Slavit 8. května v Polsku by bylo perverzní

„Konec války přijala Varšava lhostejně. U nás se nemění nic“ – poznamenal ve zprávě pro Londýn Stefan Korboński, poslední zmocněnec exilové vlády pro okupovaná území dne 8 května 1945. Po 71 letech je situace velmi podobná: 8. května je datum, které prochází nad Vislou de facto bez povšimnutí.

Byla to jedna z kulturních odlišností, která mě nejvíce praštila do očí a nepřestala udivovat: pieta s níž je v Česku konec války celebrován a důsledná snaha odlišit „osvobozující“ Rudou armádu z roku 1945 od té „okupující“ o dvě desetiletí později. Česky příběh je v tomto ohledu „jednodušší“ než ten polský. Zatímco se v Praze Rusové vítali s rozkvetlými šeříky, kteří – je třeba zdůraznit – přišli a za chvíli opět odešli (ač si sebou vzali i veškeré zástupce „bílé“ ruské emigrace), v Polsku ve stejných dnech na mnoha místech zuřily otevřené střety mezi odbojovými jednotkami a vojsky NKVD podporovanými polskými odchovanci Stalina.

Rozdíl byl především v přístupu „osvoboditelů“ k polské a české státnosti. Zatímco v Česku byla zachována kontinuita a – až na Podkarpatskou Rus – i územní integrita, Stalin – jak v nedávném rozhovoru pro Dějiny a současnost poznamenal historik Maciej Korkuć – se nepokoušel „ovládnout dávné Polsko“, ale vytvořil si nové, „alternativní Polsko“ s novým územím, zcela novým etnickým a třídním rozdělením, novými symboly a mocenskou elitou. K tomuto muselo být „staré Polsko“ nemilosrdně vymazáno z mapy. Většinu práce zde odvedl Hitler, jehož plány se alespoň v té destruktivní části moc nelišily. Koneckonců své dílo začali oba společně v letech 1939 – 1941.

Nedávno se stala hitem sociálních sítí „scénka“, v níž se lídr Nočních vlků posmívá novináři, který mu tvrdí, že byl Sovětský svaz Hitlerovým spojencem. Nelze vyloučit, že Alexandr Zaldostanov tomu upřímně věří: období 1939 – 1941, tedy spojenectví obou totalitních režimů v díle zotročení středo-východní Evropy, je velmi pečlivě vymazávána vzpomínka. Válka začala až v červnu roku 1941, přepadením Sovětského svazu, jak koneckonců se zřejmě snaží dokázat i Česká televize, která jako na běžícím pásu vysílá sovětská a ruská hraná a dokumentární díla o „velké vlastenecké válce“. Absurditu videu s vůdcem Nočních vlků přidala i skutečnost, že byl natočen v Brestu, tedy v místě, kde se 22. září 1939 konala slavnostní přehlídka vítězných armád hnědé a rudé totality…

I dva měsíce z léta 1944, kdy Sověti nečinně přihlíží potlačování Varšavského povstání, nelze popsat jinak, než jako nevyřčené pokračování paktu Ribbentrop – Molotov. Po jeho skončení už stačilo dorazit zbytky konspirace a zatknout postupně všechny zástupce legitimních státních orgánů, kteří nestihli uniknout na Západ. Když se v Evropě slavil konec války, už seděli všichni nejvyšší představitelé civilní administrativy v moskevských věznicích.

Toto všechno způsobuje, že by bylo v Polsku slavení 8. května věru perverzní činnost. Samozřejmě se kvůli tomu ztrácí i spousta věcí, které by ztracené být neměly: třeba tragické a hrdinské příběhy vojáků polských jednotek bojujících po boku Rudé armády – Poláků ze sovětských lágrů nebo z vyvražďovaných vesnic na Volyni. Dokud bude druhá světová válka, a paměť o ní, kladivem v rukou vládců Kremlu, nebudou bohužel jejich oběti zřejmě připomínány tak, jak by si zasloužily.