Ruský generál chtěl bránit Česko před nacisty. Zemřel v gulagu

Stejně jako za stovky dalších ruských emigrantů, kteří už byli občany Československa, se za něj tehdy odmítla postavit tuzemská vláda. Generál Sergej Vojcechovský velel legionářům v Rusku a mezi válkami i zemským velitelstvím v Brně a Praze. Jako odpůrce bolševiků byl ale v roce 1945 odvlečen na Sibiř, kde šest let nato zemřel v gulagu.

Ačkoli byl Rus, stál u zrodu československé armády a chtěl před nacisty bránit zemi, jež se mu stala novou vlastí. „Jen se nevzdávati lehce. Může to být pro budoucnost nezdravé,“ psal Vojcechovský ministru obrany v září 1938 před podpisem Mnichovské dohody a vyzýval československou vládu, aby odmítla německé požadavky na úpravu státních hranic.

Se zkušeností bělogvardějce, což byli ruští odpůrci bolševické vlády, údajně Vojcechovský na poradě nejvyšších generálů v podstatě navrhl svrhnout vládu, ponechat ve funkci prezidenta Edvarda Beneše a jít do boje. Byl též jedním z autorů plánu, který počítal s ústupem na Českomoravskou vrchovinu, odkud bylo podle něj možné nějaký čas vzdorovat náporu Němců.

Pod dohledem gestapa

Po okupaci Československa nacisty v březnu 1939 Vojcechovský spoluzakládal odboj Obrana národa, záhy ho však někteří členové donutili, aby se účasti v této organizaci vzdal. Jako bělogvardějec a antikomunista by byl prý překážkou při spolupráci se sovětskými spojenci. To ho zřejmě zachránilo před smrtí zastřelením, žil pak ale pod důsledným dohledem gestapa a nejspíš i sovětské tajné služby.

„To se rozumí, nejsme žádné gestapo,“ uklidňoval premiér Zdeněk Fierlinger svého někdejšího spolubojovníka z legií generála Antonína Čílu, který 12. května 1945 intervenoval za propuštění Vojcechovského, zatčeného týž den československou revoluční gardou. Vojcechovský byl propuštěn, ale večer si pro něj přišli sovětští důstojníci, z jejichž spárů už se nedostal.

V roce 1949 odebrala Vojcechovskému armáda hodnost generála a v encyklopediích o něm komunistický režim psal jako o představiteli kontrarevoluce.

Žádosti jeho manželky Margarity i jeho tehdejší družky Sofie Navarové o pomoc u vlády nebyly úspěšné. Ministerstvo obrany odpovědělo jen, že "dobu neshledává vhodnou k intervenci."

V roce 1949 odebrala Vojcechovskému armáda hodnost generála a v encyklopediích o něm komunistický režim v Československu psal jako o představiteli kontrarevoluce. Až po sametové revoluci byly informace o jeho osudu uvedeny na pravou míru a v roce 1997 mu prezident Václav Havel udělil Řád bílého lva in memoriam.

Sergej Nikolajevič Vojcechovský se narodil 28. října 1883 v běloruském Vitebsku do ruské šlechtické rodiny a jeho předci působili jako důstojníci v carské armádě. Absolvoval reálné gymnázium a po dvou letech na vojenském učilišti se stal vojenským instruktorem. V roce 1909 se oženil s dcerou svého velitele (v lednu 1910 se jim narodil syn Georgij) a po dalších studiích pak působil jako důstojník v Moskvě a Charkově.

Nesleduje naše zájmy, říkal Šverma

Za boje v první světové válce byl mnohokrát vyznamenán a v září 1917 se stal náčelníkem štábu 1. střelecké Husitské divize. V květnu 1918 stál v Čeljabinsku u zrodu Československého vojska na Rusi, jako jeden z mála ruských důstojníků zůstal v legiích i po nahrazení většiny velení Čechy a Slováky. Koncem roku 1918 se vrátil do ruské armády a bojoval proti bolševikům, po jejichž vítězství emigroval v roce 1921 do Prahy, kde už tehdy žila jeho žena a syn.

V hodnosti generála byl přijat do rodící se československé armády a v lednu 1922 získal československé občanství. V roce 1927 převzal Vojcechovský Zemské vojenské velitelství v Brně a o dva roky později mu byla udělena hodnost armádního generála.

Důsledným odmítáním bolševismu ale vyvolával i negativní reakce. Například komunista Jan Šverma ho v parlamentu napadl: "Jak dlouho bude dnešní armádě velet žoldák, který nesleduje naše zájmy, zaprodanec bílé kontrarevoluce?" Přesto byl v roce 1935 jmenován zemským vojenským velitelem v Praze.