Čím jsou kryté peníze? Vůbec ničím
1
Centrální banka ukončila intervence, kterými přes tři roky řídila českou ekonomiku. Jednoznačně zde platí „pozdě, ale přece“, další komentáře k termínu, způsobu a vůbec důvodům už nemají žádný smysl. Jedna důležitá věc ale zapadá, tak se na ni podívejme blíže.
Čísla můžeme použít různá, ale plus mínus oficiálně intervenční experiment stál až dva biliony korun – jen v únoru 2017 ČNB vynaložila na boj proti posilování koruny prostředky ve výši 220 miliard. Korun. A stejně tak oficiální reakce z vedení banky jsou už léta takové, že tyto kroky nikoho nic nestojí, nejméně pak daňového poplatníka, protože jde čistě o účetní operace, přesuny peněz mezi monitory počítačů.
Technicky je to pravda, byť tomu rozumí v republice asi tak patnáct lidí, maximálně. Co nám to ale říká při použití „normálního“, selského rozumu, běžných účetních pravidel, které zná každý účetní v každém podniku?
Dokud se peníze aspoň tiskly, tzn. měly v podstatné míře fyzickou podobu, nebylo to vůbec takhle jednoduché. A úplně něco jiného to bylo v časech, kdy peníze byly něčím kryté – míněno čímkoliv, hmotnou komoditou. Z pohledu ekonomické historie žije lidstvo v posledních několika málo dekádách v dějinně unikátní situaci, kdy používá pro obsluhu své ekonomiky peníze, které nejsou definičně kryté vůbec ničím, ani formálně. Do první světové války – a částečně pak i nějakou dobu po ní – krylo peníze zlato, které se k této své roli vyvinulo po docela zajímavých peripetiích posledních staletí. Od Velké hospodářské krize přelomu 20. a 30. let a nejpozději od 2. světové války zůstal tzv. zlatý standard už jen formální záležitostí, ale aspoň nominálně se jej klíčové světové ekonomiky držely až do počátku 70. let (říkalo se tomu brettonwoodský měnový systém).
Pak i toto předstírání končí a počínaje touto dekádou sklouzává globální měnové uspořádání do dnešního stavu, kdy peníze, tedy v mnoha ohledech základní parametr uspořádání naší společnosti a našeho života, nejsou kryté, poprvé v dějinách, vůbec ničím – jen důvěrou v jejich emitenty. Tedy státy. Jsou to právě státy a jejich centrální banky, které mají plně v rukou to, co my máme v peněženkách a na účtech. V časech krytých peněz byl jejich objem tak či onak závislý na množství toho, co za nimi stálo – historicky nejčastěji drahých kovů a konkrétně zlata. Známe i důležité výjimky, ale vždy šlo spíše o unikátní a okolnostmi vynucené a časově omezené etapy vývoje ekonomiky.
Dnes je to tedy skutečně tak, že ráno přijde pan Rusnok (nebo paní Yellenová nebo kdokoli v jejich roli) a podle toho, jak se vyspí, rozhodnou, kolik nových peněz bude. Samozřejmě legračně přeháníme – ale ne tolik. Rozhodně to právě takhle MŮŽE být – a po naprostou většinu historie lidstva být NEMOHLO. A kdykoliv bylo, vedlo to k obrovským průšvihům likvidujícím ve svých důsledcích i celé státy a civilizace (znalci historie Mughalské říše v dnešní Indii nebo Španělska počátků novověku by mohli vyprávět).
Když dnes pan Rusnok vypráví, že intervence nic nestály, neboť šlo o účetní operace, říká nám jinými slovy to samé, jako že národní banka vynakládá stovky miliard korun (měsíčně), aby od někoho jiného nakupovala zahraniční měny (v naprosté většině eura) za peníze vytvořené „out of thin air“, jak říká jedna větev ekonomie, která je k podobným experimentům extrémně kritická. Tedy z ničeho, „ze vzduchu“. A my máme věřit, že za tyto bezcenné potištěné papírky (nebo sloupečky na monitoru) centrální bance někdo prodal něco, co má jakoukoliv hodnotu. Protože kdyby to tak nebylo, nemohlo by přece jít o opatření, které reálně ovlivňuje reálnou ekonomiku – a to v míře větší, než všechna ostatní hospodářsko-politická opatření dohromady. Fakt, že to tak opravdu je, umožňuje pouze praxe, kdy to dělají úplně všichni, resp. obě strany takové transakce.
Pro někoho, kdo zná historii světové ekonomiky, představuje výše uvedené noční můru. Globální hospodářská politika totiž stojí právě na těchto základech. Pohybuje se tak ve vzduchoprázdnu a nezbytně vychází z předpokladu, že to nikomu nedojde. A zřejmě nedochází, protože jinak by nebylo vůbec myslitelné, že Jiří Rusnok, takto klíčová postava české hospodářské politiky, v jedné větě ohlásí vítězství v boji za vyšší inflaci („splnění inflačního cíle“) a současně zmíní roli ČNB jako ochránce měnové a finanční stability. To přece rozum nebere, ne?
Těch pár, kterým to dochází, si vytváří paralelní měnové světy (bitcoin a další) a je pouze otázkou času, kdy se dostanou díky koordinovaným zásahům centrálních politických a ekonomických autorit mimo zákon. Díky výše popsané politice jsme rok od roku mnohem chudší, než bychom mohli být. Jenže nikdo se nikdy nedozví, jak by to mohlo být, kdyby tomu bylo jinak. To je fundament uvažování lidí, kteří vládnou nejen naší ekonomice.
