Česká xenofobie? Média a politici jsou v pasti politické korektnosti

Pamatujete si, jaká témata hýbala českou politickou scénou před deseti lety? Bez ohledu na to, zda si vybavíte všechna, jistě budete souhlasit, že mezi nimi rozhodně nebyla masivní migrace z muslimských zemí. V současnosti ale jde naopak o jednu z nejžhavějších otázek. Pořádají se tisícové demonstrace, příznivci a odpůrci se častují nelichotivými přízvisky a nejspíše se bude jednat i o významné téma v nejbližších volbách.

Z tohoto hlediska však nejde zase o takové překvapení, jelikož vývoj v České republice prostě jen kopíruje vývoj v zemích západní Evropy. Tam kdysi imigrace většinou také představovala téma pro extremisty z okraje politického spektra, jenže vzrůstající počty imigrantů a problémy spojené s jejich (ne)integrací posunuly tuto otázku do středu dění. A dnes, kdy se již bavíme o „vlnách“ statisíců uprchlíků, se z imigrace stává zcela zásadní záležitost, která pravděpodobně rozhodne o výsledcích voleb v nejedné evropské zemi.

Čeští politici se ocitají ve velice nepříjemné situaci, protože z jedné strany na ně tlačí Brusel a západoevropské státy ve smyslu přijetí většího počtu uprchlíků, avšak ze strany druhé zaznívá jednoznačně odmítavý hlas veřejnosti. Aniž bychom teď zkoumali příčiny, nesporným faktem je, že většina Čechů přijetí velkého počtu uprchlíků z muslimských zemí odmítá. Kupodivu to ale příliš neodpovídá tomu, jaký obraz vytváří většina českých médií, která (snad ne záměrně) hrají potenciálně opravdu hodně nebezpečnou hru.

To, co se na nás z řady českých deníků a webových portálů v posledních týdnech hrne, lze bez velké nadsázky popsat jako pro-imigrační propagandu. Naštěstí (nebo naneštěstí?) ovšem Češi nikdy nebyli v propagandě příliš dobří, takže některé z těchto článků vzbuzují spíše smích. Co však ve výsledku vzbuzují naprosto nepochybně, to je silně kontraproduktivní reakce, neboť u skeptických Čechů jedině posilují odpor vůči imigrantům.

K dokonalosti to pak dovádějí články od některých elit (ačkoli v některých případech by tohle slovo patrně patřilo do uvozovek), kde si autoři zoufale stěžují, jak je český národ „rasistický“ a „xenofobní“. Těmto lidem (jako je mj. Jan Čulík z Britských listů, kritizující z bohorovných pozic intelektuála, který za nic nenese odpovědnost) se dá vzkázat snad už jen známý ironický postřeh, že by možná měli rozpustit lid a zvolit si jiný.

Ještě daleko větší hrozbu v sobě však nese to, jakým způsobem mnoho českých médií mluví o odpůrcích imigrace. Snaha vytvářet dojem, že se jedná o jakousi okrajovou menšinu (přestože reálně jde o výrazně převládající názor), by rovněž mohla být svým způsobem směšná, ovšem značná část českých novinářů zvolila pro tyto snahy velmi nešťastnou cestu. Začali totiž dávat větší a větší prostor extremistickým postavičkám typu Adama B. Bartoše, jimž by se za jiných okolností nemohlo o takové pozornosti ani snít.

Postavičky samozřejmě vycítily šanci a využily příležitost. Extremisté a populisté totiž mohou slavit úspěch právě tehdy (a jedině tehdy), pokud se jim včas podaří zachytit nálady veřejnosti a postavit se do čela těch, kdo jsou nespokojeni s (ne)činností politického mainstreamu. Právě to se jim nyní povedlo, a proto je senzacechtivá média vyobrazovala jako „vůdce“ mohutných shromáždění. Mezi účastníky těchto akcí však zcela evidentně nepřevažují nějací vygumovaní „náckové“, nýbrž slušní a takříkajíc „normální“ lidé.

Co tedy přiměje občana, který by s extremisty jinak určitě nechtěl mít nic společného, k účasti na demonstraci, v jejímž čele stojí výkvět českých neonacistů a radikálních populistů? Není to vůbec složité. Odpovědí je strašná past, do které již před lety upadla velká většina evropských politiků i médií a která prakticky znemožňuje vést o imigraci či o islámu seriózní debatu. Tato smrtelně nebezpečná past se nazývá „politická korektnost“.

Překroucené polopravdy, účelově kamuflované lži, neochota o jistých otázkách vůbec hovořit, označování jakéhokoli nesouhlasu za „xenofobii“ a „rasismus“, to jsou příčiny, které ženou na náměstí občany, kteří mají (nezřídka bohužel právem) pocit, že mainstream politiků problémy ignoruje či zlehčuje, pokud je ještě nezhoršuje. Naopak pánové Bartoš, Vandas nebo Okamura o problémech mluví, a dokonce nabízejí jakási řešení! Občan tak má přinejmenším pocit, že je jeho nesouhlas s imigrací alespoň někým brán vážně.

Ve skutečnosti je přece absurdní označit za „xenofoba“ či „rasistu“ každého, kdo se zeptá, zda příliv tisíců uprchlíků z kulturně zcela odlišných zemí nemůže opravdu přinášet nějaké potíže. Nebo snad integrování imigrantů z Afriky a Středního Východu probíhá ve Švédsku, Francii a Velké Británii bez jakýchkoli problémů? Není to reálně spíše tak, že i tyto země už couvají od tragického debaklu zvaného „multikulturalismus“?

Stejně tak prostě není možné dávat nálepku „islamofoba“ každému, kdo si troufne se ptát, zda náhodou není jakýsi problém i v samotném islámu. Standardní odpověď médií zní, že islám je mírumilovné náboženství a jen malý zlomek jeho vyznavačů tvoří fundamentalisté, radikálové a extremisté. Přinejmenším toto tvrzení se však dá vcelku snadno vyvrátit na základě několika studií, které zkoumaly postoje muslimů v zemích EU.

Z nich vyplynula poměrně děsivá čísla, jelikož názory, které bychom nejspíše charakterizovali jako fundamentalistické, zastává nadpoloviční většina západoevropských muslimů! Naopak ti, jež bychom označili za moderní, sekulární či liberální (resp. za jakýsi ekvivalent toho, co dnes třeba v křesťanství představuje drtivou většinu), tvoří jen zhruba čtvrtinu až třetinu muslimské populace v Evropě. A co je také hodně vážné, mnoho těchto umírněných muslimů raději mlčí, aby nemuseli čelit útokům radikálních souvěrců.

Smutnou skutečností ale každopádně je, že se mainstream islámu (resp. společnosti ve většině muslimských zemí) nalézá ze sociálně-politického pohledu bezmála ve středověku. Neproběhl ekvivalent reformace, neexistuje odluka církve od státu. Převládající podoba islámu nedovede příliš oddělovat veřejnou a soukromou, resp. politickou a náboženskou sféru, kdežto současná Evropa je důsledně sekulární. Pochyby o „kompatibilitě“ islámu s evropskou společností tudíž nejsou projevem „islamofobie“, nýbrž zdravé opatrnosti.

Problém většiny evropské politické a mediální scény však spočívá v tom, že o těchto tématech nevede racionální debatu bez vyhrocených emocí. Kvůli „politické korektnosti“ se tato témata ignorují nebo totálně zkreslují, takže „monopol“ na nesouhlas získávají extremisté a populisté, kteří si připisují dříve nevídanou podporu. Můžeme to vidět i v řadě států EU, jež možná kvůli imigraci čeká velké překreslení politických map.

Také na české politické scéně už se formují síly, jež chtějí pod praporem odporu vůči imigraci a islámu vyrazit do boje o voličské hlasy. Dá se očekávat, že se tyto otázky výrazně projeví už příští rok v krajských volbách, kde by mohly některé dnes marginální subjekty slavit úspěchy. Pokud se etablované politické strany a média nedokážou dostat z pasti „politické korektnosti“, pravděpodobně se dočkají dosti nepříjemného překvapení, neboť s nespokojeností voliče roste i jeho ochota podpořit radikály a jejich populistická řešení.