Vejce, šiška salámu a studentský vůdce Jansta

Noviny plné karet a vajec, čeho taky jiného. Fotbalová reprezentace porazila Island. Horoskop v příloze Ona Dnes mi doporučuje radši dneska držet pusu. To bych moc rád, ale povinnost volá. Vzhůru do minového pole.

V denících reportáže o včerejším dění v hlavním městě, obrázky, na nichž dominuje červená barva, případně tvář prezidenta. „Zemanův Listopad“ shrnuje situaci otvírákový titulek Lidových novin. „Druhý Listopad na Národní třídě“ hlásí titulek z vnitřku vydání MFD. Řeší se taky míra otřesenosti německého prezidenta Gaucka po zásahu vajíčkem, skořápkou, čímsi. LN popisují i atmosféru na akci prezidentových stoupenců. „‚Mohu si na vás sáhnout?‘ zeptala se postarší dáma Jiřího Dolejše, poslance za KSČM. Dotazem jej uvedla mírně do rozpaků. Dotkla se ramene, udělala fotografii a spokojeně odešla. (...) Hlavním řečníkem celé akce byl předseda Strany práv občanů a senátor Jan Veleba, který se v posledních dnech stal Zemanovým nejvýraznějším zastáncem. Na pódiu se obyvatele Hradu zastával: ‚Nedávno jsme oslavili 96 let od vzniku Československa. Počasí bylo krásné, to ale bylo jediné pozitivum toho dne. I dnů po něm. Byli jsme svědky mediální štvanice na prezidenta a do zblbnutí se opakujících tří zpráv – koho prezident vyznamenal, koho na slavnost nepozval a jakým letadlem letěl zpět z Číny. Žádný Masaryk, žádný Štefánik, Beneš či Švehla, ale dohonestující kampaň proti hlavě státu. Byl to vrchol, za který by se nemusela stydět ani totalitní média,‘ zahřímal Veleba za souhlasného potlesku přítomných demonstrantů.“

Dění na Albertově ve sloupku pro Hospodářské noviny komentuje Petr Honzejk. „Vajíčka letící na hlavu prezidenta nejsou ničím estetickým, a už vůbec ne něčím, na co by jejich vrhači mohli být pyšní. (...) Ale vzhledem k celkovému průběhu akce, kdy demonstranti vypískali Miloše Zemana, aby vzápětí tleskali Joachimu Gauckovi a Bronislavu Komorowskému, nejde o ostudu Česka, ale primárně o ostudu českého prezidenta. (...) Určitě se za něj postaví například ti, kdo na Albertově volali ‚Ať žije Putin‘, zatímco Komorowski vyzýval k solidaritě s Ukrajinou. Inu každý má takové příznivce, jaké si zaslouží. (...) Obecně můžeme říci, že na prezidenta se vajíčka neházejí. Ale současně těžko někomu vymluvíme, že se Zeman chová pramálo jako prezident. Neuctivé reakci se těžko může divit.“ V tom rozruchu kolem vajíčkiády trochu zaniklo, že na pódiu byl s prezidenty a dalšími také „studentský vůdce Miroslav Jansta“. Ještě jednou: studentský vůdce Miroslav Jansta. Kdybych tohle viděl v nějakém parodickém skeči, řekl bych si, že i v rámci žánru tohle je už přes čáru.   

K výročí se v komentáři pro Lidové noviny vrací Josef Mlejnek mladší, píše o všeobecně blbé náladě, nedostatku důvodů ke slavení, které má podle něj muzeální charakter, rozdělení společnosti. „Na vině je rovněž cosi, co by se dalo označit jako ‚falešný plurál‘. Všichni slavnostní řečníci i lehce dojatí pamětníci mluví o 17. listopadu a následném vývoji vesměs v množném čísle. Šli jsme, cítili jsme, ne/chtěli jsme, zmlátili nás, privatizovali jsme, volili jsme... Každý mluví jakoby za celou společnost, za deset milionů, ale jen málokdy ono ‚jsme‘ zahrnuje alespoň polovinu obyvatel. A skoro každý z těch deseti milionů cítí, že plurál platí jaksi pouze pro slavnostní chvíli a že se s příchodem všedního dne rozplyne jak pára nad hrncem. Za všedního dne se ‚my‘ hodně scvrkává – na nějakou nepočetnou skupinu přátel, známých spolupracovníků či rovnou jen na ‚já‘. Pro přežití v naší blahobytné džungli je to totiž jeden z nejlepších receptů. (...) Část společnosti nyní sjednocuje odpor proti prezidentovi – vzhledem k tomu, co dělá a jak se chová, zcela oprávněný. Ale sjednocení se v odporu vůči Zemanovi, tedy v negaci, je vlastně dost smutné.“ Jakožto „lehce dojatý pamětník“ jsem se včera taky motal po městě, kvůli svému vrozenému organizačnímu talentu a orientačnímu smyslu se mi sice podařilo propást všechny ty dnes tak slavné momenty. Potkával jsem ale dost elektrizovaných lidí, asi nadšených víc, než by odpovídalo významu toho, co se stalo, ale stejně. Možná za tím nadšením byl spíš chvilkový prožitek nějakého, v něčem možná iluzorního (to se uvidí) „my“, asi ten jediný výsledek včerejších demonstrací (plus nějaká ta prchavá satisfakce). Někdy právě tohle může stačit a vlastně to ani nemusí být málo. Ale víc bych za tím slavným pražským včerejškem neviděl.

Blesk konkretizuje vágní označení „předmětů“, jež na Albertově měly na prezidenta létat. „Na hlavu státu směřovala vajíčka, rajčata, obložené chlebíčky a podle svědectví bodyguarda i celá šiška salámu.“ Se zvědavostí jsem v databázi otevřel Haló noviny, ale byla to slabota. Ze včerejška zaznamenaly především shromáždění pár desítek Zemanových příznivců na Klárově. A jinak – business as usual. „První mladá surikata v Zoo Praha“. „Kdo by neznal surikaty? Roztomilé malé šelmičky z čeledi promykovitých. (...) Možná nevíte, že tyto mrštné a zvědavé šelmičky jsou imunní vůči štířímu jedu.“ Možná právě tohle jsou charakteristiky, jež od nás budou vyžadovat přicházející časy – mrštnost, zvědavost a odolnost vůči štířímu jedu.