Zapomeňte na Šalamounův chrám. Byla tam mešita

Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO schválila rezoluci, ve které pomíjí židovské vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků v Jeruzalémě. Benjamin Netanjahu na to řekl, že je to podobně absurdní jako říci, že Čína nemá žádnou vazbu na Velkou čínskou zeď a Egypt nemá žádnou vazbu na pyramidy.

Je to sice absurdní, ale není to nijak překvapivé, což Netanjahu samozřejmě dobře ví. Zapadá to do linie politiky muslimských zemí a jejich spojenců (rezoluci podpořily Rusko a Čína), jejichž cílem je zcela delegitimizovat izraelské nároky na Jeruzalém.

Platí tu nejspíš goebbelsovské pravidlo, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Svět si nakonec zvykne a začne připouštět, že na tom něco je, že byť se to jeví absurdní a proti všem dosavadním představám, Židé v Jeruzalémě vlastně ve starověku, ale ani nikdy potom nebyli. A když, tak před příchodem Arabů, kteří město dobyli roku 638, šlo jen o jakousi nevýznamnou osadu, ve které nikdy žádný judaistický chrám, ani Šalamounův, ani Herodův, nestál. Celé je to fikce a sionistický mýtus, kterým agresivní Izrael opravňuje svou protiprávní „okupaci“ – která přitom jediná zaručuje, že do Jeruzaléma mohou zatím relativně bezpečně putovat vyznavači všech tří náboženství, kteří tam najdou svá svatá místa ve stavu, který umožňuje jejich uctívání. Ze zkušeností, jak džihádisté v posledních letech zacházejí s kulturními památkami, plyne, že ocitnou-li se v jejich rukou, nebude to vůbec jisté.

Někdejší hora Mórija v jihovýchodním rohu starého Jeruzaléma je jedno z nejdějinnějších míst na světě. Král Šalamoun, syn krále Davida, tam dal vybudovat v desátém století před Kristem, který byl ukřižován nedaleko odsud, Hospodinův dům. Do jeho velesvatyně, kam směl vstoupit jen velekněz, dal přenést ze Sijónu Archu úmluvy, chránící dvě kamenné desky se smlouvou, kterou Hospodin uzavřel s Židy po jejich odchodu z Egypta…

Dobře, je to možná mýtus, ale že chrám, jak ten první, vyvrácený Babylóňany, tak ten druhý, rozmetaný Římany, existoval, to si opravdu troufne jen málokdo popřít.

Tedy kromě Palestinců a jejich politických a náboženských vůdců, které v tom podporují jejich spojenci – či protivníci jejich protivníků.

Podle palestinské verze žádný židovský chrám na tom místě nestál a dějiny tohoto prostoru začínají až s islámem. Proto jsou muslimové jedinými oprávněnými vlastníky a uživateli Chrámové hory. Jejich prorok Muhammad se tu prý vznesl – po Noční cestě z Mekky do Jeruzaléma – na svém koni Burakovi do nebe a sestoupil do pekla. O této události se Korán zmiňuje jen na jednom místě a není vůbec jisté, jestli se opravdu jedná o „konkrétní“ Jeruzalém, či spíš nejde o jakýsi duchovní symbol: je navíc málo pravděpodobné, že by Muhammad zvládl tisíc čtyři sta kilometrů, kolik to z Mekky do Jeruzaléma činí, za pouhou noc, byť by seděl na okřídleném koni. Muhammadovo jeruzalémské dobrodružství bude spíše způsob, jak zdůvodnit staletou arabskou nadvládu nad městem. Nicméně tento fantastický výkon opravňuje muslimy mít pocit, že oni jediní mají nárok nejen na návrší s mešitami Al-Aksá a Omarovou mešitou, kam jinověrce už skoro dvacet let, od druhé intifády, jen tak nepustí, ale i na celý Jeruzalém, arabsky Al-Quds, což mají nyní potvrzeno od UNESCO.

Paradoxní je, že tato doktrína, která popírá nejen existenci judaistického chrámu, ale i starověkého židovského státu a vůbec tisíců let židovských dějin, je vlastně relativně nová.

Historik a bývalý izraelský velvyslanec v OSN Dore Gold v knize Boj o Jeruzalém (2014) píše, že prvně tuto kartu prý vytáhl palestinský vůdce Jásir Arafat, který jí v roce 2000 během jednání v Camp Davidu šokoval končícího prezidenta Billa Clintona. Arafat mu dal přednášku, že žádné biblické chrámy v Jeruzalémě nikdy nebyly. Zaskočený Clinton prý tehdy reagoval větou: „Ale já jsem přesto přesvědčen, že pod povrchem jsou zbytky Šalamounova chrámu.“ Arafat však věděl víc: „Nenašli jsme ještě jediný kámen, který by dokazoval, že tam Šalamounův chrám stál, protože ten se historicky vůbec nenacházel v Palestině.“

Toto tvrzení, které je v rozporu nejen s biblickou dějepravou a historickými prameny (ano, ty mohou být nespolehlivé), ale i s archeologickými nálezy, má nyní v arabském prostředí ráz doktríny a dogmatu a palestinští představitelé je opakují s velkou přesvědčivostí při každé vhodné příležitosti. Tím se tato historická lež pomalu dostává do akademického prostředí a do západních médií, která jsou ochotna tuto smyšlenku připouštět jako jednu z možných teorií.

Dore Gold ve své knize uvádí řadu příkladů a tvrzení, kterými palestinští představitelé už ne šokují, ale pravidelně zásobují západní média, která je bez větších polemik přebírají. Tak třeba známý palestinský mluvčí Saíd Irikát, který za Palestince často mluví na CNN, nejednou prohlásil, že v Jeruzalémě (Al-Qudsu) nikdy žádný židovský chrám nestál, že první stavbou na onom místě byla mešita Al-Aksá, z níž měl vystoupit Prorok na nebesa.

Arafatův nástupce Mahmúd Abbás, který má pověst umírněného politika, tvrdil to samé. Tento postoj nesl své plody: v západních médiích, například v časopise Time, se začaly používat formulace jako „údajný chrám“ nebo věty jako „Židé věří, že Šalamoun a Herodes postavili první a druhý chrám“. Arafatovi a jeho nástupcům se tak během několika málo let podařilo přesvědčit část světové mediální veřejnosti, že je správné prezentovat existenci jeruzalémských chrámů jako diskutabilní otázku náboženské víry, nikoli jako historickou skutečnost.

Byl to první předpoklad k úplnému zpochybnění židovského práva na Jeruzalém a jeho ovládnutí silami, o jejichž toleranci k jiným náboženstvím si nelze dělat iluzi. Nyní se k tomuto džihádistickému snu o úplné islamistické nadvládě nejen nad Jeruzalémem připojilo UNESCO. Je nutné u toho jako jeho člen sekundovat?