11 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

‚Komunisti s váma měli zatočit!‘ píší vězněným synům statkáře

UVNITŘ FOTOGALERIE

Témata: ,

Pomalu umírají. Bývalý političtí vězni z uranových lágrů 50. let ztrácí naději, že by jejich mučitele potrestal soud. „Vůbec nic se jim nestalo a nejspíš ani nestane. Berou vysoké důchody, rozhodně vyšší, než mám já. Smějí se nám, že jsme neschopní potrestat jejich evidentní zločiny. Jsou okamžiky, kdy je mi z toho všechno na nic,“ řekl bývalý politický vězeň, sedlák Václav Mastný, před smrtí v roce 2011. Právě o něm je další díl seriálu „Příběhy 20. století“.

Václav seděl se svými bratry v jednom lágru na začátku 50 let. Dodnes žije jeho mladší bratr Jan, také bývalý politický vězeň a poslední dědic rodinného hospodářství v Úboči na Domažlicku. Václav i Jan se dožili sametové revoluce, rehabilitace a restituce. Jejich třetí bratr Vojtěch, také bývalý politický vězeň, zemřel několik měsíců před listopadem 1989. Jejich otec a matka ztratili síly v Leopoldově, na Borech a ve slovenské věznici v Žielezovcích. Oba zemřeli krátce po tom, co je komunisté propustili.

Celou rodinu Mastných zavřeli, protože odmítli vstoupit do JZD a měli vliv na ostatní sedláky. V roce 1953 ostatní hospodáři na vesnici buď vstoupili do JZD, nebo byli vystěhováni. Za likvidaci této rodiny nebyl nikdo potrestán.

Přišli během oslavy

Ve vesnici Úboč na Domažlicku od poloviny 17. století hospodařil rod Mastných. O pětatřicetihektarové hospodářství se na začátku 50. let minulého století starali sedlák Josef Mastných se ženou Marií a třemi syny Václavem, Josefem Vojtěchem a Janem.

Příběhy 20. století

Jan Mastný vyprávěl své celoživotní vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Z této úctyhodné sbírky vznikají rozhlasové dokumenty „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Post Bellum se na veřejnost obrací s prosbou, aby pomohla najít další zajímavé pamětníky a tuto neziskovou organizaci podpořili. Hlavním zdrojem financování Paměti národa jsou sponzorské dary a Klub přátel Paměti národa.

Psalo se 18. března 1952, rodina cosi slavila. Kolem sedmé hodiny večer do jejich světnice nakráčela suita funkcionářů KSČ z místního a okresního národního výboru v doprovodu několika příslušníků SNB. Vzájemně se znali od dětství. Rodinu zatkli, naložili do antonu a nechali odvézt na samotky v domažlickém úřadu.

Vesničtí soudruzi se zatím usadili k prostřenému stolu a zahájili schůzi, ze které se dochoval zápis: „Tím, že jsme uskutečnili případ s Mastným, uspíšíme socializaci vesnice. … Veřejnost vždy čekala na slova Mastného a podle vynesených slov se pak veřejnost usnášela, ovšem jen lidé, kteří souhlasí s americkou klikou… Po tomto zralém zákroku, který se stal dnešního dne, oddychnou si funkcionáři MNV i veřejnost, kteří souhlasí s lidově demokrat. zřízením.“ Schůzi zakončili aspoň podle zápisu po 22. hodině. Po několika měsících se konal v Domažlicích v kulturním středisku veřejný proces. Josef Mastný dostal 10 let, jeho žena 8 let, Václav 10 let, Josef Vojtěch 8 let a nejmladší Jan 3 roky vězení.

Ukrývali zbraně a zabili vepře. Tak šli do vězení

V rozsudku nad rodinou Mastných se mimo jiné píše, že neuposlechli nařízení národního výboru, aby chovali tři ovce, neplnili dodávky masa, zabili vepře „načerno“, schovávali zbraně. V komunistickém tisku pak vyšel článek s titulkem Zmařené vražedné úklady vesnického boháče Mastného, ve kterém rodinu označili za „upíry“ a organizovanou skupinu, která připravovala vraždu úbočských funkcionářů KSČ. To ovšem nebyla čistá lež.

Jednomu ze synů sedláka Mastného Václavovi se podařilo tajně z domažlické věznice poslat moták svému bratranci Josefu Jehlíkovi, také statkáři v Úboči. Na kousku toaletního papíru, který zachytil bachař, nakreslil mapku, kde na statku schovává pistoli. K tomu dopsal, aby Josef, pakliže je komunisti popraví, se soudruhy vyrovnal účet. „Nejvíc jsem pobouřil ‚soudní dvůr‘ svým výrokem, když jsem dostal na konci jednání slovo,“ řekl krátce před smrtí Václav Mastný, pokračuje: „Když jsem při tom odporném divadle viděl sedět v první řadě tu prodejnou sebranku z Úboče, dostal jsem vztek. Seděli tam a tvářili se navýsost spokojeně. To ponižující divadlo se jim zřejmě moc líbilo. Řekl jsem jim, že takový režim, jaký oni nastolili, se nemůže dlouho udržet ani politicky, ani hospodářsky. Reagovali na to smíchem. Byl to zlý smích, jízlivý a arogantní. Byli tenkrát náramně sebejistí. A jsou sebejistí dodnes. Mají k tomu dostatečný důvod,“ cituje Václava publikace o domažlickém odboji.

Paragraf „pobuřování“ za poslech rádia

Jan Mastný při zatýkání rodiny nebyl. Pracoval v té době jako pomocný dělník u stavebního podniku v Praze. Lepší místo nesehnal kvůli svému „kulackému“ původu. O několik týdnů později si pro něj přišli, když zrovna navštívil bratrance v Úboči. Jan od svých 14 let s rodinou na statku v Úboči nežil – studoval zemědělské školy ve Kdyni, Klatovech a pak i v Praze. „Rodiče jsem navštěvoval hlavně o víkendech. Zbraně jsme měli schované ještě od války, ale kdo ne. Sen každého kluka bylo mít svůj kvér. Prase skutečně na černo zabili. Vždyť už neměli co jíst, Dodávky jim národní výbor vyměřil tak zničující, že všechno odevzdávali a neměli právo na potravinové lístky. Ale za co zavřeli mě? Soudruzi museli vymyslet, jak jsem se já, který s nimi nežil, dopustil trestných činů, tak na mě hodili pobuřování za to, že jsem v přítomnosti rodičů poslouchal Svobodnou Evropu,“ vypráví Jan Mastný, který s bratry Václavem a Vojtěchem po soudu putoval na lágru Prokop u Horního Slavkova.

„No, to byla švanda. Tři bratři na jednom lágru! Tomu nikdo nechtěl věřit. Stali se z nás horníci se vším všudy – rubali jsme, vyváželi strusku i odstřelovali, ale neplnili jsme normy, takže po směně jsme nastoupili na úklid tábora. Měli jsme snížené příděly jídla,“ popisuje Jan Mastný, kterého propustili po dvou letech. Jeho sourozenci putovali na jáchymovské lágry, kde si odseděli dalších pět.

Co na to ministr Jurečka?

Ministr zemědělství Jurečka by této sedlácké rodině jen těžko vysvětloval, že „chtěl jen smířit velká zemědělská družstva a rodinné farmy“ a proto se letos v létě účastnil oslav 60 let od založení JZD v Oprostovicích. Koho dnes ministerstvo zemědělství zvýhodňuje při rozdělování dotací, podrobně rozebral server hlidacipes.org. V preferenci aspoň podle dotační politiky ministerstva by se současné vedení úřadu nejspíš shodlo se soudruhy ze začátku 50. let minulého století.

V Úboči už sedláci žít nechtějí

Když se rodina opět sešla v roce 1960 po velké amnestii politických vězňů, bratři nemohli sehnat práci. Nastoupili jako řidiči nebo dělníci ke stavebním podnikům. Václav se stal řidičem u klatovského rybníkářství, Jan jezdil u národního podniku Stavba silnic a železnic, později pracoval ve fabrice na výrobu sušáren. Po revoluci dostal Jan zpátky rodinný statek v ruinách. Rekonstruovali ho. Jeho dva synové se snaží obnovit rodinnou tradici.

Čtěte také: Jedna schůzka a dopis. Přeražená čelist a mladí v kriminále

Sem tam najdou za dveřmi anonymní dopis, ve kterém je napadají, že si po revoluci zase nakradli, že s nimi měli komunisté pořádně zatočit. Jan a jeho bratranec Jehlík, také statkář z Úboče, kterého komunisté, po tom co rodinu Mastných zavřeli, vystěhovali, se domnívají, že je píšou děti bývalých místních komunistů. Ti, kteří přímo mohou za jejich věznění a vystěhování, bývalý funkcionáři národního výboru, jsou už po smrti. Jan ani Josef už v Úboči žít nechtějí.

Další z „Příběhů 20. století“ bude na webu ECHO24.cz publikován v sobotu 24. října.