Rasista, sexista, misogyn, lhář a blázen? Jak číst Donalda Trumpa?

V záplavě reakcí na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem dominovala v zásadě tři slova – překvapení (respektive šok), revolta a nejistota. Překvapení panovalo nad výsledkem voleb, který téměř nikdo nepředvídal ani nečekal. Revoltou proti establishmentu je výsledek vysvětlován.

A slovo nejistota asi nejvíc doprovází spekulace o tom, jaká bude budoucí domácí a zejména zahraniční politika 45. prezidenta USA. Rozeberme si nyní všechny tři roviny podrobněji.

Šok jako bumerang politické korektnosti

Je faktem, že drtivá většina průzkumů veřejného mínění favorizovala Hillary Clintonovou. A je rovněž faktem, že rozdíl v predikcích a ve výsledku se při klíčových hlasováních neobjevuje poprvé. Prakticky stejný příběh jsme viděli v případě referenda o brexitu. Mnozí nyní očekávají, že se podobné vzorce mohou opakovat příští rok u parlamentních voleb ve Francii, nebo dokonce v Německu.

V českém diskurzu se často říká, že průzkumům veřejného mínění nemá cenu věřit. Lidé soudí, že průzkumy jsou nereprezentativní nebo předem ovlivněné či zaplacené. V tomto mínění se odráží rozšířená nedůvěra vůči našim státním i veřejně etablovaným institucím. Ano, čísla se od reality často liší i u nás (např. tradiční podhodnocení komunistů v průzkumech po revoluci 1989), ale pokud jde o trendy, zatím nedošlo k takovému faux pas jako v USA či Británii. V jejich případě ale nelze selhání svádět na agentury či podplácení ze strany klientů, protože stejných chyb se dopouštěly agentury i média, bez ohledu na to, zda byly blízko tomu či onomu politickému klientovi. Všeobecnou důvěru v průzkumy odrážely i kurzy sázkařů. Obecně se také soudilo, že mají-li před sebou lidé volbu mezi určitou „jistotou“ a jistým „rizikem“, kloní se nerozhodnutí zpravidla k jistotě. Přestože americké a britské průzkumy předvídaly jistotu, přestože ekonomiky obou zemí v čase hlasování rostly a prokazatelně se vymanily z krize, lidé překvapivě volili riziko (a s ním spojenou naději na změnu).

Podrobná data a analýzy zatím nejsou k dispozici. Zdá se ale, že rozpor mezi predikcí a výsledky byl způsoben především tím, že část respondentů neříkala v průzkumech pravdu. Viděno z odstupu je vysvětlitelné proč. Pamatujeme si, jaký obraz o kandidátech šířila celé měsíce mainstreamová média a mluvčí z řad šiřitelů politické korektnosti. Všichni jsme sledovali – v novinách, televizi i na internetu – stále stejné obrázky: na jedné straně usměvavá Clintonová, na druhé šklebící se Trump. Všichni jsme mohli na adresu Trumpa číst stále stejné nálepky – „rasista“, „sexista“, „misogyn“, „lhář“ nebo „blázen“. (Podobné bylo možno číst na jaře na adresu brexitu – „hospodářská katastrofa“, „konec Evropy“, „nacionalisté“.) Trump si ono nálepkování ze strany strážců politické korektnosti vykoledoval svým drsným, byť srozumitelným jazykem, jímž se proti politické korektnosti sám vymezoval.

Část jeho příznivců se proto v průzkumech, který je sociální interakcí, zřejmě bála či styděla přiznat barvu, ale u voleb, jež jsou intimním aktem, mu svůj hlas bez zábran dala. Možná právě proto, aby protestovala proti všeobjímající doktríně politické korektnosti, která svazuje jejich životy a omezuje svobodu jejich vyjadřování (stejně je možné vysvětlit i podhodnocení komunistů u nás, když antikomunismus ještě patřil ve slušné společnosti k bontonu). Mnoho lidí už má dost toho, mluvit jinak doma a jinak na veřejnosti. Politická korektnost se tak svým proponentům vrací v demokratických a svobodných volbách jako bumerang.

Celý text najdete v Týdeníku Echo.