Příležitost souhlasit s Babišem

Nemám příliš často příležitost souhlasit s Andrejem Babišem. Na druhé straně si vážím konzistentně střídmých názorů ústavního právníka Jana Kysely, který poslední myšlenky ministra financí zkritizoval v deníku Právo. Babišův návrh zrušit Senát, v principu významnou pojistku demokracie (i když v tomto úkolu Senát často a vlastní vinou selhává), je scestný a nebezpečný. Jeho nápad snížit počet poslanců na polovinu je typickou ukázkou parlamentního inženýrství bez hlubšího opodstatnění, vyjma populistické líbivosti.

Tentokrát ale nerozumím Kyselovým výhradám proti Babišově návrhu omezit počet funkčních období poslanců na dvě. Kyselův názor, že jde o populismus, který se více hodí k latinskoamerickým režimům, zde neobstojí. Omezení funkčních období, tzv. term limits, je nástroj používaný od starověku. Je symptomatické, že ve starém Římě byl používán k omezení moci diktátorů. Také v moderní době je široce aplikován u těch ústavních funkcí, kde se potenciálně soustřeďuje nejvíce moci, především u prezidentů, ať je tomu tak ve Spojených státech, u nás, ve Francii, či dokonce, alespoň teoreticky, v Rusku.

Ve Spojených státech jsou term limits používány v řadě zákonodárných sborů amerických států i v zastupitelstvech řady měst. Některé státy dokonce přijaly zákony omezující počet funkčních období členů Sněmovny reprezentantů a senátorů, kteří je zastupují ve federálním Kongresu. Ústavní soud Spojených států sice těsnou většinou shledal tyto zákony za neústavní, protože legislativa jednotlivých států nemůže být nadřazena legislativě federální, nicméně otázka term limits na federální úrovni zůstává aktuální i díky tomu, že ji ve své kampani otevřel současný prezident Trump.

Smysl omezení počtu funkčních období je dvojí. V první řadě zajišťují příliv čerstvé krve, a tudíž i nových myšlenek do zákonodárných sborů. Tato obměna navíc probíhá postupně, s osmi-, deseti- či dvanáctiletou latencí, čímž zachovává přijatelnou směs zkušenosti a iniciativy. Případy dnes již věkem zralých poslanců, kteří od svých jinošských let nepoznali ze světa nic více než parlamentní kuloáry, se nevyhnuly žádné z našich velkých politických stran a existují i v jiných zemích. Nejsou to případy hodné následování.

Možná ještě důležitější je ale druhý argument. Každá moc korumpuje, prohlásil lord Acton před přesně sto padesáti lety, absolutní moc korumpuje absolutně a dlouhodobá moc korumpuje dlouhodobě. To, že si většina zvolených představitelů ráda zvyká na své výsady a privilegia, snaží se je rozšiřovat a nezřídka z nich i nemístně těží, je v lidské povaze.

I Václav Havel, příklad politika zodpovědného a nezkorumpovaného, si této nákazy všiml sám u sebe ve svém projevu v Kodani při převzetí Sonningovy ceny. A není úplnou náhodou, že u většiny parlamentních podrazů na voliče, vylobbovaných kliček a vytunelovaných zákonů asistují vždy právě ti nejprotřelejší parlamentní matadoři. Jistota, že se politik nemůže držet své moci věčně, je velmi dobrou protilátkou proti jejím pokušením. Jediný důvod, proč zatím taková omezení u nás neplatí, je nechuť kaprů těšit se na Vánoce.

Andrej Babiš představuje na naší politické scéně nový prvek, zákonitě vyvolávající autoimunitní reakce. Jeho touha po moci, a zejména jeho neschopnost uznat, že kombinace moci ekonomické, politické a mediální je v liberální demokracii nepřípustná, byť by byla v rukou člověka se sebelepšími úmysly, si zasluhuje zásadní a nesmlouvavý odpor každého demokrata.

To ale neznamená, že každé slovo vyšlé z jeho úst od ďábla jest. Takový přístup mění demokratickou diskusi v zákopovou válku, v níž prohrávají obě strany. A to, že s návrhem na omezení počtu funkčních období přichází právě Andrej Babiš, pokud ho ovšem myslí vážně, lze jenom uvítat. Mohli bychom si být koneckonců jistí, že se za osm let zase vrátí do Agrofertu.