciózností, která jednoznačně vypovídá o tom, kdo se na této planetě považuje za výspu civilizace vyvolenou k epochálním a hlavně globálně pojatým činům. Nedávná imigrační směrnice dokonce obsahuje plán na projekty, které s reintegrací pomohou repatriovaným běžencům zpět doma v Africe. S pomocí pašeráků ilegálně přijedete do Německa, to vás, asi jen nerado, vyhostí, ale příslušný projekt EU vám pomůže v Lagosu najít práci.

Nezajímavé šílenství eurofilní sekty

Ústup evropských zemí od sebeobrany a kritického myšlení ve vztahu k utečencům není ani zdaleka jen důsledkem otřesu, slabosti a dekadence, překvapení, nejistoty a chaosu. Na to jde o zcela bezprecedentní jev, jehož výjimka-Maďarsko- je jen částečná a ojedinělá. Osobně se domnívám, že Syřany mohla k odchodu z uprchlických táborů regulérně motivovat turecká vláda, případně jordánská či libanonská vláda a že se mnohé na úrovni Bruselu předem vědělo. Souslednost s tahem Afghánců, Iráčanů a Afričanů nemůže být náhodná, jde o obrovský a neutajitelný sociální jev, a proto nemohla být mimo schopnost detekce tajných služeb.

Častou námitkou proti euroskeptikům bývá, že unifikace Evropy je dobrovolný proces, voliči to chtějí, a proto se nedá a nemá nic dělat. Voliči ve volbách až dosud preferovali domácí program stran, pomyslnou košili, před evropským. Nezměnilo by to Řecko (stejně vědomě pustošivý a nenáhodný projekt Bruselu jako uprchlíci), Ukrajina snad trochu, až uprchlíci tento potenciál mají, ale kdo ví, dokud kvůli kvótám, ujmou-li se, nedojdeme do francouzského stádia. Do té doby málokdo uvěří, že ve skutečnosti to, co se dělo s běženci v roce 2015, nebyl bezděčný, nečekaný šok a proces dlážděný jinak dobrými úmysly, ale ideologicky vyhovující událost, a to jen jedna z řetězce, pro velmi racionálně a cynicky uvažující skupinu velmi nebezpečných osob.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.