Nepoučitelní Češi a mladík s drátem kolem krku

Za socíku nám bylo lépe. Stesk po bezčasí komunistického režimu očividně roste v období, kdy se nedaří řešit vážné domácí ani zahraniční problémy. Více než polovina občanů si podle průzkumu STEM myslí, že minulý režim byl stejný nebo lepší než ten současný, a právě na jejich podpoře stoupá moc bývalých komunistů v čele českého státu. Proto je opět aktuální příběh, který se odehrál před 35 lety ve východním Německu. Připomíná, jak to vlastně za socíku fungovalo.

Portrét nepřítele

V pátek 10. dubna 1981 se vypravil třiadvacetiletý Matthias Domaschk z Jeny za kamarády do Berlína. Vybral si špatný termín, protože v hlavním městě NDR probíhal sjezd vládnoucí strany SED. Ještě večer byl vytažen z vlaku na nádraží v Jüterbogu a druhý den převezen do vězení Stasi v Geře. Následoval čtyřiadvacetihodinový výslech. V neděli 12. dubna záhy po poledni nebyl Domaschk mezi živými. Tajní policisté uvedli, že se ve své cele oběsil na drátě. Přivolaní lékaři policejní verzi potvrdili a tělo bylo po vynuceném souhlasu příbuzných spáleno.

Okolnosti smrti nebyly dodnes vysvětleny. Po pádu komunistického režimu vyšetřovatelé vyloučili, že by se v cele šlo oběsit. K zavěšení drátu se nabízelo jen vodovodní potrubí, které však dospělého muže neuneslo. Na druhé straně soudy nenašly dost důkazů, které by potvrdily, že Domaschka zabil vyšetřovatel Horst K. nebo někdo jiný. Domaschk dnes má pomník na hřbitově Jena-West, jmenuje se po něm jedna místní ulice a také ústav pro dokumentaci zločinů komunismu ve spolkové zemi Durynsko.

Z dnešního pohledu je nepochopitelné, čím si Domaschk pozornost Stasi vysloužil. Nebyl chuligánem ve smyslu tuzemského undergroundu, na okraj opozičního dění se ovšem dostal tím, že se účastnil aktivit mladých evangelíků v Jeně. V roce 1976 podepsal protestní dopis proti vyhoštění písničkáře Wolfa Biermanna z východního Německa. Po něm následovaly tvrdé represe proti všem signatářům a konkrétně z Jeny jich byly obviněny z podvracení státu a vypovězeny do západního Německa desítky. Domaschk ovšem zůstal doma, oženil se, absolvoval vojenskou službu a dál na sebe neupozorňoval. Až počátkem osmdesátých let navštívil Československo, kde se potkal s disidentem Petrem Uhlem, a na prázdniny odjel do Polska k Mazurských jezerům. V paranoickém světě Stasi se tak dostal do podezření, že je členem rozsáhlé disidentské sítě spojené s polskou Solidaritou. Osudným se mu stalo udání jednoho agenta, že ve spolupráci s italskými Rudými brigádami plánuje pumový útok proti stranickému sjezdu.

Kdo byl pilířem režimu

Obdobně kruté příběhy se odehrávaly i v Česku, kde bohužel není dokumentace zločinů komunismu na stejné úrovni jako u německých sousedů. Vypořádat se s nimi je obtížné pro obě země, nakonec pro všechny státy, které komunistickou vládu zažily. Vražedné bezpráví komunistického režimu je přece v rozporu s tím, co tehdy zažíval běžný člověk. Měl práci, zajištěné bydlení, mohl každý rok na dovolenou, a měl i kamarády, se kterými se dalo v hospodě nadávat na režim. Svým způsobem to byla idyla, na kterou se dobře vzpomíná.

Člověk však mohl v tehdejší diktatuře v klidu žít pouze s podmínkou, že se k její podpoře osobně přihlásil. Nemusel být rovnou komunistou nebo udavačem, svůj souhlas mohl demonstrovat účastí ve zmanipulovaných volbách, členstvím v Socialistickém svazu mládeže nebo ve Svazu československo-sovětského přátelství. Podle současného šéfa Úřadu pro akta Stasi Rolanda Jahna nebylo takové přizpůsobení diktátorskému režimu úplně nevinným aktem. „Někdo za to zaplatit musel, většinou ale někdo jiný, kdo se nepřizpůsobil,“ řekl Jahn pro Potsdamer Neueste Nachrichten v rozhovoru , který se týkal právě Domaschka.

Domaschkův zločin spočíval z pohledu diktatury v tom, že svou podporu režimu aktivně neprojevil. Logicky se stal podezřelým a stačila malá záminka, aby tajná policie zasáhla. Za Domaschkovu likvidaci jsou z pohledu Jahna nepřímo spoluodpovědní všichni, na jejichž souhlasu mohl režim stavět.

Odsouzeni k nostalgii

Také z dnešního čistě praktického pohledu bylo lepší, když člověk komunistický režim aktivně podporoval. Kdo tehdy měl s režimem potíže, ten nevystudoval správnou školu a nemohl počítat s kariérou ani v období demokracie. V extrémním případě tuto pravdu ukazuje právě případ z Jeny. Domaschk se dožil třiadvaceti, jeho vyšetřovatel Horst K. udělal po pádu komunismu novou kariéru a byl až do roku 2013 hlavním manažerem městské tržnice v Berlíně-Kreuzbergu.

Přesto většina občanů, kteří v období komunismu režim rituálně podporovali, na poměry úplně nevyzrála. Ani dnes nejsou opravdu svobodní, což se projevuje právě nostalgií po minulosti. Pokud se vynechá zdravotní rozměr doby, kdy člověk ještě neměl křečové žíly, tak si nejspíš všichni uvědomují, že to za normalizace úplně skvělé nebylo. Je proto třeba aspoň ve vlastních očích minulost trochu přikrášlit, aby se vysvětlilo, proč jsem tehdy diktaturu tak nedůstojně podporoval.