Děkujte krizi, prezidenti. Kde byste bez ní byli?

Dva čeští prezidenti koncem roku promluvili o migrační vlně do Evropy a s ní související krizi jako o události nějakým způsobem organizované, řízené. Miloš Zeman ji ve vánočním televizním vystoupení popsal jako „invazi“. Václav Klaus zase v posledních loňských Událostech komentářích zas řekl, že byla dílem unijních elit, které ji chtějí využít k prosazení užší integrace, s entuziasmem se pak přihlásil k Zemanově heslu „Tahle země je naše“. Taky by páni prezidenti mohli projevit trochu toho vděku. Vždyť kde by bez té migrační krize dnes byli?

Dění kolem uprchlíků mnoho lidí právem vnímá jako svého druhu přelom, příchod čehosi nového (a třeba taky zlověstného). Je ale až zarážející, jak moc vynáší na povrch to staré známé, někdy i zapomenuté. K veřejnosti se snaží promlouvat doktor Sládek, který byl ještě před několika měsíci zavřený někde ve vitríně muzea českého politického „bizáru“ devadesátých let. S dalším ze svých politických projektů přichází Jiří Vyvadil, další trvalá součást inventáře zdejšího společenského života.

Miloš Zeman a Václav Klaus jsou samozřejmě daleko těžší politické váhy. Před začátkem migrační krize bylo ale jejich postavení v něčem analogické. Popularita současného prezidenta nebyla nijak vysoká (alespoň vzhledem ke stavu, který je u českých hlav státu obvyklý), stával se z něj jakýsi místní politický folklór, jemuž se nemusí přikládat zas až tak veliký význam.

Spor o migraci ale jeho postavení změnil – stal se mluvčím většinového názoru, jehož nositelé navíc často žijí v domnění, že jsou utiskováni všemocnou „pražskou kavárnou“. Václav Klaus před krizí zas rychle scházel z očí i myslí zdejších debatérů, rychle ztrácel relevanci. Krize je oba vystrčila dopředu, samozřejmě v různé míře – Zemana víc. Ilustruje to proměna způsobu, jímž se k prezidentovi chová Andrej Babiš.

Je to vlastně s podivem. Často se mluví o tom, jak krize kolem migrace otřásá evropským establishmentem, přeskupuje síly na politické scéně. V Česku ale nikoho nového nahoru nevynesla. Za „rozhněvaný lid“ mluví staří známí, s nimi pár figurek spíše dekorativního charakteru. Více než o intelektuální kapacitě a strategickém talentu politiků staré gardy to svědčí o tom, že v české půdě se politiků – ve všech částech spektra – moc nerodí.