‚Nacisti i komunisti mě měli za zvíře‘

Její dědečkové byli osobními sloužícími ruského cara Mikuláše II., ona sama povečeřela s britskou královnou a její kmotrou byla Alice Masaryková. Většinu života ale Taťána Lukešová prožila nejprve jako příslušnice podřadné rasy a později jako nepřítel komunistického státního zřízení.

Rasové zkoušky

Už je po setmění. Taťána stoupá se svou matkou do příkrých alpských strání nad Salcburkem, který teď září tisíci světel hluboko pod nimi. Připadá jim, že snad umřely, že procházejí rájem. Válečné události, které je sem přivedly, se města nedotkly. Sedm slavných zvonů katedrály svatého Ruperta a Virgila hrají svou zvonkohru, jako kdyby se na druhé straně Alp neodehrávalo nic z toho, o čem bude historie později mluvit jako o největším zlu v lidských dějinách. Taťána se svou matkou snad na chvíli přestávají myslet i na to, proč do rakouského města přijely.

Dlouhé týdny musela matka Taťánu pro její položidovský původ skrývat nejprve v domě u ruských tetiček v Křemencově ulici v Praze. Její dcera se nesměla ani přiblížit k oknu, aby ji nezahlédl někdo ze sousedů a neudal gestapu. Na pár dní ji kvůli obavám z prozrazení dokonce přesunula do převlékací kabinky na koupališti v Mokropsích, kam jí několik dní nosila jídlo. Nakonec se rozhodla k zoufalému řešení. Za cenu vlastního ponížení prohlásila, že Taťána je nemanželské dítě, že pravým otcem je jakýsi Gruzínec Kikiani, který v důsledku nemoci před pár lety zemřel. Muselo to být těžké rozhodnutí, byla veřejně známou osobou. Udržovala styky s rodinou Tomáše Garrigua Masaryka, protože za kmotru šla její dceři prezidentova dcera Alice. Její manžel František Lederer byl respektovaným kulturním redaktorem a po obsazení Sudet i šéfredaktorem listu Prager Tagblatt, kde našli po nástupu nacistů útočiště bratři Mannovi, Arnold Zweig, Stefan Heym a další židovští spisovatelé. Lederer byl jedním z předních novinářů, kteří vytrvale psali o nacistické hrozbě navzdory četným útokům henleinovců, zakládal výbory a organizace na podporu židovských uprchlíků. Krátce po okupaci jej 19. dubna 1939 zatklo gestapo a uvěznilo ho na pražské Pankráci. František Lederer tehdy v motáku své rodině napsal:

“…po výslechu chci umřít. V cele není vzduch, žádné jídlo, v noci hlad, mučí. Už jsem zhubl 15 kg. Spoluvězeň prosí: ‚Zavolejte stráž. Pokusil jsem se o sebevraždu nožem. Bohužel to nevyšlo.‘ Zvedl ruce, ze kterých proudem tekla krev. (…) Nový výslech. Na kolena a hozen do cely. Chci zemřít. Na pankráckém dvoře vidím na balkon, kde je holčička. Co je s mou holčičkou? Uvidím ji ještě? Bojím se, jakým způsobem mě zlikvidují. Nemám nic, čím to ukončit sám.”

Po šesti týdnech byl propuštěn pod podmínkou, že se bude každý druhý den hlásit gestapu. Věděl, že mu hrozí koncentrační tábor, a tak se rozhodl utéct. Využil toho, že koncem března 1939 zažádal o vystěhovalecký pas do Tangeru. Za pomoci Červeného kříže se mu pak podařilo přes Švýcarsko dostat v srpnu do Anglie. Naposledy ho viděla Taťána, které se jednoho odpoledne před útěkem zjevil ve dveřích v dlouhém kabátě. Byl vyhublý, poznamenaný mučením. Zprvu ho nepoznala. Stačil jen říct, že se loučí a ať to vyřídí mamince. Pak zmizel. Další zprávu o něm jeho dcera dostala až za šest let, několik týdnů po válce.

 

 

Zatčena byla i Taťánina matka Galina. I ona skončila na pár dní na Pankráci. Pro zoufalý plán, kdy lhala o nemanželském poměru, aby své dceři zachránila život, se rozhodla po zprávě o záchraně svého muže. Dodalo jí to sílu a odvahu. Hrdá žena, která kdysi vyrůstala poblíž ruského carského dvora, se musela u soudu podrobit ponižujícímu výslechu: Kolikrát jste s dotyčným mužem měla poměr? Na jaký způsob? Kde jste se setkávali? Na všechny otázky odpovídala se vztyčenou hlavou. Podpořili ji přátelé, kteří svědčili v její prospěch – sestry a tetičky, rodinný přítel ruský kníže Andronikov, který se měl s dotyčným Gruzíncem přátelit, dokonce svědčil i pop z pravoslavného kostela, kam Galina Ledererová se svou dcerou docházely na bohoslužby. Kdyby se ukázalo, že její příbuzní a přátelé svědčili křivě, šlo by jim s velkou pravděpodobností o život.

Taťána matčino rozhodnutí chápala. Poznala už, čeho jsou nacisté schopni. Její rodiče patřili po vyhlášení Protektorátu k prvním zatčeným. Když vtrhli do jejich bytu, přivázali ji členové komanda SS k židli a ona musela sledovat, jak rabují jejich byt, jak odvážejí tatínkovu obsáhlou knihovnu a kradou rodinné cennosti. Po vyhlášení Norimberských zákonů 21. června 1939 ji pak ředitel víceletého gymnázia, kde studovala, uprostřed vyučování vyprovodil ze třídy. Už se dál nemohla učit se svými kamarády. Musela se začít skrývat. Bylo jí 11 let, věděla už, že jí jde o život.

I ona se proto stejně jako její matka trpělivě podrobila ponižujícím procedurám, aby zapřela svůj židovský původ. U soudu například musela svědčit proti svému otci: “Byl na mě zlý a bil mě, protože věděl, že nejsem jeho dcera,” odříkala naučenou větu. Ve výzkumném ústavu na pražském Albertově pak lékaři několik dní zkoumali její chůzi, vlasy, řeč, podobu. Připadala si jako zvíře. Musela tu zůstat i přes noc, společnost jí dělal jen vrátný. Dívala se z okna, za nímž se lidé procházeli a smáli se, jako kdyby se nedělo nic výjimečného. Výsledný verdikt českých lékařů z Albertova jí stejně nepomohl – árijský původ prý nelze určit s jistotou. Museli přitom vědět, že kdyby uvedli, že není Židovka, zachránili by jí život. Německý soud v Praze tak rozhodl, že pravomocný rozsudek musí vydat výzkumný ústav v Salcburku, největší instituce pro rasové zkoumání vůbec.

Vedla jej nacistická doktorka Pochová. To ona poslala Taťánu a její matku sem do alpských strání, do domu svých známých. Týden tu o návštěvu z Československa pečuje postarší pár a doslova ji vykrmuje. Taťána se svou matkou si tu připadají jako na léčebném pobytu v horském sanatoriu. Když se pak vrátí dolů do města, lékařka Pochová jim bez jakéhokoli vyšetření vydá potvrzení o tom, že Taťána je čistokrevná Arijka. Na nic se neptají. Jen poděkují a šťastné se vracejí do Československa. Taťána se lékařku po válce pokusí najít, aby zjistila, proč se k ní zachovala tak laskavě, ale nepodaří se jí to. Svou zachránkyni už nikdy neuvidí.

Bolševický masakr

V rodině Taťány Lukešové se potkávají snad celé dějiny střední Evropy. Mezi jejími příbuznými se nacházeli dvořané ruského carského dvora, československý legionář a český Němec židovského původu, doma se slavily katolické i pravoslavné Vánoce a občas se zašlo do templu.

 

 

Exemplární příklad toho, jak vyšinutá byla rasová teorie nacistů, jak stála proti lidské přirozenosti i historii.

Pohnutý osud Taťániny rodiny se odráží i ve trojí změně jejího jména – narodila se jako Alice Ledererová, ale za druhé světové války poprvé musela změnit svou identitu, aby se vyhnula koncentračnímu táboru. Přijala tehdy příjmení své matky Galiny – Barakovská. Bylo to šlechtické příjmení. Rodina její matky pocházela z Jekatěrinburgu, kde žila v těsné blízkosti cara Mikuláše II. Jeden z matčiných dědečků pracoval na carském dvoře jako tvz. kammerjunker – komoří a kadet, který spolu s dalšími dvořany dělal doprovod carské rodině. Druhý dědeček byl popem a staral se zase o duchovní potřeby carského dvora. Celá rodina proto obývala honosný dům hned vedle carského paláce. Taťánina matka na něj často vzpomínala – na dlouhý stůl, u něhož se rodina scházela k jídlu i modlitbám, na koberce rozložené i venku na dvoře, obrovský sad, koně, kočáry a hodnou kuchařku. Její šťastné dětství ale netrvalo dlouho.

Dne 7. listopadu 1917, krátce po vypuknutí říjnové revoluce, k nim do domu vtrhli bolševici. Galině Barakovské tehdy bylo dvanáct let. Stačila se schovat pod postel, odkud poslouchala, jak vyvražďují část její rodiny. Přežila jen její maminka, která byla zrovna v Moskvě s její nejstarší sestrou, a další sestra, která byla provdaná za československého legionáře Františka Křížka. Ten stačil zabalit něco z bohatého rodinného majetku a spěchal k poslední lodi do Sevastopolu. Vzal s sebou pod ochranu i část rodiny včetně Galiny Barakovské. Babička Taťjana, podle které Taťána Lukešová později přijala své druhé křestní jméno, odmítla utéct. Až do roku 1933 se skrývala se svou nejstarší dcerou Marií v Moskvě, kde v úzkosti, strachu a bídě obývali sklep spolu s dalšími dvěma rodinami.

Galinu Barakovskou mezitím na cestě do Československa čekalo ještě jedno velké dobrodružství. Zbytek její rodiny cestoval přes Indii, kde měl František Křížek obchodní kontakty. Třináctiletou Galinu ale ukradli únosci a její strýc ji musel za vysokou částku vykoupit. Teprve po tomto incidentu rodina cestovala Evropou, až se přes Anglii dostala do Československa.

Taťána Lukešová tedy vyrůstala v mnohonárodnostní rodině. Se svými tetičkami a maminkou mluvila rusky, s tatínkem česky, francouzsky, německy. Její rodiče ji nejprve zapsali do francouzské mateřské školy, pak vychodila německou obecnou školu a pokračovala na víceletém anglickém gymnáziu, které nedokončila jen kvůli norimberským zákonům. Měla ze všech těch jazyků v hlavě galimatyáš, ale později byla za svou jazykovou vybavenost vděčná. Pomohla jí během války i po ní, kdy se živila jako překladatelka.

“Mé dětství bylo židovsko-pravoslavně-české,” vypráví. “Každý přinášel to nejlepší ze své tradice. Tatínek si ovšem někdy zoufal, protože měl rád všechno na svém místě, zatímco maminka pořád něco přesunovala, aby to bylo aspoň trochu jako kdysi v Rusku, v tom honosném paláci, kde vyrůstala. Slavila oboje Vánoce – pravoslavné i katolické. Její vánoční výzdoba byla nádherná, ale ne přeplácaná. Pamatuji si větvičky v záclonách, za obrazy, decentně a jemně prostřený stůl. Maminka pozvala popa, zpěváky z kostela, emigranty. Náš byt, to byl průchoďák. Žili jsme v třípokojovém bytě v Tyršově ulici na Vinohradech. Každý k nám mohl kdykoli přijít. To ale skončilo rokem 1938.”

Moskevské intermezzo

Než se ale ponoříme do válečných let, je třeba se ještě vrátit o pět let nazpátek, do roku 1933. Tehdy rodina obdržela z Moskvy zprávu, že babička Taťjana umírá a naposledy by ráda spatřila svou dceru Galinu. Ta se proto vydala zpátky do Ruska. Když otevřela dveře, spatřila před sebou ležící babičku obklopenou hořícími svícemi a plačkami. Bylo pozdě. Aspoň si to myslela. Vzápětí se totiž babička Taťjana na posteli posadila, vykřikla dceřino jméno a s pláčem ji objala. Návrat dcery ji natolik posílilo, že souhlasila s jejím návrhem, aby spolu s ní odjela do Prahy. Žila tu ještě několik dlouhých let a významně zasáhla do života své vnučky. Předala jí šlechtické způsoby, vztah ke světu i křestní jméno, které si Alice změnila na její přání. “Byla elegantní, v dobrém slova smyslu šlechtická, jako kdyby pořád žila v paláci,” vypráví Taťána Lukešová. “Pořád si udržovala ušlechtilost a obrovskou víru.”

Zemřela za zvláštních okolností. Pod oknem bytu v Tyršově ulici na Vinohradech pochodovali první němečtí vojáci okupující Prahu a zpívali do pochodu německou verzi ruské písně. Babička Taťjana v tu chvíli v mylném domnění, že Československu přišli na pomoc Rusové, prohlásila: “Naši prišli.” Pár chvil nato zemřela. Bylo jí 95 let.

Setkání po šesti letech

Poté, co příslušníci gestapa zatkli rodiče Taťány Lukešové, nechali ji opuštěnou ve vyrabovaném bytu. Zachránila ji sousedka, která ji odvázala od židle. Taťána se pak vydala za svou ruskou tetou Antonií Křižíkovou. U ní se ukrývala do té doby, než se maminka vrátila z Pankráce.

Směly se spolu dokonce vrátit do vinohradského bytu, ale už tu nebydlely samy. Zbyla jim jen kuchyň se studenou podlahou, ostatní pokoje zabrali členové SS. Zůstat tu mohly pod podmínkou, že Němcům budou vařit, uklízet a prát. Snažily se žít, jak jen to šlo. Taťánina maminka byla po propuštění nuceně nasazena do továrny na výrobu letadel Scholz & Co. v pražských Vysočanech. Když její dceru vyhodili z gymnázia, rozhodla se, že jí navzdory norimberským zákonům zabezpečí vzdělání. Našla jí učitelku, která dávala soukromé lekce i dalším čtyřem židovským dětem. Taťánu vyhození z gymnázia zranilo, ale ze společnosti nových spolužáků byla nadšená, obdivovala je:

“Byly neobyčejně chytré a vzdělané. A to, že musely nosit hvězdu, že musely jezdit tramvají v zadním voze, všechno to ponížení nesly velmi hrdě. Těšila jsem se, že se s nimi setkám po válce. Nesešla jsem se s nikým. Všichni zahynuli v koncentračních táborech.”

Když Taťána se svou matkou úspěšně prošly martýriem rasových zkoušek a ponižujících soudních výslechů, mohla se vrátit zpátky do školy. Ovšem ne do anglického víceletého gymnázia, ale do soukromé obchodní školy. Stále byla podezřelá. Konečný soud o její rasovém původu, který proběhl v roce 1941, zanechal v její matce pochyby. Svou dceru zachránila, ale co řekne její muž po skončení války na způsob, jakým toho dosáhla? Taťána svou matku uklidňovala: “Není důležité, čí jsem, ale že jsem. A po válce to tak bylo: tatínek nevěděl, co všechno by mamince splnil, aby jí poděkoval, jak to zvládla. To on se cítil vinen.”

O tom, co se s otcem dělo během války, se dozvěděly až několik týdnů po osvobození. Taťána tehdy pracovala v Lékařském domě v Praze, kde se vydával lékařský materiál a sbíraly oblečení, káva, čokoláda a jiné potraviny pro přeživší vězně koncentračního tábora v Terezíně. Její matka jezdila jako zdravotní sestra v sanitce. Taťána byla v Lékařském domě ve dne v noci, aby mohla zdravotníkům vydávat obvazové materiály. Spala na podlaze a mezitím chodila do Československého rozhlasu, aby se pokusila zjistit, jestli se neozval její otec. Zpráva přišla až od rodinného přítele a budoucího ministra československé vlády Petra Zenkla, který rodinu informoval, že František Lederer žije a spolupracuje s československou exilovou vládou a odbojem. V předchozích letech v anglických a německých novinách odhaloval nacistické zločiny ve své rodné zemi – heydrichiádu i lidickou tragédii. Teď už ale bylo po válce, a tak mu Taťána po šesti letech napsala první dopis:

“24.5. 1945 Můj zlatý tatínku – Bože, jak je to těžký psát – Tobě po šesti letech! Jen to slovo tatínku. Mazlím se s ním od včerejšího dne. To slovo, které jsem navždy pohřbila. A teď, když jsem nemocná ležela v Kostelci, přijela za mnou teta Toňa a řekla: ‘Tvůj tatínek žije.’ Víš, co to bylo?! A vrátila se mi síla a zdraví! A teď smím psát, smím k tobě mluvit, smím ti říct, že šest let trpím a toužím po tobě, že nechci žít, když tě nesmím mít. Věříš mi? Ach, co ty víš? Co ty víš, co jsme prožili, a nevíš, že můj život mi byl lhostejný, protože byl hrozný. Já a maminka jsme Tvoji, dýcháme pro tebe a každá minuta, kterou teď od včerejška prožívám, jsou muka nedočkavosti. Co bych Ti všechno chtěla říct! Potřebujeme Tě tak moc! Chci zapomenout. Musíš mi vrátit víru v život.”

Taťána svému otci napsala dalších pět dopisů, než k ní konečně dorazila odpověď:

“Moje milá Táničko, jak je to krásné slyšet od Tebe, že jsi na mne těch šest let myslela a jak jsi se těšila, když jsi teď slyšela, že jsem naživu. Vy dvě, maminka a Ty – kolikrát jsem za těch šest let se pokusil představit, kde asi jste a co s vámi je! Ale nějak jsem měl důvěru, že přes všechny hrozné zprávy uslyším jednoho dne, že žijete. Žijete, žijeme – to je to hlavní, viď. Musíme hledět a mít víru zapomenout a doufat a věřit a všechno zase bude dobré. Jak je to bolestné slyšet, že jste hodně prodělaly. Nevím, kde jste ještě byly. V Praze nebo? A z čeho jste žily? Asi se vám ani nechce o tom mluvit. Rozumím tomu. A rozumím, že chceš co možno brzy být u mě. To víš, Táničko, že bych vás raději měl dnes než zítra a chtěl bych vám co je v mých silách všechno vynahradit. Jenže to tak nejde, jak si přejeme – že i teď po válce je ohromně těžké sem někoho dostat, ani návštěvu nechtějí povolit. Prosím Tě, Táničko, měj trpělivost. Osud si s námi ještě pořád hraje, ale žijeme přes všechno, co se stalo, a to znamená, že se sejdeme, ať je to kdekoliv a budeme zase rodina.”

Dopisy si psali denně, ale ve všem vládl poválečný zmatek. Telefony nefungovaly a psaní přicházela s měsíčním zpožděním nebo vůbec. V létě 1945 se pak naskytla příležitost se konečně vidět. František Lederer začal pracovat pro americkou armádu v Radiu Luxembourg, a tak se jeho sedmnáctiletá dcera vydala sama napříč rozbitým Německem do Lucemburska, aby svého otce navštívila.

“Bylo to tenkrát ze dne na den,” vypráví Taťána Lukešová. “Přijel pro mě americký džíp. Jeli jsme několik dní, hlavně v noci. Všude se střílelo, protože skupiny takzvaných verwolfů se nechtěly vzdát. Cesta noční Evropou, rozbitými cestami, vybombardovanými městy a vesnicemi byla strašně únavná. Vlastně beze spánku, jen se studenými konzervami, bez mytí. Spali jsme přes den někde na slámě ve stodole, ale pořád v nebezpečí. Bylo nádherné jaro, svoboda a já jela za tátou, po kterém se mi celou válku stýskalo, neklidná, jak mě po šesti letech přijme změněnou, hubenou a válkou poničenou. A pak jsem najednou šla obrovským parkem před lucemburským rozhlasem a tam na cestě stál v americké uniformě můj tatínek. Myslím, že jsem na okamžik ztratila vědomí. Tatínek mě odvedl k autu a odvezl špinavou, roztřesenou do jakési vily, kde byl pro mě připraven pokoj a laskavá rodina. Jenomže já jsem se nervově zhroutila, nic jsem nevnímala, byla jsem v šoku. Pozvolna jsem se vzpamatovávala. Péče a laskavost ke mně byla obrovská. Tatínek se mnou pyšnil, ale zároveň pozoroval, jak jsem nervově labilní, poslal mě domů na léčení do sanatoria. Pak jsme si psali dopisy.”

Podivná sebevražda

František Lederer se do Československa vrátil jen na dvě krátké návštěvy. Snažil se o trvalý návrat, ale vzdor intervencím Jana Masaryka a dalších přátel se povolení ke vstupu do vlasti a uznání československého občanství nepochopitelně vleklo, přestože po celou válku vlastnil československý pas a ihned po příchodu do emigrace byl na ministerstvu zahraničí registrován jako československý občan. Průtahy a obtíže vyplývaly z toho, že ministrem kultury a informací byl v té době komunista Václav Kopecký, který neměl absolutně žádný zájem o demokratické novináře ze Západu.

František Lederer mezitím přijal další těžký úkol svého života, možná ten nejtěžší. Začal pracovat v úřadu pro stíhání válečných zločinců při hlavním stanu americké armády v Berlíně. V příštích měsících analyzoval doklady z ukořistěných nacistických archivů, pročítal stovky dokladů o nacistických zločinech a připravoval je pro amerického žalobce v norimberském procesu. V dopisu svému osobnímu příteli Maxu Brodovi napsal:

“Znám už nacisty skoro dvacet let, ale teprve nyní, když pročítám jejich úřední vyhlášky, otřásl mnou do hloubi srdce jejich klidný, věcný styl a přeji si, abych byl vůbec nežil anebo abych žil v jiném století. Pozoruji, že se vůbec nezměnili. Jsou plni nenávisti, povýšenosti, antisemitismu, bezdůstojnosti…”

Na podzim 1946 se mu podařilo přijet na krátkou návštěvu domů a po dlouhých sedmi letech se znovu setkal nejen se svou dcerou, ale také s manželkou Galinou. Štěstí z tohoto setkání narušila zpráva o jeho rodině – nikdo z blízkých se nevrátil, všichni zemřeli v koncentračních táborech.

Po návratu do Berlína František Lederer znovu začal pracovat v úřadu pro stíhání válečných zločinců. Mimo jiné se mu poštěstilo zabránit zničení cenných dokumentů pro norimberský proces. O svém úspěchu vypráví v dalším dopise Maxu Brodovi:

“Kdybych byl spisovatel, získal bych ze své práce pro norimberský tribunál materiál na mnoho knih. (…) Kupříkladu poznámka, kterou si Himmler vlastní rukou napsal jako bod jednání s Hitlerem: 500 000 Židů ve Francii! A vedle toho tužkou, opět jeho vlastním rukopisem, je jedno slovo. Odstranit.”

Podruhé a naposledy se František Lederer vrátil do Prahy v lednu 1948. Přijel na svatbu své dcery Taťány. Ta se zamilovala do talentovaného filmového architekta Rudolfa Lukeše. Sama se chtěla stát herečkou a byla přijata do divadelní školy E.F. Buriana. Nezvládala ale studovat a zároveň hrát, a tak se rozhodla, že se stane matkou v domácnosti a bude se živit jako překladatelka. Krátce na to ale přišel únor 1948. Její otec musel odjet do Berlína a už se nikdy nevrátil. Přijal místo v Mezinárodní organizaci pro uprchlíky v Bad Kissingenu, jenže už tam nenastoupil. 21. června 1948 jej v jeho berlínském bytě nalezli v bezvědomí. Ještě ho převezli do nemocnice, ale tam zanedlouho zemřel. Prý to byla sebevražda, předávkování barbituráty. Taťána tomu nikdy neuvěřila.

“Všem, kdo znali tatínkovu práci ohledně vyhledávání písemných dokladů o nacistických zločinech, bylo jasné, že museli tatínka umlčet.”

Přestože smrt Františka Lederera vyšetřovala americká policie, nedošla k jednoznačnému závěru. Taťána ještě odjela do východního Berlína, aby se setkala s otcovým přítelem Hugo Heiligem. Byl poslední, kdo s jejím otcem mluvil, a také on sebevraždu striktně odmítl. Mluvil prý s Františkem Ledererem o všech možnostech budoucího života a práce. A o sebevraždě pochyboval i další osobní přítel Max Brod. Do vyšetřování se pustilo i československé velvyslanectví, ale to už měli pod svou mocí komunisté, a ti o pravdu nestáli.

Večeře u královny

Únorový převrat zasáhl přímo i do Taťánina manželství. Její muž odmítl vstoupit do komunistické strany a kádrovou přítěží mu byl i původ jeho ženy a práce tchána pro americkou armádu. Akční výbor zestátněného filmu tak rozhodl o zákazu jeho činnosti a z Filmového studia Barrandov ho vyloučil. Rudolf Lukeš přitom už tehdy patřil k žádaným filmových architektům. Spolupracoval s režisérem Jiřím Krejčíkem, Václavem Krškou nebo Milošem Makovcem, ve svých 25 letech měl za sebou samostatnou práci výtvarníka na šesti filmech a na dalších spolupracoval. Poslední, který směl dokončit, byl Frono Jiřího Krejčíka, měl ovšem zákaz vstupovat do Barradovských atelierů hlavním vchodem. Komunisté mu bránili i v další filmové a divadelní práci. Kdekoli měl nastoupit, ať už v Národním divadle, kam si ho vyžádal Zdeněk Štěpánek, nebo ve Vinohradském divadle, kde ho chtěl Jiří Vala, vzápětí dorazilo varování, že Rudolf Lukeš je nepřítel komunistického zřízení a že ho nesmějí přijmout.

Taťána Lukešová a její rodina se tak znovu stali nechtěnými a podřadnými občany. Přežívali, jak se dalo. Její manžel začal pracovat jako písmomalíř v Národním technickém, ona sama se živila jako překladatelka a tlumočnice. Bylo to těžké období i pro její matku Galinu. Bála se, aby ji komunisté neodtáhli do Ruska a pak na Sibiř, tak jako se to stalo spoustě jiných ruských emigrantů, především potomkům šlechtických rodin, jako byla Galina. „Byla to moc těžká doba a veliká bída,“ říká Taťána Lukešová.

Jejich situace se změnila až poté, když se Rudolf Lukeš zúčastnil anonymní soutěže podniku zahraničního obchodu Artia, který byl cizojazyčným nakladatelstvím zaměřeným na populárně-naučnou literaturu, knihy o umění a literaturu pro děti a mládež. Bývalý filmový architekt uspěl s ilustracemi pro dětské knihy a prostorovými pohyblivými leporely. O jeho knihy byl za pár let v zahraničí dokonce takový zájem, že ho samotná britská královna Alžběta pozvala na jeden z londýnských knižních veletrhů. Komunisté se snažili Lukešovým cestu znepříjemnit, jak jen to šlo. Doma samozřejmě museli nechat svého syna Alexandra a maminku Galinu. Povolení k vycestování dostali až pár hodin před startem letadla.

“Z londýnského letiště nás vezli rovnou na výstaviště v Londýně, kde už u československého stánku stála královna a prohlížela si manželova prostorová leporela,” vypráví Taťána Lukešová. “Velice laskavě nás pozvala na večeři do Buckinghamského paláce a manžela poté odvezli do filmových ateliérů, kde mu slavný britský režisér John Schlesinger okamžitě nabídl práci. Znamenalo to emigrovat. Bez maminky a syna jsme tam ale zůstat nechtěli, a tak jsme se vrátili. Pak přišlo Pražské jaro a naděje na manželovu rehabilitaci, kterou ale utnula srpnová okupace.”

V roce 1969 přišla další osudová rána. Během hokejového utkání se Sovětským svazem na mistrovství světa ve Stockholmu, kde Československo tohoto soupeře porazilo dvakrát za sebou, se Rudolf Lukeš rozrušil natolik, že utrpěl mozkovou mrtvici a částečně ochrnul. Dalších šest let se pak marně snažil najít práci. Zájem o něj projevilo jen několik málo lidí. Z režisérů se ozvali Jiří Krejčík a Eduard Hoffman, tvůrce animovaných filmů pro děti, který mu umožnil, aby zdravou levou rukou s pomocí asistenta připravil jeden Večerníček. Rudolf Lukeš zemřel v roce 1976. Teprve v posledních letech se znovu probouzí zájem o jeho knížky, které vycházejí v reedici v nakladatelství Albatros.

Taťána Lukešová se po zbytek života starala sama o tři děti a maminku. Dál se živila jako překladatelka a novinářka a napsala také několik knih, například soubor fejetonů A léta běží nebo dětskou knihu Veselíčko. Když má odpovědět, kde brala sílu pokračovat dál a jak to všechno přežila, odpovídá podobenstvím o třech sudičkách, které jí stály u kolébky:

“Ta první řekla: Těžce, ale přece se prodrala na život, a tak jí ukážu, zač je toho loket. Ta druhá, zákeřná, řekla: Dám ji touhu po lásce a aby něco dokázala, ale nedokáže nic. Až ta třetí, hodná, řekla: Dám ji naději a víru. A tak to udělaly, a tak to dopadlo.”

Taťána Lukešová zemřela 15. dubna 2015.