Time out pro Babiše

Time out pro Babiše 1
Komentáře

Daniel Kaiser

Takže aféra osobních příjmů Andreje Babiše před vstupem do politiky dospěla do fáze, kdy Babiš mezeru mezi svými legálně zdaněnými příjmy a výší dluhopisů, které si koupil od svého Agrofertu, vysvětluje dvěma vágními náznaky. Jednak prý nějaké peníze nashromáždil už před rokem 1993, jednak měl později jakési nezdaňované příjmy z prodejů firem, akcií a dalších produktů kapitálového trhu. Žádné bližší údaje, nic. Třeba proto, že by musel čelit přirozeným otázkám, za co si ty akcie a podíly ve firmách kupoval – a celou záhadu by tak jen posunul proti proudu času, ale neodpověděl by na ni.

Druhé částečné vysvětlení, totiž že měl peníze už z doby před rokem 1993, je ve skutečnosti taky dvojtečka k dalším otázkám. Především: proč, když měl vlastní peníze, potřeboval od svých dávných spolužáků ze švýcarského gymnázia půjčit tři miliony korun, jimiž navýšil jmění a přisvojil si slovenský státní podnik Petrimex, z něhož vzešel Agrofert? (Spolužáci ze Švýcarska jsou Babišova oficiální legenda, jak ke startovnímu kapitálu přišel.)

Zatím je tedy Babišova obrana až neuvěřitelně slabá. Naší kolegyni Lence Zlámalové (jejíž jméno se zřejmě bojí vyslovit, mluví jen o tajemné„pseudoanalytičce“) neodpověděl na dotazy, které mu poslala s dostatečným předstihem před zveřejněním textu minulý týden. Ani těch několik slov o nezdanitelných příjmech z prodeje firem nebo akcií apod. z něj nevypadlo. Ta vypadla až v minulých dvou dnech, kdy se ministra ptala redaktorka Jana Klímová z Českého rozhlasu a Aleš Michl v Babišově kavárně, formátu, který připomíná Křeslo pro hosta normalizační televize.

Ticho tzv. velkých médií hlavního proudu, která by měla ministra grilovat, kudy on chodí, je neuvěřitelné. I v tom Českém rozhlase příspěvek spadl do sice úctyhodného, nicméně periferního rádia Plus. Jednotliví novináři v privátních hovorech říkají, že by na případu i zapracovali, kdyby věděli, jak ho věcně dál posunout. Ale chytat sólokapry a sólokapříčky je jen jedna poloha žurnalistiky. Další je nutit skládat účty mocné (vím, zní to pateticky) – a speciálně ministra, který honí každého provozovatele hospody na vesnici a který se podílel na zákonu o prokazování původu majetku.

Druhou složkou dosavadního ticha je ticho na zbytku politické scény. Většina politiků se, je-li tázána, povinně vyjádří ve smyslu, že Babiš by jistě měl rozpory vysvětlit, ale že by svolávala brífinky, použila sněmovnu, a pokud je ve vládě, žádala od ministra vysvětlení už jen proto, aby na kolektiv ministrů nepadal stín, že má ve svých řadách latentní bezpečnostní riziko pro Českou republiku, člověka, za jehož podnikatelským startem si dnes můžeme představit jakékoliv peníze, to ne. Nelze vyloučit, že se v tomto směru ještě něčeho dočkáme, ale reakce jsou mdlé a pomalé. Babiš tak získává čas na konsolidaci a promýšlení odpovědi (než by ho zatím dokázal inteligentně využít) svým PR stratégům a podřízeným v Agrofertu třeba na to, aby zkonstruovali nějaké zdánlivě hmatatelné Babišovy příjmy v minulosti.

U politiků je důvodné podezření, že se jich většina už mentálně přestěhovala do doby po volbách na podzim, kdy premiér Babiš bude potřebovat menšího koaličního partnera. Výjimku tvoří Miroslav Kalousek, který by do Babišovy vlády asi nešel, a určitě by ho nezval Babiš; taky jde jako jediný i v této věci do Babiše od začátku ostře. 

U tzv. osobností veřejného života a novinářů těžko říct, ale byla by tu jedna paralela z dob zániku Československa. Proti Vladimíru Mečiarovi před osudovými volbami z června 1992 tvrdé jádro jeho protivníků zkoušelo různé akce, například tehdejší prezidentův kancléř Karel Schwarzenberg diskrétně zaplatil vydání brožury, v níž se na základě protichůdných Mečiarových citátů ukazovalo, že „Vladovi“ se nedá věřit ani slovo. Autor brožury mi po letech vyprávěl, že když ji nosili po Bratislavě a nutili poslancům a novinářům, náhle si uvědomil, že po takovém druhu informací prostě není poptávka. Tou dobou už si velká část politiků a novinářů zvykla na představu, že Mečiar prostě bude premiér, a ti, kdo měli v popisu práce veřejné mínění zásobovat informacemi, získali dojem, že je rozhodnuto, tak proč se exponovat. Možná se ta východní letargie rozšířila mezitím i k nám.