Vzkříšení pravice? Zázrak v Londýně, Varšavě i Brémách

Proroci úpadku demokracie a pádu zavedených stran nemohou být po uplynulém víkendu úplně spokojeni. Celkem troje volby na kontinentě proběhly ve znamení vzestupu konzervativců - konkrétně parlamentní volby ve Velké Británii, prezidentské volby v Polsku a zemské volby v německých Brémách. Vzkříšení klasické pravice přitom před volbami nikdo nečekal.

Britský konzervativní premiér David Cameron obhájil suverénně svou funkci, i když průzkumy mu v nejlepším případě předvídaly remízu s vyzyvatelem Edem Milibandem ze strany labouristů. Dalším překvapivým vítězem byl v Polsku Andrzej Duda, který s podporou konzervativní strany Právo a spravedlnost získal v prvním kole prezidentských voleb 35 procent hlasů a překonal podle předběžných výsledků dosavadního prezidenta Bronislawa Komorowského. V německých Brémách sice obhájila své pozice s třiatřiceti procenty sociální demokracie, která v hanzovním městě vládne už 70 let, její dosavadní koalice se Zelenými však ztratila třináct procent a po příštích volbách může o vládu přijít úplně. Naproti tomu uspěla liberální FDP, která je v posledních letech napravo od konzervativní CDU.

S tím nikdo nepočítal

Radost jistě nemají tradiční levicové strany. Cameronův vyzyvatel Miliband také už rezignoval na vedení strany, stejně jako levicový primátor Brém Jens Böhrnsen. Komorowski může se složením funkce následovat za čtrnáct dní po druhém kole voleb. Porážky byly pro zmíněné politiky zvlášť hořké z toho důvodu, že s nimi nepočítali. Třeba Komorowski měl počátkem roku podle průzkumu podporu dvou třetin Poláků, nakonec získal jen třetinu hlasů.

Stejně ovšem neuspěly nové populistické strany, od kterých se v některých případech čekal průnik do velké politiky. Pravicoví radikálové z antievropské strany UKIP doplatili na britský většinový systém. Získali přes dvanáct procent hlasů a stali se tak třetí nejsilnější stranou, v obvodech jihovýchodní Anglie pro ně hlasovala běžně pětina voličů, přesto budou mít jediného poslance.

V Polsku překvapil rocker a mediální expert Pawel Kukiz, který se hlásí k radikální pravici. Hlasovalo pro něho dvacet procent voličů, v mladší věkové skupině pod 30 let měl skoro poloviční podíl. Přesto nestačil na konzervativního kandidáta Andrzeje Dudu a svou porážku uznal i tím, že mu nepřímo vyslovil podporu pro druhé kolo. V Brémách pronikla do městského sněmu s pěti procenty jen pár let stará, euroskeptická Alternativa pro Německo (AfD), o šest procent však posílila klasická pravice.

Opravdu slabá levice

Úspěchy pravicových stran překvapily nejen levici nebo radikální konkurenci, rady si s tím nevědí ani nezávislí pozorovatelé. Za neodolatelného lídra nelze označit Brita Camerona, Poláka Dudu, ani protagonistku brémských liberálů Lencke Steinerovou. Cameronova kampaň byla dlouho nevýrazná, nakonec vyhrál dobře připraveným závěrem - konkrétně slibem, že zabrání Skotům rozdělit Británii, připomínkou zásluh za ekonomické oživení a hlavně poukazem, že je lepším kandidátem než levicový lídr Miliband. To mohlo zabrat jen v případě, že byl Miliband opravdu tak slabý. Ovšem s tím dnes souhlasí i levicové deníky. Třeba The Guardian kritizoval šéfa labouristů za to, že opustil středovou politiku New Labour a soustředil se na tradiční levicové voliče z nižších vrstev. Tím obhájil pozici své strany v Londýně, Manchesteru a dalších průmyslových městech na severu Anglie, nic však proti minulé porážce nezískal.

Ani třicetiletá Steinerová nepředvedla v Brémách podle deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung bůhvíjaký výkon, v kritice levicové vlády nepůsobila přesvědčivě a voliče získala jen poukazem na to, že je mladá a dynamická podnikatelka. Ovšem Brémy ze všech spolkových zemích nejvíc utrpěly minulou ekonomickou krizí a městská rada nenabídla žádné východisko především v sociální oblasti, takže středoví voliči neměli na výběr.

Věk a dobrý původ z akademické rodiny hraje roli i u čtyřicátníka Andrzeje Dudy, který slíbil, že naruší dlouholetý mocenský monopol Občanské platformy, kterou reprezentují o generaci starší politici. Jeho program není proti jiným stranám originální a stojí především na lásce k vlasti. Pomohla mu však bohorovnost dosavadního prezidenta Komorowského, který se cítil předem vítězem a odmítl účast v televizních debatách.

Vyklizení středu

Kandidáty pravice nevynesly jejich vlastní výkony, ale uměřená kampaň, která je odlišila od pravicových radikálů, a především slabost levicových protivníků. Volební víkend je možné interpretovat jako první předzvěst, že se evropské volební kyvadlo opět začalo pohybovat zleva doprava. V uplynulých pěti letech dominovaly ve většině evropských voleb levicové strany. Nebylo to tolik nápadné, protože ve velkém Německu, Británii a Španělsku se neprosadily, jinde však těžko hledaly konkurenci. K vítězství stačilo, že slíbily chudším vrstvám konec úsporné politiky z dob krize a vyšší sociální podporu. Teď se však ukazuje, že zašly daleko. Většina občanů není závislá na dávkách a spokojí se se středovou politikou zaměřenou na podporu školství a zdravotnictví, kterou si osvojily úspěšné pravicové strany včetně Cameronových konzervativců.

Stejná historie se může opakovat v Česku, kde ČSSD vyklízí středové pozice a v pozici vládního lídra se snaží posílit svou oblibu u levicových voličů. Za každou cenu zvyšuje sociální dávky a přitom neváhá žádat přísnější předpisy na výběr daní, které zasáhnou také občany s průměrnými příjmy. Napravo od středu tak vzniká prostor i v Česku a jak svědčí příklady z Evropy, zájemci o jeho vyplnění nemusí hledat charismatického či populistického lídra. Stačí prostě důvěryhodný kandidát.