Výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?

Prázdninovou hladinku veřejného mínění v červenci rozvířil rozsudek českého Ústavního soudu, který přiřkl rodičovská práva gayům vychovávajícím děti. Ty byly počaty díky embryu vajíčka od anonymní dárkyně a spermatu jednoho z partnerů a odnošeny náhradní matkou, se kterou muži uzavřeli smlouvu, na jejímž základě je kalifornský soud prohlásil rodiči a zapsal do rodných listů dětí. S uznáním tamního rozsudku ale v Česku nejprve narazili. Když po vleklém sporu český soud nárok uznal, jejich právník se netajil radostí, že rozhodnutí může mít význam i pro jiné homosexuální páry, které v zahraničí využily institutu náhradního mateřství.

Muži dlouhodobě žijí v Kalifornii, která je díky velmi liberální legislativě cílem homosexuálních párů z celého světa. Náhradní mateřství je zde legální, přístupné i cizincům, neexistují prakticky žádná legislativní omezení; heterosexuální a homosexuální páry, sezdaní či nesezdaní a také single jedinci mohou využít služeb náhradních matek a posléze být uvedeni v rodných listech dětí buď jako otcové, matky, nebo genderově neutrální rodičové, vše pouze na základě vlastního uvážení. Právní úprava podobná té kalifornské přitom není napříč Spojenými státy převládající. V řadě jiných států je legislativa restriktivnější, v některých státech je potom náhradní mateřství zcela zakázáno nebo omezeno výhradně na heterosexuální manželské páry.

Ústavní soud se přesto rozhodl pověstnou Pandořinu skřínku otevřít: pod záminkou nejlepšího zájmu dítěte upřednostnil rozsudek kalifornského soudu nad veřejným pořádkem České republiky. Ve prospěch uznání kalifornského pojetí rodičovství byl použit i přinejmenším zarážející argument, že sami muži netuší, kdo je biologickým otcem dítěte. Partneři totiž mají děti dvě a každý z nich je biologickým otcem jednoho z nich. Kdo kterého, ví pouze jejich lékař. Podle soudkyně Kateřiny Šimáčkové bylo nezbytné nadřadit zájem dítěte „abstraktním principům“. Když však česká legislativa stejné postupy neumožňuje, činí tak rovněž s ohledem na nejlepší zájem dítěte.

Český stěžovatel je otcem s padesátiprocentní pravděpodobností stejně jako jeho dánský partner, náhradní matka plod pouze za úplatu odnosila a biologická matka, která darovala vajíčko, je zcela neznámá. Společný produkt čtyř osob je tak v situaci ne nepodobné nalezenci z babyboxu – ani on fakticky nezná biologické rodiče. Přitom právě kvůli babyboxům Českou republiku či sousední Polsko kritizoval Výbor OSN pro práva dětí. Babyboxy totiž podle něj porušují ty články Úmluvy o právech dítěte, podle nichž mají děti právo znát své rodiče. Je toto právo garantováno také dětem, na nichž si stejnopohlavní páry realizují svoje touhy po rodičovství?

Od Abraháma ke zkumavce

Výchova dětí v homosexuálních rodinách nepřestává být polarizujícím tématem a ve spojení se skutečností, že dítě je takto záměrně přivedeno na svět a oloupeno o zážitek mateřské lásky a znalost vlastních kořenů, se z ní stává hotová bioetická rozbuška. Většina párů využívajících služeb náhradních matek je však heterosexuální. V Británii je například mezi „objednavateli“ poměr heterosexuálů k homosexuálům zhruba osm ku dvěma. Ač se z konzervativního hlediska jedná o přijatelnější variantu, morální dilemata nejsou o mnoho menší.

Podle kritiků institut náhradního mateřství odděluje sex od reprodukce, mateřství od těhotenství a narušuje jednotu páru zapojením dalších osob do potenciálního rodinného vztahu. V krajních případech si rodičovská práva k dítěti může nárokovat až pět osob – rodiče „objednatelé“, biologická matka a otec a náhradní matka, která dítě porodila. U homosexuálních párů toto číslo klesá na čtyři, protože biologickým otcem je zde jeden z mužů. Vždy se však jedná minimálně o tři osoby. Tato výroba dětí na zakázku je v očích kritiků neetická, ženy staví do pozice pronajímatelek děloh, narušuje tradiční rodinné vazby či otevírá dveře eugenickým postupům.

Zastánci procedury argumentují, že tradiční rodina je pouze sociálním konstruktem své doby a její podoba se v historii lidstva mnohokrát měnila. S mírnou nadsázkou lze o využití institutu náhradního mateřství hovořit již v případě biblického Abraháma, jejž neplodná manželka Sára vyzvala, aby dítě zplodil s egyptskou otrokyní Hagar. Tak přišel na svět syn Izmael a podle mezopotámského práva dítě patřilo Sáře. Moderní doba přinesla jen „techničtější“ provedení, když se namísto dvou lidí na plození podílejí nejméně tři a sex byl nahrazen asistovanou reprodukcí.

Argument Hagar je však dvousečný: jako otrokyně byla v podřízeném postavení vůči svým pánům, a na jejich nápady tak musela přistupovat chtě nechtě. Tato forma vykořisťování sice dnes ve vyspělém světě není obvyklá, lze ale hovořit o rafinovanějších způsobech zneužití sociální a ekonomické situace žen. Namísto altruistických pohnutek se stále silněji dostává ke slovu komerce. Řada západních párů využívá z finančních důvodů služeb náhradních matek v rozvojovém světě. Cena dítěte v Indii je čtvrtinová oproti ceně, na kterou stejný proces přijde v Kalifornii, indické darované vajíčko zase stojí zhruba třetinu ceny vajíčka europoidního typu.

Ne nadarmo komercializace náhradního mateřství v Evropě nezašla nejdál na progresivním Západě, nýbrž na konzervativní, ale chudé Ukrajině, kde zákon náhradní mateřství vysloveně povoluje a jako rodiče dítěte stanovuje „objednatele“, nikoliv ženu, která dítě porodila. Náhradní mateřství zde funguje jako byznys hojně využívaný cizinci. Chudé ženy jsou nabízeny jako zboží katalogovým způsobem a jejich právní jistota je minimální, což otevírá dveře obchodování s dětmi. Australští homosexuální pedofilové Mark Newton a Peter Truong si v roce 2005 pořídili novorozeného chlapce od náhradní matky z Ruska. Zaplatili za něj pouhých osm tisíc dolarů.

Jednoho hezkého chlapce s vysokým IQ

S množstvím vynaložených finančních prostředků rostou také očekávání objednatelských párů. Komercializace podporuje mentalitu honby za dokonalým produktem, u kterého budou dopředu „vychytány“ všechny vady, zvoleno pohlaví a vyšlechtěny ryzí vlastnosti. Nejpatrnější je tento fenomén na trhu s vajíčky. Sociologové Eric Blyth a Abigail Farrandová popisují, že největší poptávka je po vajíčkách univerzitně vzdělaných žen a obecně žen s vysokým IQ. Mnoho párů je ochotno připlatit si také za specifické fyzické atributy a odpovídající vzhled.

Dárkyně vajíček a náhradní matky proto vyplňují napříč reprodukčními centry nekonečné dotazníky: barva pleti, vlasy a oči, kvalita vlasů, výška, váha, kompletní zdravotní profil, menstruační cyklus, věk a příčina úmrtí členů rodiny, vzdělání, povolání, kariérní cíle, náboženství, hudební či pohybové nadání, sexuální život a jiné osobní otázky všeho druhu. Mnohé kliniky vyžadují i fotografie, aby si klienti mohli zvolit podle svého gusta. Potom přichází na řadu předimplantační genetická diagnostika neboli genetická analýza embryonálních buněk s cílem vyselektovat nevhodná embrya a zamezit genetickým chorobám, ale také například umožnit výběr pohlaví budoucího potomka. Dokáže toto váš pohlavní styk?

Přístup k dítěti jako ke zboží se naplno projeví při narození dítěte s postižením. V roce 2014 světová média referovala o případu australského páru, který si objednal dítě u náhradní matky z Thajska. Matka dvou dětí souhlasila s odnošením dítěte hlavně kvůli nuzné situaci, v níž byla. Penězi chtěla umořit dluhy a začít s rodinou nový život. Jedno z dvojčat však přišlo na svět s Downovým syndromem a vrozenou srdeční vadou. Rodiče si po porodu převzali pouze zdravou dceru, nemocného syna odmítli, a ten tak zůstal náhradní matce v Thajsku. Ta se o něj nakonec rozhodla postarat.

Nebo jiný případ. V případě malého Christophera narozeného se vzácnou dědičnou infekcí, která narušuje vývoj dítěte a má za následek mentální retardaci, nervosvalové obtíže a poruchu sluchu a je v prenatálním stadiu nezjistitelná, zase musel rozhodnout soud. O chlapce nestála ani náhradní matka, ani biologický otec. Soud ve státě Michigan konstatoval, že surogační smlouva je nevynutitelná, a otec tak nemůže být nucen k převzetí syna do péče. Přestože se na Christopherově narození podílelo několik osob a jednalo se o složitý a zdlouhavý proces, skončil chlapeček v péči státních orgánů.

Některé zprostředkovatelské agentury a objednatelské páry se snaží podobným sporům předcházet tím, že náhradní matku ve smlouvě zavazují podstoupit veškerá prenatální vyšetření a v případě jakékoliv zjištěné vady jít na interrupci. V případě objednatelského páru z Kanady rodiče žádali po náhradní matce, aby podstoupila interrupci kvůli vysoké pravděpodobnosti Downova syndromu. Žena nejprve odmítala, pak však byla pod pohrůžkou, že objednatelský pár dítě po porodu nepřevezme, donucena zákrok podstoupit, protože na jeho finanční zabezpečení by neměla peníze.

Smíme všechno, co umíme?

Komodifikace lidského těla v souvislosti s využíváním institutu náhradního mateřství proti sobě spojila množství nesourodých názorových proudů, které k obhajobě svého stanoviska používají různé argumenty. Předsedkyně italské feministické organizace Se non ora quando Francesca Izzová na konferenci pořádané na půdě italského parlamentu kritizovala degradaci ženy na „pec, která produkuje děti, což popírá důstojnost mateřství v samém jejím základě“. Na konferenci vystoupil i bývalý předseda největší italské asociace za práva homosexuálů Arcigay Aurelio Mancuso, jenž nezastíral stále větší nátlak LGBT organizací na legalizaci náhradního mateřství v Itálii.

Na poplach bijí také mnozí vývojoví psychologové. Argumentují, že dítě již v prenatálním období vnímá okolní svět a vytváří si vztah k matce. Americký vědec a průkopník perinatální psychologie David B. Chamberlain tvrdil, že cítění a vědomí jsou trvalými aspekty lidské psychiky a na začátku života neexistuje žádné prázdné období. Zatímco u altruistické motivace je do jisté míry možné, aby si náhradní matka s dítětem utvořila citový vztah, v případě převažující komerční motivace je to vyloženě nežádoucí. Některá reprodukční centra surogátkám poskytují psychologické poradenství, aby lépe přijaly, že těhotenství je v jejich případě jen obchodním vztahem, a nevytvořily si k dítěti žádnou citovou vazbu. Vliv prenatálního vývoje na další život dítěte pokládají za přeceňovaný.

Navzdory mnohovrstevnatosti sporu se obě strany neshodnou především na dvou klíčových otázkách: zda existuje právo na dítě a jestli smíme všechno, co umíme. Zastánci tvrdí, že právo stát se rodičem nesmí být upíráno nikomu, kdo po tom touží, a sociální vazby vytvořené během života nadřazují vazbám biologickým včetně prenatálních. Náhradní mateřství pomáhá neplodným heterosexuálním párům a zrovnoprávňuje homosexuály v přístupu k rodičovství. Moderní technologie nám mají především usnadňovat život – a to i v oblasti plodnosti. Navíc se proti jejich rozšíření nedá účinně bojovat a postupy, které dnes považujeme za kontroverzní, budou jednou zcela normální. Lidské dějiny jsou dějinami pokroku a časem zboří každé tabu.

Odpůrci odmítají neustálé rozšiřování konceptu lidských práv o nové kategorie, jež transformují požadavky určitých skupin automaticky v univerzálně platná práva – v posledních letech je to například „právo na sexuální uspokojení“, které mají zabezpečit státem vyškolené sexuální asistentky, „právo na důstojnou smrt“ degradující lékařské poslání léčit a zachraňovat život nebo „právo na dítě“ pro ty, jimž ze zdravotních důvodů či biologických daností není dáno zplodit vlastního potomka. Technologický pokrok přináší i četná úskalí a bez opory v morálce více škodí, než pomáhá. Teoreticky umíme vyrobit atomovou bombu. Její použití ale není rozumné.