Řekové vydírat umí, Tsipras ale nakonec 'zmoudří'
Řecko po volbách
Zraky globálních investorů momentálně sledují málokoho tak ostražitě jako novopečeného řeckého premiéra Alexise Tsiprase. Klíčovou otázkou je, zda tento „věčný rebel“, milovník motorek a nepřítel kravat, po převzetí úřadu pod jeho tíhou „zmoudří“, či nikoli. Pokud by si totiž mladistvě vyhlížející čtyřicátník hodlal dále stavět hlavu, může Řecko značně přiblížit odchodu z eurozóny.
Tsipras ovšem dobře ví, že odchod země od eura by nejspíše značil konec jeho politické kariéry. K moci by se v nastalém ekonomickém rozvratu dostali buď jeho radikálnější kolegové ze Syrizy, nebo nějaké ještě extrémnější uskupení, třeba Zlatý úsvit.
Vsadí proto patrně na osvědčenou řeckou taktiku. List Financial Times ji kdysi popsal jako „jednou nohou vevnitř, druhou venku“. To bylo v polovině 80. let. Tsiprasovi bylo nějakých deset let a zásadní partii svého života právě v řeckém premiérském křesle rozehrával Andreas Papandreou, zakladatel socialistické partaje Pasok.
Strana Pasok vznikla v polovině 70. let. V říjnu 1981 poprvé zvítězila ve volbách. Naslibovala tehdy voličům, že zemi zajistí „zvláštní vztah“ s Evropských společenstvím, do něhož Řecko vstoupilo v lednu téhož roku. Necelý rok po svém vstupu do evropských struktur tedy řečtí socialisté neváhali žádat de facto vystoupení, neboť onen „zvláštní vztah“ by jim přisoudil podobný status jako třeba Norsku či tehdejší Jugoslávii.
Papandreou svůj slib nikdy nesplnil. Řecko v Evropském společenství zůstalo. Jeden z vrcholů jeho strategie – kterou by jistě někteří neváhali označit za strategii vyděračskou – nastal v roce 1985. Tehdy Papandreou – stále „jednou nohou vevnitř Společenství, druhou venku“ – otevřeně pohrozil předsedovi Evropské komise Jacquesi Delorsovi, že bude vetovat vstup Španělska a Portugalska do Evropského společenství, pokud Athény nezískají z Bruselu dodatečnou finanční pomoc. Daňoví poplatníci tehdejších devíti dalších členských zemí Evropského společenství, přímého předchůdce Evropské unie, se tak „složili“ na řecké zemědělce, kteří dostali o 1,4 miliardy dolarů navíc ve formě speciálních subvencí. A Španělsku a Portugalsku už nic nebránilo v tom, aby 1. ledna 1986 do Společenství vstoupily.
