4 TÝDENÍK ECHO

Kdyby hloupost nadnášela... Proč je ten ‚blbec‘ vždycky někdo jiný

ESEJ

Témata:

Jako národ, mezi jehož nejmilovanější hlášky patří, že „nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem“, bychom asi o blbosti měli něco vědět. Jak už v minulosti nejeden člověk postřehl, obliba tohoto výroku zjevně není dána jen mimořádně vtipnou formulací. Souvisí s tím, že sjednocuje vypravěče a posluchače v přesvědčení, že ten blbec je vždycky někdo jiný než my. Což se hodí.

Však se taky autor tohoto výroku, Jan Werich, k tématu rád vracel. „Kde blb, tam nebezpečno,“ nabídl jednu lapidární formulaci. Jindy zase rozvedl, že „lučebním kamenem pro zjišťování pravosti daného blbce je humor: blbec skutečný nesnáší, když si někdo dělá z blbců legraci“. Tady se opět můžeme utvrdit, že my, kteří se smějeme, nejsme blbci.

Werich samozřejmě nebyl tak jednoduchý, mluvil i o boji s vlastní blbostí, ale citované výroky, jež ve veřejnosti skládají obraz milovaného vulgarizovaného „panwericha“, nenechávají na pochybách, jak oblíbený a ceněný tento styl uvažování je. Stojí na něm spousta oblíbených českých filmových a literárních děl, řada populárních herců je přímo spojena s nějakou replikou, jež buď kvalitu blbosti demonstruje, anebo ji šťavnatě komentuje (existuje někdo, kdo neumí doříct, „kdyby hloupost nadnášela…“?). Ale nejedná se jen o oblast profesionální zábavy. Tuto zálibu si nelze odmyslet od rétoriky prezidenta republiky. Výrazy „blbec“ a „idiot“ Miloš Zeman někdy opakuje s umanutým úšklebkem malého dítěte ve fázi objevování sprostých slov.

„Nedostatek informací“

Tato naše záliba nám nepřijde nijak zvláštní nebo volající po vysvětlení. Tak pro nás prostě vypadá dobrá legrace. A přitom je možné, že tomu tak docela není, že tento náš styl není univerzální, ale patří spíš k českým odlišujícím charakteristikám – podobně, jako je atypická převaha anální a fekální obraznosti v našich nadávkách. Člověk si to nepřipustí v případě televizního či prezidentského humoru, který by asi před světem do krve neobhajoval. Ale co když je s tím třeba konfrontován v případě něčeho, co považujeme za výstavní artikl? Takové filmy české nové vlny – dodnes je považujeme za bezpečnou volbu, máme-li uspořádat filmovou retrospektivu někde ve světě.

V jedné filmové recenzi jsem ale narazil na to, jak se americký filmový kritik vysmívá tvrzení, že by Miloš Forman byl král satiry: „Pokud je Forman něčeho králem, pak únavných, přeplácaných literárních adaptací. Ale jeho rané filmy – nejznámější jsou Hoří, má panenko a Taking Off – byly těžkopádné pokusy o satiru a selhávají. (…) Satira, pokud má být k něčemu dobrá, je brutální a urážlivá. Dělá z publika spoluviníky, nedopřává nám jen smát se nedostatkům druhých, ale ukazuje i na naše nedostatky.“ Recenzentovi Forman zjevně nesedne, nicméně v podstatě neříká nic jiného, než že i na mamutí řetězové bouračce blbců jménem Hoří, má panenko je nápadné, že ti blbci nejsme my.

Celý text najdete v Týdeníku Echo zde

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.