1

Vyjít vstříc zemanovské lobby nepomůže. Jde o váš skalp

Témata: , , , ,

Krajské volby ČSSD sice prohrála, ale zdaleka ne tak dramaticky, jak dnes kdekdo tvrdí. Pak to chvíli vypadalo, že se předseda Sobotka pokusí stranu „modernizovat“. Totiž změnit ji tak, aby kromě tradičních voličů (těch, co jim prezident Zeman říká „dolních deset milionů“), přitahovala i „městské liberály“ – virtuální voliče se zálibou pro lehce excentrické projekty stranických intelektuálů, jejichž představitelem byl např. ministr Dienstbier. Údajně po tlaku zezdola však předseda Sobotka vsadil na jistotu a poslechl spíše ty, kteří volali po zlepšení vztahů s  prezidentem. Pan Sobotka má taky opodstatněný strach ze svého druhého úhlavního soupeře, Andreje Babiše, jeho popis problému Babiš je čím dál tím přesnější. Dělá však něco zcela jiného, než co by od něho člověk v této situaci očekával.

První vstřícný krok směrem k Zemanovi, podpis pánů Hamáčka, Štěcha a Sobotky pod servilní prohlášení loajality s ČLR, se moc nepovedl. Neudělal valný dojem ani na adresáta, ani na hradního inspirátora, ani na českou veřejnost. Následují změny ve vládě: premiér chtěl zřejmě jít svým koaličním partnerům příkladem vstříc (jejich ministry může podle koaliční smlouvy odvolávat jen s jejich souhlasem), ti mu bez obalu sdělili, že na nic podobného nepomýšlejí. To, co nakonec provedl, odvolání „hříšných kozlů“ (z německého Sündenbock), ministrů Dienstbiera a Němečka, vysvětlují politici i komentátoři jako řešení vnitrostranických tlaků. Pokud by to měla být pravda, vydává to o vnitřní situaci v ČSSD dosti smutné svědectví.

Ministr Dienstbier je přímo ukázkový případ zmateného intelektuálního excentrika bez velké veřejné podpory, jehož plány stranu spíš kompromitovaly. Jenomže to je jen půlka pravdy. Druhá půlka je, že se po „lánském atentátu“ za premiéra zcela rozhodně, ze zásadních a dobrých důvodů postavil a vlastně mu zachránil kůži. Je nepochybné, že by to udělal kdykoli znovu. Pan Sobotka si jeho vyhazovem sice ulehčil situaci, ale zároveň pod sebou nařízl větev. Chtěl vyjít vstříc zemanovské lobby v ČSSD a zjevně i Hradu samotnému? Pokud si myslí, že se tím nasytí touha pana Zemana po pomstě, krutě se mýlí: s jídlem roste chuť a to, o co hraběti Monte Cristo z Pražského hradu v konečné fázi jde, je obrazně řečeno premiérův skalp.

Ještě daleko problematičtější je to, že se premiér zbavil ministra zdravotnictví Němečka. Ministr zdravotnictví je ve všech českých vládách funkce nevděčná, otloukánek, který zkusí jako zvíře. Navíc rezort vzbuzuje chutě koaličních partnerů, zvlášť těch, kteří chtějí všechno řídit jako (svou) firmu. Pan Němeček byl úřednický ministr, loajální vykonavatel vládní vůle. Projekt „normalizace“ zdravotnictví po údajném řádění zrádné pravice, projekt, který měl v mnoha ohledech povahu vendety a Andrej Babiš toho od počátku šikovně využíval, prováděl zcela poslušně. Zároveň ovšem, což ho šlechtí, představoval vážnou překážku pro to, co se pan Babiš pokoušel realizovat i s ministerstvem vnitra: pro dělbu moci v rezortu, která by byla další významnou etapou v procesu privatizace ČR do oligarchovy kapsy. Vyhazov pana ministra Němečka je tak čistou úlitbou Andreji Babišovi, projevem neloajality k ministrovi, který v této věci odváděl nepopulární a užitečnou práci. A pokud si snad pan premiér myslí, že tlak pana Babiše na ČSSD se nyní zmírní, strašně se mýlí: panu Babišovi jde o závěrečnou proměnu ČSSD do ódéesovita a topkovita, o to, aby v komparsu naší budoucí premiérské Sněhurky (po volbách v roce 2016) přibyl další bezmocný trpajzlíček. Ústupčivost pana premiéra je i tady spojení nemravného s neužitečným, jen je to v tomto případě ještě o hodně viditelnější než v případě pana Dienstbiera.

Premiér Sobotka si jistě neslibuje, že noví ministři za necelý rok, který chybí do voleb, dosáhnou nějakého obratu. Chce jen zastavit propad preferencí, ucpat díry ve stranickém Titaniku. Zároveň dává svému okolí signál sice nechtěný, ale bohužel velmi výmluvný: zatímco nepřátelé pana Sobotky, kteří mu jdou takříkajíc po krku, si od něho i do budoucna mohou leccos slibovat, jeho přátele a spojence naopak čeká setrvalá nejistota a měli by se ho vlastně bát.

 

Také nynějšího stavu české politiky se dotkne

Diskusní večer na téma

Odkaz 17. listopadu 1989 a dnešek

Pořádá Klub na obranu demokracie se spolkem TOPAZ

Ve středu 16. listopadu v 18.00 Michnově paláci, Újezd 450/40, Praha 1 – Malá Strana (vchod ze Všehrdovy ulice).

V panelu diskuse vystoupí publicisté Adam Drda, Jiří Pehe, Jan Urban a Bohumil Doležal

Pozvánka je ke stažení zde (link: http://klubod.cz/wp-content/uploads/Pozvanka_17.listopad-1.pdf)

 

/
Politický komentátor

Absolvent FF UK, v 60. letech člen redakční rady časopisu Tvář, signatář Charty 77. V letech 1969 až 1989 pracoval v dělnických a technických profesích. Stál u zrodu Demokratické iniciativy. Po roce 1989 byl federálním poslancem a v letech 1992 - 93 šéfem poradců Václava Klause, s nímž se poté rozešel. V letech 1993-2002 přednášel české a maďarské politické myšlení na FSV UK. Od roku 2000 vydává internetový zápisník Události.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.