Provařené dny 7: Zpověď profesionálního diváka

Provařené dny 7: Zpověď profesionálního diváka
Komentáře

Ondřej Štindl

Ranní rituál čučení na ryby, jež táhnou řekou, jsem si zopakoval. V mělkém toku narážejí na kámen, zastaví je to a začnou sebou usilovně mrskat, snad v naději, že ten šutrák hlavou odtlačí. Ta umanutě vynakládaná energie (jasně, jsou to ryby, zas až tak moc jim to nepálí) byla tak protikladná mátožnému ploužení festivalového rána... Už to tu pomalu balím. 

Včera den s ruským dramatem. První se jmenovalo Vymahač, takový ten film, ve kterém se člověk zoufale snaží vytelefonovat se z kapitálního průšvihu (o dost zajímavější snímek toho typu je asi dva roky starý britský film Locke s Tomem Hardym). Artur (Konstantin Chabenskij) pracuje pro nějakou high-endovou vymahačskou agenturu, je chytrý, cynický a úspěšný. S dlužníky si přes telefon pohrává, vystupuje před nimi v různých rolích, má o nich spoustu informací a manipuluje jimi, užívá si to. Někdo ale dá do oběhu video, které by antihrdinu mohlo zničit. Artur rychle přichází o všechno, práci, přátele, zdroje informací. Má jenom pár hodin, aby se z té šlamastyky dostal.

Přinejmenším v první půli je film docela svižný, takže vlastně ani nevadí jeho značná předvídatelnost - katastrofy a související morální ponaučení se na Artura sypou dostatečně rychle. Vymahač by mohl představovat docela solidní střední proud, film nijak pronikavý, ale napsaný docela chytře, navíc jakýmsi efektním způsobem úsporný - Artur je po prakticky celou dobu sám v kanceláři. Pro filmy, v nichž se hrdina musí v hodně omezeném čase z něčeho vysekat (většinou nějakým bláznivě absurdním způsobem), mám navíc docela slabost, bývají zábavné, když se povedou. Vymahač ale v jednom podstatném ohledu selhává, způsob, jímž se Artur snaží svůj osud zvrátit, není kreativní ani trochu. Vlastně docela brnkačka. Dvakrát se koukne do databáze (napodruhé si k tomu musí vydyndat přístup). Místo gradování děje se v závěrečném aktu přidává na moralizování a sentimentu. Ok, žijeme ve zlém světě. A co jako? Další, prosím.

Film Mučedník Kirila Serebrennikova mě štval na začátku, štval mě vprostředku, štval mě na konci, štve mě ještě teď. Možná víc, než by měl. Asi kvůli tomu, že jsem na jeho projekci vydržel při vědomí, že bych mohl stihnout lepší film, který se tou dobou promítal jinde, ale kvůli pokročilé festivalové otupělosti jsem se nedokázal zvednout a prodrat se přes lidi v řadě ven. Zůstal jsem uvězněný v tom sále, zatímco na mě z plátna poblikávalo to otravné dílko. Potkal jsem pár lidí, kterým se ten film hodně líbil. Moc to nechápu, ale člověk nemusí chápat všechno.

Jistě, je natočený a inscenovaný docela zručně, úvodní scéna, v níž osamělá žena prochází potemnělým rozlehlým bytem a všude zapíná televize, je docela působivá. Serebrennikov je především divadelní režisér, představitele taky vede k divadelnímu herectví, nic proti tomu. Venjovi (Pjotr Skvorcov) se něco přepnulo v mozku, začne ze sebe na potkání sypat biblické citáty a dožadovat se od druhých dodržování starozákonních imperativů. Matka je z něj zoufalá, ve škole s tím nejdřív narazí, „stará garda“ ve vedení gymnázia se mu ale přizpůsobuje, blábolivému fanatismu klade odpor jenom školní psycholožka.

Adaptace hry německého dramatika Mariuse von Mayerburga zřejmě měla být satirou na současné ruské poměry, odklon od západu a přivinutí se k tradicím, často propleteným s dědictvím po komunistech. Za takovou satiru by ovšem měly být ruské poměry vděčné. Mučedník na mě působil jako dvě hodiny nemotivované historie, postavy na sebe řvou nějaké poučky, jsou přitom úplně placaté, karikované neinvenčním způsobem „na první dobrou“, rozpadají se na hrstku nesouvisejících rysů. Hlavní postava je v obraze skoro pořád, autory ale zjevně vůbec nezajímá, v každé scéně ho nasvěcují v podstatě stejně - jako vřeštícího fanatika. Dialogy obsáhlé, ale totálně předvídatelné, stejně jako pointy jednotlivých scén. Snad jenom pasáže v dámských jízd ředitelky gymnázia a jejích kolegyň mají nějaké spontánní kouzlo. No nic.

Plný sál ale tleskal, připadal jsem si v něm jako osamělý ostrůvek negativity, čímž se dostávám k jednomu z festivalových paradoxů. Mísí se na něm platící publikum s „profesionálními diváky“, v něčem mezi těmi dvěma skupinami i tak existuje přehrada. Publikum recenzentům často vyčítá, že mu chce kazit zážitek, vyvyšovat se nad něj. Ve většině případů to tak, myslím, není. Divák a recenzent jsou ale v kině každý v jiné situaci, jeden se baví, druhý pracuje. Navíc oproti prvnímu těch filmů viděl asi víc, tudíž se snáz může přihodit, že to, co lidi v sále překvapí a nadchne, on spíš odzívá, protože to zná odjinud.

Navíc po shlédnutí nějakého kvanta filmů člověk vstřebá principy jejich výstavby, ledacos mu pak připadá docela předvídatelné. Ale hlavně: Divák obecně a ve Varech zvlášť je motivovaný k tomu, aby se mu filmy líbily. Udělal si výlet, možná si vzal dovolenou, zajistil ubytování, vyrazil s partou přátel, aby si to spolu s nimi hezky užil. A nechce, aby ta energie byla vynaložená nadarmo, aby mu ten naplánovaný hezký zážitek zkazilo, že film za moc nestál.

Recenzent tenhle motiv nemá, navíc se na film často koncentruje analytickým způsobem, průběžně vyhodnocuje přednosti, ale taky nedostatky. Nakonec ale i on touží po něčem jiném, zapomenout na nějakou analýzu a být prostě stržený. Někdy to ale jde ztuha. Letos ve Varech jsem si té divácké extáze moc neužil, asi taky kvůli výběru filmů, některé snímky, jež měly velmi pozitivní ohlas, mi z různých důvodů unikly. Ale nevzdávám se. Naplněn tímto příkladným odhodláním odcházím do sebe vyklopit poslední kýbl vybraných laskomin, předvést pár dekadentních tanečních figur v procovském sále, po návratu vyhodit televizi z okna hotelového pokoje, sladce se vyspinkat a vyrazit k domovu. Plánuji se za rok vrátit, jasná věc. 

Související články