Největší selhání českých umělců
Jak se podepisovala Anticharta
TÝDENÍK ECHO
1
Anticharta už je téměř zprofanované slovo. Nebylo tomu tak vždycky: v devadesátých letech o ní chtěl mluvit málokdo z těch, kdo byli více či méně donuceni k jejímu podpisu. Převládal pocit, že nad tou trapnou věcí by se měla raději zavřít voda. Po čtyřiceti letech již ani tak nejde o to, kdo se jak nechal zlomit či vydírat. Anticharta je nyní především součástí „kulturní historie“. Ale i tak je to také zajímavý příspěvek k pohledu do kolektivní duše, kde se, jak známo, všechno ukládá. A nikdo neví, kdy se to zase projeví. K hovoru o Antichartě se v Salonu Týdeníku Echo sešli scenárista Jiří Just a jeho bratr, teatrolog Vladimír Just, historik Petr Blažek a spisovatel, čerstvý předseda Asociace spisovatelů Václav Kahuda.
Takže, pánové, jak jste na tom vy s Antichartou?
Kahuda: Mně bylo v roce 1977 dvanáct, v roce 1989 jsem byl pořád mladej cucák. Co my k tomu můžeme říct? Každý, kdo chtěl, viděl fotografie z Národního divadla z června 1942, po heydrichiádě tam výkvět české kultury slibuje věrnost Říši, Karel Höger je tam se zdviženou pravicí. On se přitom účastnil odboje… Pak ho vidíme v lednu 1977 při Antichartě. Na co asi myslel? Stal se tím horším hercem? Člověkem? Jaroslav Seifert napsal loajální básničku k Hitlerovi, o třicet let později podepsal Chartu… Co se k tomu dá říct? Stále stejná písnička. Nikdo neví, proč to bylo. Režim mohl po Chartě dělat, že se nic neděje, mohl to klidně nechat být. No bóže, pár lidí podepsalo nějaký pamflet… Ale nenechal. Proč? To nikdo neví.
Blažek: Nedá se říct, že to nikdo neví. Je málo historických událostí pečlivě probádaných jako vznik Charty 77 a tzv. Anticharty. Jsou sice jistě některé neznámé detaily, ale důvody vzniku kampaně proti signatářům Charty 77 jsou jasné. Tím, že se podařilo – za pomoci především západoněmeckých diplomatů a Pavla Kohouta – dostat informace o vzniku Charty 77 na Západ a zveřejnit je v nejvýznamnějších novinách, se Československo poprvé od roku 1969 dostalo do hlavních zpráv západních médií. Tohle muselo vyvolat velké reakce nejen v Praze, ale také v Moskvě.
Konkrétní kroky vedoucí k vypuknutí kampaně v základních obrysech známe. V pátek 7. ledna 1977 se konala schůze předsednictva ÚV KSČ, předsedal jí Gustáv Husák, který měl k dispozici nejen zakládající prohlášení, ale také seznam prvních 242 zveřejněných signatářů. Tlustou černou fixou – jak známo, špatně viděl – si v něm zatrhal osoby, které byly známé. U některých si udělal vykřičník. Na zmíněné schůzi bylo rozhodnuto, že bude zvolena masivní ofenziva proti chartistům. Vedení KSČ k tomu vedlo několik důvodů. První byl mezinárodněpolitický: souvisel s výsledky helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. V roce 1977 se připravovala následná schůzka v Bělehradě. Současně bylo krátce před inaugurací nového amerického prezidenta Jimmyho Cartera, který ve své volební kampani zdůrazňoval zvláštní roli lidských práv v mezinárodní politice USA. A do této situace přichází z Československa zpráva o vzniku nového hnutí obránců lidských a občanských práv. Úvodní prohlášení, které podepsalo 257 lidí – někteří původně nesouhlasili se zveřejněním svého jména –, označilo stav lidských práv v Československu za neuspokojivý. Dalším důvodem k zahájení kampaně proti Chartě 77 bylo složení jejích signatářů. Poprvé v sovětském bloku 14 členů bývalého vedení komunistické strany vystoupí veřejně s kritikou režimu. To se nikdy v komunistické zemi nestalo, předtím se jednalo vždy o jednotlivce, jakým byl například Milovan Djilas v Jugoslávii. Dnes bývá občas Charta 77 kritizována kvůli velkému počtu komunistů – ale právě to ji společně s několika dalšími okolnostmi tehdy paradoxně učinilo pro režim tolik nebezpečnou. A pak je tu třetí důvod, vnitrostranický. Husák, ač se to tak zvnějšku nejevilo, neměl ve vedení KSČ ani u Moskvy silnou pozici. Byl kritizován především zleva, že je moc měkký a málo revoluční. Chtěl tedy dát najevo, že umí přitlačit. A byl to on, kdo dal pokyn zvednout stavidla a použít všechny dostupné prostředky. Represivní a pak i ty, na něž se rovněž spoléhal: propagandistické – včetně rituálních slibů věrnosti. Poslední důvod ke kampani souvisel se snahou signatáře Charty 77 izolovat. Proto okázalé projevy loajality, především kulturních elit.
Ano – a jejím vyvrcholením bylo to shromáždění v Národním divadle 28. ledna. Ale Anticharta byla doširoka se rozlévající kampaň, do níž měli být vtaženi všichni tzv. tvůrčí pracovníci, což se týká vás, pánové Justové…
V. Just: Já jsem to měl jednoduché. Já byl takříkajíc dobře „zašitý“ v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu české a světové literatury ČSAV. Bádal jsem si na svých malých scénách, které mi pořád nevycházely – kniha Proměny malých scén vyšla v roce 1984, ale ležela v nakladatelství od roku 1977. Také vědeckou kandidaturu mi vraceli, pořád jsem nebyl tzv. připouštěn. Vedle toho jsme vystupovali s bratrem po klubech a stále jsme se trochu báli – a trochu si koledovali –, že nás zakážou. Na schůze jsem zásadně nechodil, měl jsem pověst notorického neschůzovače, takže když ředitelka Ústavu Hrzalová (Hana Hrzalová, marxistická literární vědkyně a funkcionářka, pozn. red.) svolala na Strahov schůzi, kde se měla Anticharta podepisovat, prostě jsem tam nešel. A to je celé moje hrdinství…
O tom, jak se podepisovala Anticharta na Barrandově, se také vyprávějí různé historky.
J. Just: Když jsem se na začátku roku dozvěděl o Chartě, byl jsem nadšený a opravdu jí hrozně fandil. Václava Havla, tedy jeho hry, jsme dobře znali, vlastně jsme na nich vyrůstali…
Kahuda: Opravdu? Já jsem o něm do roku 1988 nikdy neslyšel.
Fakt? To se vám podařila pozoruhodná věc. To jste neslyšel o Zahradní slavnosti? Neposlouchal jste ani Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu?
Kahuda: To se přece vůbec nedalo. To byla propaganda. Samé žvásty. Navíc tam byl samý agent.
Blažek: Prosím, jaký agent byl ve Svobodné Evropě nebo v Hlase Ameriky v osmdesátých letech? To je nesmysl, v archivech není po ničem takovém ani stopa.
Kahuda: Tam toho fakt asi tak najdete… V papírech, který tam nechali estébáci? To jistě…
