Osobně žádného Palestince neznám, říká izraelský hudebník
Panic Ensemble a UNITED ISLANDS
ROZHOVOR
Někteří jejich hudbu přirovnávají ke kanadským Arcade Fire, jiní v jejich melodiích slyší britské Florence and the Machine. Izraelská kapela Panic Ensemble, která v sobotu vystoupí na Kampě v rámci festivalu United Islands of Prague, ve své tvorbě míchá vše od indie rocku přes klasiku až po tradiční židovské melodIe. Svým ojedinělým stylem si již podmanila izraelské publikum, nyní se chystá prosadit i v zahraničí. O jejich tvorbě, spolupráci s uznávanou izraelskou básnířkou Karen Alkalay Gut, ale i izraelsko-palestinských vztazích hovořil pro server Echo24.cz skladatel a klavírista Roy Yarkoni, který je hudební duší celé kapely.
jak byste vaši osmičlennou kapelu představil českému publiku? Jak dlouho již spolu vystupujete?
Hudbu Panic Ensemble jednou někdo definoval jako Art Rock Cabaret. Mícháme různé hudební styly od židovských melodií přes jazz, klasiku, folk, až po indie a progressive rock a další. V kapele máme běžné nástroje jako kytaru, basu a bicí, ale také nástroje, které nejsou pro rocková uskupení příliš obvyklá – violu, akordeon, kontrabas a ve většině případů také trumpetu.
Výsledkem je velmi emotivní, bohatá a melodická hudba s krásnými texty a zpěvem v angličtině. Společně hrajeme už téměř deset let, vydali jsme dvě alba a v Izraeli máme početnou základnu fanoušků.
V sobotu vás uslyšíme na festivalu United Islands of Prague. Bude to vaše první vystoupení v České republice?
Ano. Vůbec v České republice budu poprvé. Už se na to moc těším.
Hudba Panic Ensemble je podle vašich slov unikátním mixem různorodých hudebních stylů. Můžete jmenovat nějaké kapely, ke kterým byste vaši hudbu přirovnali?
Vždycky mi připadá těžké náš zvuk k někomu přirovnávat. Někteří říkají Florence and the Machine, já je ale příliš neznám. Jiní jmenují Arcade Fire kvůli podobným nástrojům, další zase Renaissance podle hlasu naší zpěvačky Yael a klasickým prvkům v naší hudbě. Ve skutečnosti se však ani jedno příliš nepodobá. V Izraeli jsme známi pro náš jedinečný styl, což někdo samozřejmě považuje za přednost, ale pro jiné ta hudba může být poněkud náročná.
Autorkou většiny textů k vašim písním je uznávaná básnířka Karen Alkalay Gut. Jak k této spolupráci došlo?
S Karen jsem začal spolupracovat při projektu mluvené poezie. Poté jsem začal na její texty skládat hudbu, a když jsem pátral po správné zpěvačce, objevil jsem Yael.
Necháváte se jejími texty ve vaší tvorbě inspirovat? Funguje to někdy i naopak?
Mnoho písní, které jsem napsal, potvrzují klišé, že hudbu lze hledat mezi řádky. Většinou si listuji stránkami knížek, někdy přečtu první řádek nějaké básně jako melodickou frázi a s tím pak dál pracuji. Při komponování Karen někdy žádám, aby do písně přidala víc slov, než v básni bylo, aby prohodila věty, nebo některá slova změnila či vynechala. Vždycky mi ochotně vyjde vstříc.
Máme také písně, na něž Karen napsala slova až poté, co uslyšela jejich melodii. Myslím, že nikdo nepozná, v jakém směru která píseň vznikla.
O čem se v textech vašich skladeb pojednává?
Láska, vztahy, sex, posedlosti nebo panika. A některé texty vychází z biblických příběhů.
Ve vaší zemi jste se již proslavili. Na co dalšího se nyní soustředíte?
Začali jsme pracovat na naší třetí desce. Mimoto se nyní zaměřujeme na vystupování v zahraničí.
Když jste z Izraele, dovolím se zeptat na váš osobní postoj k Palestincům. Znáte některé z nich osobně, máte s některými z nich přátelské vztahy, nebo je izraelská a palestinská komunita striktně rozdělena i na této personální úrovni?
Osobně neznám žádného Palestince. Ve většině případů jsou obě tyto skupiny skutečně odděleny. Znám však pár izraelských Arabů, s několika z nich jsem pracoval.
Sloužil jste v izraelské armádě? Myslíte, že vás tato zkušenost zásadně ovlivnila?
Ano, sloužil jsem v armádě. Podle izraelských zákonů musí na vojnu nastoupit každý, komu je 18 let. Nikdy jsem však nebojoval, ani jsem nebyl poblíž žádných palestinských měst. Ale i tak to nebyl žádný příjemný zážitek. Nenávidím zbraně, vojenskou disciplínu, válku. Možná proto hraji na piáno a skládám hudbu, která se neřídí striktními pravidly.
Co by bylo podle vašeho názoru nejlepším řešením izraelsko-palestinských vztahů? Mohly by to být dva samostatné nezávislé státy? Myslíte, že se toho v řádu následujících desetiletí dočkáme?
Myslím, že dva samostatné státy jsou jediným řešením. Mnoho lidí s touto myšlenkou souhlasí, ale na obou stranách udávají tón radikálové, kteří jsou proti. Myslím, že taková změna ve státoprávním uspořádání musí nastat během několika příštích dekád, jinak se situace výrazně zhorší jak pro nás, tak pro Palestince.
Palestinské Pásmo Gazy nedávno navštívil český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který byl podle svých slov tamější situací doslova šokován. Souhlasíte s ním, že situace v Gaze je kritická, nebo považujete tyto výroky za přehnané?
Samozřejmě to není přehnané, tamější situace je hrozná. Jak už jsem řekl, přeji si, aby se na obou stranách dostaly k moci umírněnější síly a dohromady tento konflikt vyřešily. Zatím jen obě strany čekají, až to ta druhá vzdá, a to pravděpodobně nikdy nenastane. Takže jiná alternativa než dohoda neexistuje. Ta by zajisté zlepšila jak situaci v Gaze, tak i naše životy v Izraeli.
