Dělitelnost civilizace: záchrana před chaosem nebo sobectví?

Více než 20 miliard kilometrů od planety Země se pohybuje sonda Voyager, do vesmíru Američany vypuštěná již před 40 léty. Její misí je studovat nejvzdálenější místa naší Galaxie. Na své palubě nese Voyager měděnou pozlacenou gramofonovou desku, která obsahuje poselství. Na desce je záznam krátkých pozdravů v celkem 50 pozemských jazycích pro případ, že by se sonda setkala s ufony. Cesta Voyageru je pěknou civilizační metaforou i způsobem, jak základním způsobem definovat pojem civilizace. Zřejmě nebude sporu, že v podstatě je vyslancem lidského druhu, byť výhradně za americké peníze.

Oč se hraje

Celý příměr je ale vlastně politický. Pokud bychom totiž kladli otázku civilizace opravdu vědecky, nebudeme podléhat nutkání definovat její jednotu či mnohost. Tyto kategorie mají zištný účel jen pro nás, pozemšťany. V kontextu mise Voyageru jsou zcela bezcenné. „Standardní“ zkoumání pojmu by se, tak jako v minulosti, soustředilo spíše na teorii civilizace, tedy na to, co jsou – v kontextu planety Země – její hlavní atributy, nikoli na její dělitelnost, nebo nedělitelnost. Tato debata mívala oproti tendenci dneška pozitivní, konstitutivní, případně misijní charakter, její pohnutkou byla jistota, plynoucí z dominance Západu. Nikoliv nejistota, vyplývající z rozpadu, nabádající k separátní verzi vnímání.

Daný výkyv je – přinejmenším teoreticky – přínosný. Co se dříve jevilo na pojmu civilizace jako méně podstatné, má nyní možnost být řešeno. Abychom byli konkrétní: defenzívní východisko současné civilizační debaty je dáno obecně viditelným ústupem Západu ze světových pozic, konkrétně pak takřka přímým přenosem důsledků stále vyšší migrační mobility. Ukazují se meze koexistence národů (nejen muslimská migrace do západní Evropy, jde i o latinizaci USA, islamizaci a počínšťování Ruska), jejichž nejdramatičtější projevy a trendy nastolují legitimní debatu, zda se jedná „jen“ o nedorozumění mezi kulturami, nebo o střet závažnější a trvalý, totiž v rovině až civilizační. O hru se slovy přitom tak úplně nejde: příklon k jednomu z pojmů může být otázkou míru nebo války.

Je úplně jedno, jestli jste obětí atentátu v důsledku „kulturního tření“, nebo náporu cizí civilizace. Protože nežijete. Pro dlouhodobou prevenci násilí však pojmová kategorizace jakýsi smysl má. Usneseme-li se na tom, že svět je složen z kultur v rámci jediné civilizace, případně z jakýchsi subcivilizací, jimiž se rozumí opět kultury, směrovka vybídne k tzv. inkluzívnímu řešení třecích ploch a konfliktů. Jde-li o střet civilizací, některých vzájemně slučitelných, jiných nikoli, je nutno hovořit o řešeních garantujících zásadní odstup mezi nimi včetně „práva“ na samostatný vývoj a na obranu. Třetí možností, rozumu odporující, ale na dnešním Západě reálnou, je uznání civilizačních rozdílů s inkluzívním vyústěním.

Impérium lásky

Nejprve tradiční inkluzívní argumenty. Jak jste se přičinil Vy osobně o to, že jste Němec? Nijak: vaše bytí je náhoda. Klidně jste se mohl narodit jako Maročan. Jedině pohodlně sobecké falešné vědomí je strůjcem vašeho směšně subjektivního pocitu civilizační identity. Nejste nic víc než pomýlený náfuka, který ke své výlučnosti přišel bez svého přičinění. A může právo vyplývat z náhody přiznávající privilegia na straně jedné, na straně druhé chudobu a hlad? Bratrským argumentem náhody je lidství. Nejsou snad jen jedny city? Jedna mateřská láska apod.? Pokud ano, náhodná distribuce kolektivních identit, rozvrásněných náboženstvími, geografií, velikostí národů a dalšími faktory, je možná dějinotvornou zápletkou, ale určitě ne dokladem té podstatné odlišnosti.

Inkluzívní argumentace má potenciál submisívní i dominantní. Z titulu nedělitelnosti člověka jakožto univerzální morální bytosti, jakési základní stavební civilizační jednotky, vyplývá přirozený soucit na straně jedné, na straně druhé aktivní odpovědnost. Výrazem zdaleka nemusí být jen řešení na úkor vyspělých společností Západu, typické pro příznivce permanentního kulturního a náboženského dialogu, otevřených hranic, případně radikálního promenšinového multikulturalismu. Představit si lze i konzervativní formy „tough love“, odmítající výchovnou pasivitu, případně přímo prožívající misijní zápal. Nejtypičtěji skrze zavádění demokracie ve světě silou, případně za pomoci globálních aktivistů.

Náhoda není náhoda

Východisko separátního pojetí civilizace nesporuje elementární nedělitelnost lidského založení a údělu, není bez soucitu a porozumění, dokonce nevyvrací faktor náhody, zdráhá se však – a to zcela rezolutně – z principu převzít odpovědnost za důsledky aktivní reflexe globální sounáležitosti. Domnívá se totiž jednak, že „pasivita“ vede k menšímu úhrnu škod. Co příznivci „jednoho světa“ označují za náhodu, vidí jako řád věcí, případně jako úmysl boží, který nelze opravovat. V tomto kontextu se zásadním způsobem ztotožňuje s právem jednotlivých kultur na autonomní, nikým nepodceňovaný, neopravovaný vývoj. Vkládání se do záchran za cenu intervencí a vyúsťujících v migrační šílenství považuje v prvé řadě za aroganci a záruku chaosu.

Právě nezkrotnost civilizátorů, podceňujících právní důsledky emotivních politických obratů, jsou pro civilizační separatisty zřejmě tím největším strašákem. Budeme-li totiž důslední, pak se dají náhoda a imperiálně pojímané lidství obrátit proti komukoli, pochopitelně i proti lidem z chudých a z našeho pohledu nešťastných zemí. V jejich jménu může klidně začít novodobá rekolonizace. Nikdo si pak nebude svou zemí, svým původem, jist. Takový Nor, kterému odebrali bez příčiny děti, by přeci klidně mohl zatoužit po azylu v Botswaně. Nebo vzniknou mezinárodní regulační instituce, které rozhodnou, kdo a kam migrovat smí a kdo ne? Je toto ještě pořád láska a soucit, nebo zkázonosné šílenství?