A patří Turecko do NATO?

Turecko má od středy výjimečný stav. Prezident Recep Erdogan bude moci vládnout skrze dekrety. Primátor Istanbulu nechce dovolit zemřelým pučistům místo na normálním hřbitově. Včera pak vláda rozhodla pozastavit ještě platnost Evropské dohody o lidských právech. Místopředseda vlády Numan Kurtulmus uklidňuje Turky i svět, že základní politická a občanská práva v ohrožení nejsou, že tu jde jen o kroky proti pučistům. Těch je, máme věřit, na svobodě a ve vysokých pozicích ještě tolik, že nebezpečí puče osnovaného z Ameriky duchovním Gülenem přetrvává.

Kurtulmus se včera dopustil i československé paralely. Nástup civilistů, kteří v pátek večer neozbrojení zdolali tanky pučistů a odzbrojili vojáky, přirovnal k chování Čechoslováků, když v srpnu 1968 přijely tanky Varšavské smlouvy.

Jenže na rozdíl od Prahy před 48 lety se teď v Istanbulu neskandovalo Svobodu, ale Alláh je velký. A do toho zapadá i motiv s Gülenem v pozadí. Prezident Erdogan na jeho adresu před časem vyčítavě prohlásil, že Gülenovo hnutí už čtyřicet let usiluje podlomit a dobýt tureckou republiku. Vzhledem k tomu, že do roku 2013, byli oba muži těsní spojenci při islamizaci země, a vzhledem k tomu, že Erdogan strávil s islamisty, k nimž se přidal nejpozději v polovině 70. let, celý svůj dospělý život, by se dalo říct, že se sám na tomto gülenovském spiknutí cca 37 let podílel.

Ještě v letech 2008-2011 erdoganovci a gülenisté v soudních monstrprocesech společně pouštěli žilou sekularistické armádě (procesy proti tzv. Ergenekonu, domnělé tajné organizaci k odstranění vlády Erdoganovy strany AKP). Takže pokud je jádro vládní kampaně pravda, sledujeme zápas dvou náboženských sekt (ten pak odskáčou politické svobody v zemi, které by měly platit pro každého, a přímo tisíce nebo spíš desetitisíce obětí čistek, které s Gülenem patrně nic společného nemají).

V Turecku, kde vládní islamisté už několik roků zatýkají, mlátí nebo aspoň propouštějí z práce kritické novináře, vznikají podmínky, kdy se z opozice stane pronásledovaný disent. Může Západ toto šinutí se člena NATO a aspiranta na členství v EU zastavit?

Evropská unie bohužel na Erdogana dojem neudělá. Je to v posledních letech šifra ekonomického i politického úpadku. Že Turecko do Unie stejně nikdy nevstoupí, ačkoliv se obě vyjednávací strany ze zvyku tváří, jako že tomu věří, už se dnes i mezi evropskými politiky může říkat na jméno. Že je v akutním ohrožení dohoda Merkelová-Erdogan o navracení běženců z Řecka do Turecka výměnou za bezvízové cestování pro Turky po Schengenu, je taky nasnadě.

O udržení dohody při životě se víc než Erdogan bude snažit Merkelová, jinak by totiž musela uznat, že nekontrolovaný příliv běženců do Německa letos na jaře zastavily už státy na tzv. balkánské cestě, když přes její protesty zavřely hranice. A že to bylo ještě před její dohodou s Erdoganem. Kromě toho Merkelová pakt s Erdoganem potřebuje držet kvůli Řecku. To by s přibýváním běženců z Turecka, kteří by odsud nemohli pokračovat dál, buď zkolabovalo, anebo by se muselo naučit chránit si hranice v Egejském moři – což je obtížný úkol. Premiér Tsipras ale může spoléhat na to, že Merkelová do Řecka politicky hodně investovala v nešťastné operaci na udržení země v eurozóně a že její statické myšlení jí říká, že odchod Řecka z Schengenu by znamenal i jeho odchod z eurozóny a tedy krach jejích už šest let trvajících snah. Kancléřka je tedy dvojnásobným zajatcem svého mýtu neomylnosti, na který sice v Evropě věří už jen její spoluobčané, ale ti jediní ji mohou v průzkumech zničit. Takže evropská páka by na Erdogana nestačila.

A NATO, nemohli by ostatní jeho členové Turecku po vzoru Johna Kerryho dát najevo, že ho z něj formálně nebo fakticky mohou vyloučit? Škody pro spojence by nebyly velké. Erdogan se totiž jako spojenec už řadu let nechová. Například pro rok 2014 existuje podezření, že turecký státní aparát, armáda a hlavně jeho tajná služba MIT pomáhaly v Sýrii Islámském státu. Letos v lednu prý o tom na uzavřeném jednání v americkém Kongresu mluvil přímo jordánský král. Méně prominentních svědectví – o pouštění džihádistů z Evropy do Sýrie, o dodávkách a naopak odběru ropy – je celá řada, byť turecká vláda jedno po druhém popírá. Ale nemohla popřít, že místo aby uzavřela svoje hranice děravé s Islámským státem, soustředila se na stejné hranici o kus dál na boje s Kurdy.

EU jako hrozba i jako civilizační maják na hodně dlouho přestala fungovat, možná už naopak působí jako odstrašující příklad. Naopak Severoatlantická aliance v době, kdy si Erdogan musí dělat starosti kvůli dvěma rozvráceným, zoufalým zemím, je aspoň nějaká páka, aby rozvrat právního státu a sesun k islamistickému režimu nepohltil Turecko. Za studené války NATO Turky potřebovalo, kvůli větší sovětské/ruské hrozbě se ignorovaly nedostatky turecké demokracie. Poměr těchto dvou hrozeb se obrátil.