Prokopal se z lágru: „Dostal jsem kulku do pánve, ale ještě jsem mohl utíkat.“

Na podzim roku 1955 se podařil deseti politickým vězňům husarský kousek: vykopali si skoro dvacetimetrový tunel z jáchymovského trestaneckého lágru Nikolaj a utekli. Z této legendární desítky žije poslední: čtyřiaosmdesátiletý Anton Tomík.

Narodil se roku 1932 ve Skalici na Slovensku Cyrilovi a Marii Tomíkovým jako třetí dítě. Měl o pět let staršího bratra, který v dětství zemřel na zánět mozkových blan, o tři roky starší sestru a později o deset let mladšího brášku. Rodina žila na česko-slovenských hranicích mezi Brnem a slovenskou Trnavou, asi hodinu cesty do Bratislavy.

Hospodařili na zhruba pěti hektarech: „Táta vybudoval pro své děti tři velké ovocné sady. Těžko si vůbec představit, jak mu asi bylo, když mu je komunisti po roce 1948 sebrali. Stromy před jeho zraky vyrvali a svahy rozorali na ornou půdu,“ vypráví Tomík, jehož otec se po kolektivizaci nervově zhroutil. Zůstal na vozíku a rodina se o něj starala až do jeho smrti v roce 1979. V šestnáctiletém Tomíkovi doutnal pocit nespravedlnosti, kterou spáchali komunisté na jeho rodině, sousedech, ale i přímo na něm.

V roce 1948 nastoupil na bratislavskou Vyšší průmyslovou školu na obor strojírenství. Od roku 1949 se stal řadovým členem ČSM, protože měl strach, že jeho rodiče vystěhují do pustin v Sudetech, nebo jeho otce rovnou zavřou za neplnění povinných potravinových odvodů. Tomík toužil létat, hlásil se do aeroklubu. Lékař, na jehož zdravotním posudku jeho členství záleželo, mu mezi čtyřma očima sdělil, že nikdy létat nebude, protože je synem kulaka, a vydal posudek, ve kterém ho označil za nemocného.

O odboji mluvili, ale nic neudělali

Koncem léta 1950 Tomík se spolužáky z Vyšší průmyslové školy v Bratislavě Stanislavem Hölcem a Josefem Kulichem založili protistátní skupinu „SAK“ (Spolok antikomunistov). Všem bylo 18 let. Později se k nim přidal i o rok mladší Michal Cagaň. Podle estébáckých archivních dokumentů se skupina soustředila na tištění a distribuci protistátních letáků, shromažďovali zbraně, střelivo a výbušniny. „To je nesmysl. Možná jsme o něčem takovém mluvili, věděl jsem, že nějaké letáky vydali a rozhazovali je z vlaku. Já je ale – přiznám se – ani neviděl,“ vysvětluje Tomík.

V červenci 1951 vyrazili na výlet do Slovenského ráje, kde – podle archivních spisů – u Spišské Nové Vsi Hölec v lese pro zábavu střílel. Upoutali na sebe pozornost lesníků, kteří chtěli Hölcovi zabavit zbraň a doklady. Když ale Tomík vytáhl granát, zmizeli v lese. Následoval zátah a v rozmezí několika dnů byla celá skupina pochytána. Tomík byl zatčen 4. srpna a tentýž den u něj StB při domovní prohlídce našla pistoli ráže 9 mm, náboje a granát.

Tolik archivní dokumentace StB proti Antonu Tomíkovi, který tvrdí, že to bylo jinak: „Na výletě, když nám došel chleba, jsme šli koupit chleba do Spišské Nové Vsi. Cestou nás zastavili lesníci. Chtěli doklady. Ty jsme jim ukázali. Pak nás ve vsi udali jako podezřelé. Následně nás zatkla policie. Hned nás odvezla do věznice v Košicích a druhý den do Mlýna v Leopoldově,“ vypráví Tomík.

Mlýn se přezdívalo vyšetřovně StB u neblaze proslulé věznice: „Protože tam každého semleli. Byl jsem tři měsíce na samotce. Jediný, s kým jsem si povídal, byl pavouk. Část dne jsem se modlil a část konstruoval v hlavě elektromobil.“ Vyšetřovatelé ho obviňovali, že byl členem odbojové sítě Bíla legie, organizoval ozbrojenou skupinu, se kterou chtěli údajně mimo jiné odstřelit sochu Stalina na bratislavském náměstí. Tomík se této estébácké interpretaci směje. Prý se nic takového nestalo. Možná o odboji mluvili, ale nic z toho neudělali.

Dne 7. února 1952 ho Státní soud v Bratislavě odsoudil za velezradu na 15 let, dále k propadnutí majetku a ztrátě občanských práv na 10 let. Po odsouzení byl Tomík krátce vězněn v Illavě, ale ještě v roce 1952 ho poslali do jáchymovského lágru Nikolaj těžit uran. Nápad začít kopat tunel z lágru vznikl někdy na konci léta roku 1955. Hlavním iniciátorem byl Adolf Ruš, který pracoval v táborové stolařské dílně. Měl od ní klíče a mohl organizovat kopání tunelu, aniž by vyvolal pozornost.

Denně 15 centimetrů

Ruš vyřízl v podlaze dílny otvor a z prken vyrobil poklop, který zamaskoval pilinami. Brzy se dala dohromady skupinka pěti vězňů: Ruš, Drozd, Gápel, Kupčak a Mereš. Denně díru prohlubovali asi o 15 centimetrů. Snadno si spočítali, že mají před sebou ohromnou práci a musí se na ní organizovaně střídat. Připojili se k nim Hrdina, Kučera a Dostál. Při jedné návštěvě dílny se o tunelu dozvěděl i Josef Šebo, který sehnal železnou tyč na hloubení chodby a později zavedl do tunelu i elektrické světlo.

Nakonec během kopání elektřinu nahradili svítilnou na baterku, kterou opatřil Anton Tomík: „Díra měla asi 60 až 70 centimetrů v průměru. Tunel šel pod koridor, kde chodily stráže. Nesmělo se kýchnout. Hlínu jsme sypali do geologických pytlíků a sypali na půdu dílny,“ popisuje Tomík. Stolaři z dílny podpírali půdu dřevěnými sloupy, které sloužily i jako regály. Na půdu nakonec vězni vysypali tolik zeminy, že by prý naplnila korbu náklaďáku.

Tunel je připraven

Je neděle odpoledne 6. listopadu 1955, sychravý podzimní den. Antonín Tomík právě rukou nahmatal zadní stranu dřevěného plotu, který odděluje prostor kasáren stráží od tábora vězňů. Prkenný plot vede zhruba prostředkem celého tábora Nikolaj. Tunel vedoucí asi metr pod povrchem, těsně za okraj třímetrového koridoru z ostnatého drátu, kudy procházejí směny na šachtu. Za koridorem se tyčí 2,5 metru vysoký plot z ostnatého drátu, jímž je tábor obehnán. Každých 8 metrů stojí osvětlení, před ostnatým drátem je vyznačeno tzv. ostřelovací pásmo široké 10 metrů. V rozích tábor střeží 4 šestimetrové věže s hlídkami, které jsou ozbrojeny kulomety. Únikový tunel ústí jen do dalšího oploceného prostoru, kde se nachází kasárna dozorců.

Vězni se rychle svolávají. Jeden ze skupiny, Josef Guliš, bohužel právě před dvěma dny skončil v korekci. Nemohou na něj čekat, vše by se mohlo prozradit. Zrovna včera proběhla kontrola v pátém baráku, kde strážní vytrhali prkna, jako by už tušili, že se něco chystá. Muklové se dohodnou, že útěk uskuteční ještě v noci. Sraz v truhlářské dílně, odkud chodba vede, je po šesté večer. Tomík si skočí pro věci, již dříve si sehnal i civilní pracovní blůzu a plátěné kalhoty, a také se vrací do dílny.

Postupně přicházejí další, někteří se vidí poprvé. Kvůli utajení se celá skupina vzájemně nezná. Objevují se i Ratajský a Troja, kteří tunel vůbec nekopali. František Mereš jim o podkopu řekl těsně před samotným útěkem. Na cestu mají jen pár drobností: někdo čokoládu nebo konzervu, které si koupili v táborové prodejně, cigarety, dokonce i dvě lahve kořalky. Dohromady mají jednu mapu vytrženou ze zeměpisného atlasu, trochu táborových peněz a někdo dokonce normální peníze, které se podařilo získat od civilních zaměstnanců na šachtě.

První svobodný nádech

Okolo sedmé večer je v dílně shromážděno 10 uprchlíků. Postupně se soukají do podzemí. Proplíží se až k vnějšímu oplocení, prostříhají se a první pocit svobody jim poskytne temný noční krušnohorský les. Vězni sledují blikající světla nikolajského tábora. Čekají na poslední dva uprchlíky, Drozda a Dostála. Ti se ale hned po vyplížení z tunelu vydají na útěk na vlastní pěst. Hlavní skupina na ně čeká zbytečně. Po chvíli se dávají na útěk směrem ke Karlovým Varům.

Přes noc je v táboře klid, vše změní ranní nástup. Když se strážní z celkových zhruba 700 vězňů nemohou dopočítat celé desítky, vyhlašují v 6:45 poplach. Do akce je brzy nasazeno celkem 957 příslušníku Správy táborů ministerstva vnitra, kteří jsou vyzbrojeni 70 lehkými kulomety, 270 samopaly, 85 pistolemi a 532 puškami. Zároveň velení zásahu vytvoří operativní zálohy z dalších 235 mužů. Policisté obsazují všechny mosty a přejezdy přes řeku Ohři.

Hlavní skupině uprchlíků bohužel přestane přát štěstí již první den odpoledne. Mezi druhou a třetí na odpočívající vězně náhodou v lese narazí hajný. Domnívá se, že se jedná o pytláky, a tak vystřelí do vzduchu, aby je vyplašil: „Měl jsem právě službu, ostatní odpočívali. Zahlédl jsem hlaveň, tak jsem vykřiknul: ´Střílí!´ a skočil jsem salto vzad. Všichni se rozutekli,“ vypráví Tomík. Hlavní skupině se ztratil Mereš. Ke smůle ostatních to byl právě on, kdo vlastnil mapu.

Útěk a pronásledování pokračují

Hlavní skupina v noci z pondělí na úterý pokračuje směrem na jih. Netuší, kde přesně jsou. S rozedněním se opět ukrývají a čekají na setmění, Tomík se večer dokonce odváží zajít na nedalekou železniční zastávku, aby zjistit, kam se vlastně dostali. Najde v budce svetr a v jeho kapse asi 50 Kč, obojí vezme. Zjistí, že jsou někde poblíž Lokte. Dokonce zajde koupit asi deset housek.

V úterý za tmy, se hlavní skupina opět vydává na cestu. Okolo půl desáté dorazí podél kolejí k železničnímu mostu v Lokti. Ten je ale, jako všechny mosty přes Ohři, už od prvního dne střežen. Když se pokoušejí most překročit, z druhé strany se ozve: Stůj! Vězni povel hlídky ignorují a začnou utíkat dolů z železničního náspu. Ozve se střelba. Každý prchá, jak umí: „No, já jsem jí dostal do pánve, ale ještě jsem mohl utíkat. Pak už si nepamatuji nic. Nevím, co se se mnou stalo. Probral jsem se, když mě oblizoval pes,“ popisuje dramatické chvíle Anton Tomík, kterému se, než omdlel, podařilo ukrýt v živém plotě u dětského hřiště, kde ztratil vědomí. K hřišti utíkal i Gápel. Na místo přestřelky je ihned posláno 8 psovodů. Netrvá dlouho a Gápela vystopují ukrytého na záchodcích u dětského hřiště. Když jej odvádějí, pes ucítí i Tomíka, který leží nedaleko v mdlobách.

Jak to bylo dál

Do 19. listopadu, tedy po 12 dnech od útěku, mají policisté pochytáno všech 10 uprchlíků. Nejčastěji je zadržela náhodně hlídka někde na silnici. Nejdéle prchal stolař Ruš, který ušel přes 200 kilometrů. Zatkli ho na silnici u Olbramovic v 9:30. Po dopadení byl Anton Tomík odsouzen k dalším 2,5 letům vězení. Zbytek trestu si odseděl v Leopoldově.

V roce 1960 byl po uplynutí poloviny trestu propuštěn na podmínku. Po návratu z vězení nemohl jako bývalý politický vězeň sehnat doma ve Skalici práci. Odešel proto do Bratislavy a našel si místo ve Strojírnách potravinářského průmyslu. Nejprve pracoval jako dělník, později jako revizní technik. Rehabilitován byl až počátkem 90. let. Je jedním ze zakladatelů Konfederace politických vězňů na Slovensku. Žije v Bratislavě.