Nové zdanění bank? Chyby, riziko, zdražování

Nedostatečná ekonomická argumentace, pravděpodobné nadhodnocení očekávaného přínosu, podcenění dopadu na zákazníky. Tak zatím vypadá návrh ČSSD o zavedení progresivní bankovní daně. Pozitivem snad zůstává jen pravděpodobné snížení systémového rizika bankovního sektoru, to však ze strany předkladatelů slyšet nebylo.

Představení sektorové bankovní daně doprovázely rozpaky (nejen) mezi ekonomy. Překvapivě nešlo ani tak o nápad samotný, ale především o doprovodnou argumentaci. Argument, že je možné odčerpat rentu ze sektoru bankovnictví, musí být nutně založen na předpokladu, že tento trh není (dokonale) konkurenční. Protože, jak je známo, konkurenční trh takovou rentu nenabízí. To však vylučuje, že by konkurence zabránila přenesení daňové zátěže do cen pro zákazníky.

Co tedy očekávat od bankovního sektoru? Bankovnictví je silně regulovaný sektor, kde se každý hráč snaží nabídnout relativně diverzifikovaný produkt tak, že cena není jediným měřítkem při rozhodování. To poskytuje bankám prostor, jak částečně přenést náklady sektorové daně na zákazníky a zároveň se vyhnout přímé cenové konfrontaci s konkurencí. Je pravděpodobné, že takové zvýšení se rozpustí do zvýšení cen služeb relativně nenápadně. To však není jediný kanál, který motivuje banky ke zdražování, pokud taková daň bude progresivní. Zavedení progresivní daně vyvolá snahu bank omezit svoji rozvahu. To přináší pozitivní externalitu v podobě snížení systémového rizika a zároveň ta samá progresivita bude tlačit na změnu obchodní strategie.

Pozitivní externalitou je menší hrozba systémového rizika konkrétních bank. Dnes ČNB eviduje pět bank (Česká spořitelna, ČSOB, KB, UniCredit, Raiffeisenbank) jako tzv. systémově důležité, a to na základě velikosti bankovních rozvah. Po případném zavedení progresivní daně na aktiva je nepravděpodobné, že by se na základě velikosti bank počet těch systémově důležitých rozrůstal. To je jistě pozitivní externalita.

Progresivita daně pravděpodobně vyvolá další kanál zdražování bankovních služeb, ke kterému by rovné zdanění nevedlo. Jak ukazují data z ČNB, nízké výnosy z úvěrů v posledním období začaly banky nahrazovat zvýšením jejich objemů. Nárůst úvěrů však rozšiřuje bankovní aktiva a rostoucím tempem zvyšuje daňovou zátěž. Z pozice banky je tak růst formou zvyšování objemu půjček nevýhodný, a tudíž se přeorientuje k vyšším výnosům z jednotlivých transakcí. Tím se úvěry stanou pro klienty dražší.

K politickému procesu zavedení bankovní daně bych si dovolil ještě dva komentáře. Zdá se mi pravděpodobné, že odhad o příspěvku podobné daně do státního rozpočtu je nadhodnocený. Důvod je především ten, že banky jsou při existenci sektorové progresivní daně motivované změnit strukturu a velikost svých aktiv (těžko odhadovat v jakém rozsahu). Tedy jednoduchý propočet založený na aktuálních číslech opomíjí schopnost bank se přizpůsobit. Druhý problém pak vidím z pohledu předvídatelnosti daňového prostředí. Těžko Česká republika obstojí v konkurenčním boji o zahraniční investice, pokud není schopná předem deklarovat svůj dlouhodobý daňový zájem na (alespoň) vládní úrovni. 

Čtěte také: ČSSD se nelíbí vysoké zisky bank. Navrhne speciální zdanění