4 TÝDENÍK ECHO

Kdyby hloupost nadnášela... Proč je ten ‚blbec‘ vždycky někdo jiný

ESEJ

Témata:

Jako národ, mezi jehož nejmilovanější hlášky patří, že „nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem“, bychom asi o blbosti měli něco vědět. Jak už v minulosti nejeden člověk postřehl, obliba tohoto výroku zjevně není dána jen mimořádně vtipnou formulací. Souvisí s tím, že sjednocuje vypravěče a posluchače v přesvědčení, že ten blbec je vždycky někdo jiný než my. Což se hodí.

Však se taky autor tohoto výroku, Jan Werich, k tématu rád vracel. „Kde blb, tam nebezpečno,“ nabídl jednu lapidární formulaci. Jindy zase rozvedl, že „lučebním kamenem pro zjišťování pravosti daného blbce je humor: blbec skutečný nesnáší, když si někdo dělá z blbců legraci“. Tady se opět můžeme utvrdit, že my, kteří se smějeme, nejsme blbci.

Werich samozřejmě nebyl tak jednoduchý, mluvil i o boji s vlastní blbostí, ale citované výroky, jež ve veřejnosti skládají obraz milovaného vulgarizovaného „panwericha“, nenechávají na pochybách, jak oblíbený a ceněný tento styl uvažování je. Stojí na něm spousta oblíbených českých filmových a literárních děl, řada populárních herců je přímo spojena s nějakou replikou, jež buď kvalitu blbosti demonstruje, anebo ji šťavnatě komentuje (existuje někdo, kdo neumí doříct, „kdyby hloupost nadnášela…“?). Ale nejedná se jen o oblast profesionální zábavy. Tuto zálibu si nelze odmyslet od rétoriky prezidenta republiky. Výrazy „blbec“ a „idiot“ Miloš Zeman někdy opakuje s umanutým úšklebkem malého dítěte ve fázi objevování sprostých slov.

„Nedostatek informací“

Tato naše záliba nám nepřijde nijak zvláštní nebo volající po vysvětlení. Tak pro nás prostě vypadá dobrá legrace. A přitom je možné, že tomu tak docela není, že tento náš styl není univerzální, ale patří spíš k českým odlišujícím charakteristikám – podobně, jako je atypická převaha anální a fekální obraznosti v našich nadávkách. Člověk si to nepřipustí v případě televizního či prezidentského humoru, který by asi před světem do krve neobhajoval. Ale co když je s tím třeba konfrontován v případě něčeho, co považujeme za výstavní artikl? Takové filmy české nové vlny – dodnes je považujeme za bezpečnou volbu, máme-li uspořádat filmovou retrospektivu někde ve světě.

V jedné filmové recenzi jsem ale narazil na to, jak se americký filmový kritik vysmívá tvrzení, že by Miloš Forman byl král satiry: „Pokud je Forman něčeho králem, pak únavných, přeplácaných literárních adaptací. Ale jeho rané filmy – nejznámější jsou Hoří, má panenko a Taking Off – byly těžkopádné pokusy o satiru a selhávají. (…) Satira, pokud má být k něčemu dobrá, je brutální a urážlivá. Dělá z publika spoluviníky, nedopřává nám jen smát se nedostatkům druhých, ale ukazuje i na naše nedostatky.“ Recenzentovi Forman zjevně nesedne, nicméně v podstatě neříká nic jiného, než že i na mamutí řetězové bouračce blbců jménem Hoří, má panenko je nápadné, že ti blbci nejsme my.

Celý text najdete v Týdeníku Echo zde

Z nového čísla Konec thatcherismu. Jak volby změnily Velkou Británii

Echo týdne: Vkus Moniky Babišové ● Komentář: Zvrácení svobodných voleb ● Svět: Andrej Babiš na nás uvalil světovou zelenou revoluci ● Kauza: Skrytá, ale stejně reforma ● Civilizace: Hladem ku zdraví?

Anglické odcházení Co bude s Evropou, když Britové řekli exit
Klenot v čase snesitelném Rychlý běh s krumlovskou kartou