Nové vzplanutí poslední bitvy. Německá média propadla šílenství

Opět vzplála poslední bitva a celé pokrokové lidstvo se dalo na pochod. No, možná ne úplně celé, ale určitě jeho nejuvědomělejší předvoj – showbyznys a hromadné sdělovací prostředky. Hlavní proud amerického tisku zvláštní deklarací vyhlásil novému prezidentovi válku až do úplného impeachmentu. Konkrétní důvod pro jeho zahájení se teprve hledá, leč je to otázka čistě technická. Důležité je všeobecné přesvědčení, že dříve nebo později bude Trump z Bílého domu vypuzen.

Zvlášť zuřivá bitva se vede kolem práva médií zveřejňovat jakékoli fámy, dohady a povídačky jedné báby bez uvedení zdrojů. Sdělovadla se přitom odvolávají na průběh skandálu Watergate, v němž zdroj informace – agent s přezdívkou Hluboké hrdlo – také po celou dobu požíval výsady anonymity. Mezi tehdy a teď je však drobný rozdíl: výbušná síla watergateských odhalení zlomila Nixonovi vaz až poté, co se ukázala jako pravdivá, zatímco dnes se o ověřování jakýchkoli pavlačových pomluv vůbec nikdo nestará. V pondělí si už nikdo nevzpomene, co převratného mu televize sdělovala v sobotu. Žádná z bajek – ani Trumpova dobrodružství s ruskými prostopášnicemi, ani údajná psychiatrická expertiza objednaná Putinem či jiné kompromitující materiály – si nevyžadovala, ba ani nepřipouštěla možnost verifikace. Právo na utajení zdroje bez povinnosti prošetřit obsah zprávy je neklamnou známkou dnešních tekutých časů, způsobem vedení hybridní války, jejímž cílem není dobrat se pravdy, nýbrž pravdu relativizovat až k úplné nicotnosti – tak, aby mezi pravdou a lží nezbyla žádná skulinka, do níž by se vešel kus kopírovacího papíru. Stále platí, že vyvolat pocity přízně, přátelství či lásky dá mnohem větší práci než vyvolat nenávist až za hrob.

Podvojné myšlení německých médií

Jestliže americký tisk je ve své přiznané předpojatosti silně motivován vazbami na stranické aparáty, potřebou zajistit správné hlasování ve volbách, odvést pozornost od vlastních přehmatů, omylů a lží a snahou udržet klesající náklady a vliv, pak německá média – mistři pěvci norimberští – propadla úplnému běsnění z čirého idealismu. Němci jako národ vůbec inklinují k davovým náladám – řečeno v dnešních termínech, jsou snadno zombovatelní. Zuřiví reportéři jsou obzvlášť stateční, když jim nehrozí zhola nic. Psát o problémech s islámskými přistěhovalci může být životu nebezpečné: pisálek může snadno přijít o hrdlo nebo celá redakce o spolupracovníky. Kdyby kupříkladu časopis Der Spiegel místo krví zborceného Trumpa s uříznutou hlavou sochy Svobody dal na titulní stranu hlavu proroka Mohameda, po neodvratné fatvě by musel přejít do ilegality. Zatímco nyní na jejich redakčním stole nic horšího než tweet na 140 znaků nepřistane – žádná dlažební kostka nebo bomba. Navíc nikoli středověké barbarství, nýbrž pokus o boj proti němu je vnímán jako hlavní společenské zlo. Nebezpečím je Velký blondýn se dvěma černými botami, kterého je třeba za každou cenu démonizovat a pošpinit nahazováním lejna na ventilátor. Darmo, že je to prezident cizí. Americký národ se zapomněl zeptat německých novinářů, koho má postavit do svého čela, a šeredně se zmýlil. Teď časopisu Der Spiegel nezbývá než vést proti Trumpovi totální válku do posledního sousta humra na vidličce. Malovat apokalyptická zjevení, jak se světová ekonomika hroutí kvůli jeho chybnému rozhodování, jak obchodní válka s Čínou pohřbí svět a Islámský stát zachvátí Evropu, neboť kam jinam mohou jít všichni zoufalci odmítnutí Trumpovým protimuslimským výnosem než pod černé praporce IS? Kdo by si v tom kvaltu vzpomněl, že to byl Obama, kdo tyto země dávno dal na seznam podporovatelů terorismu?

Celou esej si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo nebo na EchoPrime