Zeman nechce uctít padlé, jede uctít Putina

Zeman nechce uctít padlé, jede uctít Putina 1
Blogy

Bohumil Doležal

Minulý týden byl napínavý, ale nakonec přinesl velkou úlevu: prezident Zeman sice do Moskvy na oslavy Dne vítězství pojede, ale nezúčastní se vojenské přehlídky. Ustoupil, všechno je v pořádku, vláda může cestu klidně schválit. Včetně Andreje Babiše, i on je chlapík. Spokojená je koalice, opozice i média. Už zase se nechumelí.

Ve skutečnosti žádný důvod k radosti není. Vláda hned zpočátku nedůstojným a nedůsledným postupem (ať si tam Zeman klidně jede, problém je jen vojenská přehlídka) připravila půdu pro něco, co je vlastně kapitulace před prezidentem a jeho eskapádami. Jede do Moskvy na oslavy jako bezmála jediný čelný představitel země EU. ČR se prezentuje jako spojenec, na nějž není valné spolehnutí. A jede do Moskvy ne proto, aby uctil památku padlých (to mohl klidně udělat i tady, kde položili životy a kde jsou pohřbeni), ale aby uctil prezidenta Putina a Ruskou federaci, která ve svém tažení za revizi výsledků studené války anektovala Krym, značnou část Doněcké a Luhanské oblasti. A dokud nenarazí na skutečný odpor, bude pokračovat směrem Aš. To, co prezident Zeman dělá a v čem ho vláda a teď fakticky i opozice podporuje, je v příkrém rozporu s našimi státními a národními zájmy: ve svých důsledcích to ohrožuje naši suverenitu, svobodu a demokracii.

Úleva z prezidentského rozhodnutí, kterou teď pociťují naši politici a vlastně kdekdo, je nakonec přece jen trošku podobná té, kterou mnozí cítili v roce 1938 (zachránili jsme mír) nebo u nás po srpnu 1968 (krvavý teror a stalinské procesy nebudou, jen se bude hromadně vyhazovat z práce a tu a tam někoho na pár let zavřou). Takovou úlevu cítí člověk například tehdy, když se podělá: bezprostřední obtíže rázem pominou, jen je to tak nějak ostuda.

Zemanova návštěva v Moskvě probíhá v tom rámci, jak se u nás „osvobození“ tradičně oslavuje. Po roce 1945 to byl náš hlavní státní svátek, vítězství „národní a demokratické revoluce“, která nás osvobodila od nacismu a zároveň napravila nedostatky „buržoazní“ předmnichovské republiky. Komunisté pak tuto ideologii záhy doplnili: národní a demokratická revoluce postupně a logicky přerostla v revoluci socialistickou, dovršenou v únoru 1948. Bylo to cosi jako spasení, a jako spasitel fungoval „SSSR“ (jak si tehdy říkalo ruské impérium), který nás spasil a zároveň podle svého zvyku i sežral. Tím skončily dějiny a začalo něco úplně jiného, lepšího.

Inu, nepovedlo se. Listopad 1989 a následující měsíce a roky znamenaly pokračování dějin: obnovu základů suverénního, demokratického státu a jeho zakotvení ve vazbách k západním demokraciím (NATO, EU). Původní pojetí tím ovšem nebylo překonáno, jen přetřeno na růžovo podobně jako kdysi ruský tank na náměstí před Justičním palácem. Postupem času v každoročních květnových oslavách pod růžovým nátěrem čím dál tím agresivněji prosvítá původní barva.

Jak nátěr postupně vybledá, je taky zároveň čím tím zjevnější, že suverenita, svoboda a demokracie, kterou jsme získali v roce 1989, nám vlastně spadla do klína, získali jsme ji bez velkého vlastního přičinění. Byl to dar, jako každý dar nezasloužený. To v dějinách není nic až tak neobvyklého. Neobvyklé není ani to, že jsme za ni nebyli dost vděční, patřičně jsme se o ni nestarali, takže jsme ji nakonec z větší části prošustrovali. V letech 2013 – 2014 nabyl ten proces zvlášť vysoké obrátky. Výsledkem je rozbitý politický systém a rozbitá mediální scéna. Demokracie, vláda lidu, se mění v autokracii, buranokracii a oligarchii. A to vše v nepříznivých mezinárodních kulisách, ve chvíli nástupu putinovského revanšismu.

Tento proces není samozřejmě nic nezadržitelného a neodvratného. Znamená vlastně jen jedno: suverenitu, demokracii a svobodu, kterou jsme dostali před dvaceti pěti lety na dluh, si teď budeme muset zasloužit. K tomu je zapotřebí přesně vědět, o co nám vlastně jde: nejde nám o nějakou národní a demokratickou revoluci, jak nám to prezentovali v roce 1945 a v dalších letech čeští komunisté a jejich souputníci. Jde nám o to, co bylo založeno našimi předky někdy v druhé polovině devátého století, považuju sám za sebe za potřebné zdůraznit, že na křesťanských základech, a co se s různými bolestnými a leckdy krvavými regresy a peripetiemi vyvíjelo až k liberální a demokratické české politice devatenáctého století a k našemu dnešnímu státu, k České republice, která má samozřejmě, jako každá demokracie, mnoho chyb, ale je pevně ukotvena ve společenství západních demokracií a měla by být malou, ale spolehlivou součástí tohoto celku. V tomto rámci a jedině v něm je náležité a legitimní vzpomínat i na květen 1945 jako na osvobození od nacismu – ale vůbec už ne jako na osvobození od prohnilé a zbankrotované „západní“ demokracie k  „socialismu“ ruského ražení a k pádu do stalinského Ruska.

To, co místo toho rok po roce zažíváme, a co letos, ve chvíli vnitropolitické i zahraničněpolitické destabilizace a zároveň v roce „kulatého“ výročí, zásluhou prezidenta, vládní koalice a vlastně i opozice propukne mimořádnou silou, je jen opětovné vykopávání mrtvoly něčeho, co se zrodilo v roce 1945 a co jsme po listopadu 1989 pro vlastní nedůslednost a indolenci nedokázali pořádně pohřbít.
Mysleme na to v nadcházejících dnech, týdnech a měsících. Suverenitu, svobodu a demokracii, kterou jsme na dluh získali před pětadvaceti lety, si teď budeme musit zasloužit. Není to nic osudového a tragického, jen to prostě bez toho v dějinách nejde. Nadešel čas zkoušky. Snažme se, abychom v ní obstáli, nebude to vůbec lehké. A hlavně, nenamlouvejme si, prosím, při každé příležitosti, že už se tak vlastně stalo.