1

Zeman nechce uctít padlé, jede uctít Putina

Minulý týden byl napínavý, ale nakonec přinesl velkou úlevu: prezident Zeman sice do Moskvy na oslavy Dne vítězství pojede, ale nezúčastní se vojenské přehlídky. Ustoupil, všechno je v pořádku, vláda může cestu klidně schválit. Včetně Andreje Babiše, i on je chlapík. Spokojená je koalice, opozice i média. Už zase se nechumelí.

Ve skutečnosti žádný důvod k radosti není. Vláda hned zpočátku nedůstojným a nedůsledným postupem (ať si tam Zeman klidně jede, problém je jen vojenská přehlídka) připravila půdu pro něco, co je vlastně kapitulace před prezidentem a jeho eskapádami. Jede do Moskvy na oslavy jako bezmála jediný čelný představitel země EU. ČR se prezentuje jako spojenec, na nějž není valné spolehnutí. A jede do Moskvy ne proto, aby uctil památku padlých (to mohl klidně udělat i tady, kde položili životy a kde jsou pohřbeni), ale aby uctil prezidenta Putina a Ruskou federaci, která ve svém tažení za revizi výsledků studené války anektovala Krym, značnou část Doněcké a Luhanské oblasti. A dokud nenarazí na skutečný odpor, bude pokračovat směrem Aš. To, co prezident Zeman dělá a v čem ho vláda a teď fakticky i opozice podporuje, je v příkrém rozporu s našimi státními a národními zájmy: ve svých důsledcích to ohrožuje naši suverenitu, svobodu a demokracii.

Úleva z prezidentského rozhodnutí, kterou teď pociťují naši politici a vlastně kdekdo, je nakonec přece jen trošku podobná té, kterou mnozí cítili v roce 1938 (zachránili jsme mír) nebo u nás po srpnu 1968 (krvavý teror a stalinské procesy nebudou, jen se bude hromadně vyhazovat z práce a tu a tam někoho na pár let zavřou). Takovou úlevu cítí člověk například tehdy, když se podělá: bezprostřední obtíže rázem pominou, jen je to tak nějak ostuda.

Zemanova návštěva v Moskvě probíhá v tom rámci, jak se u nás „osvobození“ tradičně oslavuje. Po roce 1945 to byl náš hlavní státní svátek, vítězství „národní a demokratické revoluce“, která nás osvobodila od nacismu a zároveň napravila nedostatky „buržoazní“ předmnichovské republiky. Komunisté pak tuto ideologii záhy doplnili: národní a demokratická revoluce postupně a logicky přerostla v revoluci socialistickou, dovršenou v únoru 1948. Bylo to cosi jako spasení, a jako spasitel fungoval „SSSR“ (jak si tehdy říkalo ruské impérium), který nás spasil a zároveň podle svého zvyku i sežral. Tím skončily dějiny a začalo něco úplně jiného, lepšího.

Inu, nepovedlo se. Listopad 1989 a následující měsíce a roky znamenaly pokračování dějin: obnovu základů suverénního, demokratického státu a jeho zakotvení ve vazbách k západním demokraciím (NATO, EU). Původní pojetí tím ovšem nebylo překonáno, jen přetřeno na růžovo podobně jako kdysi ruský tank na náměstí před Justičním palácem. Postupem času v každoročních květnových oslavách pod růžovým nátěrem čím dál tím agresivněji prosvítá původní barva.

Jak nátěr postupně vybledá, je taky zároveň čím tím zjevnější, že suverenita, svoboda a demokracie, kterou jsme získali v roce 1989, nám vlastně spadla do klína, získali jsme ji bez velkého vlastního přičinění. Byl to dar, jako každý dar nezasloužený. To v dějinách není nic až tak neobvyklého. Neobvyklé není ani to, že jsme za ni nebyli dost vděční, patřičně jsme se o ni nestarali, takže jsme ji nakonec z větší části prošustrovali. V letech 2013 – 2014 nabyl ten proces zvlášť vysoké obrátky. Výsledkem je rozbitý politický systém a rozbitá mediální scéna. Demokracie, vláda lidu, se mění v autokracii, buranokracii a oligarchii. A to vše v nepříznivých mezinárodních kulisách, ve chvíli nástupu putinovského revanšismu.

Tento proces není samozřejmě nic nezadržitelného a neodvratného. Znamená vlastně jen jedno: suverenitu, demokracii a svobodu, kterou jsme dostali před dvaceti pěti lety na dluh, si teď budeme muset zasloužit. K tomu je zapotřebí přesně vědět, o co nám vlastně jde: nejde nám o nějakou národní a demokratickou revoluci, jak nám to prezentovali v roce 1945 a v dalších letech čeští komunisté a jejich souputníci. Jde nám o to, co bylo založeno našimi předky někdy v druhé polovině devátého století, považuju sám za sebe za potřebné zdůraznit, že na křesťanských základech, a co se s různými bolestnými a leckdy krvavými regresy a peripetiemi vyvíjelo až k liberální a demokratické české politice devatenáctého století a k našemu dnešnímu státu, k České republice, která má samozřejmě, jako každá demokracie, mnoho chyb, ale je pevně ukotvena ve společenství západních demokracií a měla by být malou, ale spolehlivou součástí tohoto celku. V tomto rámci a jedině v něm je náležité a legitimní vzpomínat i na květen 1945 jako na osvobození od nacismu – ale vůbec už ne jako na osvobození od prohnilé a zbankrotované „západní“ demokracie k  „socialismu“ ruského ražení a k pádu do stalinského Ruska.

To, co místo toho rok po roce zažíváme, a co letos, ve chvíli vnitropolitické i zahraničněpolitické destabilizace a zároveň v roce „kulatého“ výročí, zásluhou prezidenta, vládní koalice a vlastně i opozice propukne mimořádnou silou, je jen opětovné vykopávání mrtvoly něčeho, co se zrodilo v roce 1945 a co jsme po listopadu 1989 pro vlastní nedůslednost a indolenci nedokázali pořádně pohřbít.
Mysleme na to v nadcházejících dnech, týdnech a měsících. Suverenitu, svobodu a demokracii, kterou jsme na dluh získali před pětadvaceti lety, si teď budeme musit zasloužit. Není to nic osudového a tragického, jen to prostě bez toho v dějinách nejde. Nadešel čas zkoušky. Snažme se, abychom v ní obstáli, nebude to vůbec lehké. A hlavně, nenamlouvejme si, prosím, při každé příležitosti, že už se tak vlastně stalo.

/
Politický komentátor

Absolvent FF UK, v 60. letech člen redakční rady časopisu Tvář, signatář Charty 77. V letech 1969 až 1989 pracoval v dělnických a technických profesích. Stál u zrodu Demokratické iniciativy. Po roce 1989 byl federálním poslancem a v letech 1992 - 93 šéfem poradců Václava Klause, s nímž se poté rozešel. V letech 1993-2002 přednášel české a maďarské politické myšlení na FSV UK. Od roku 2000 vydává internetový zápisník Události.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.