1

Trump versus Nixon. Co oba muže spojuje?

Témata:

Ohledně možných předobrazů současného amerického prezidenta v historii už bylo napsáno mnohé. Asi platí nepřímá úměra, že čím méně něco víme, tím více spekulujeme a pátráme v minulosti. A že těch neznámých u Donalda Trumpa najde každý dost, je nad slunce jasné. Do toho, jaké vzory v minulosti kdo z nás nalézáme, se více než cokoli jiného promítá to, co si o Trumpovi myslíme bez ohledu na to, co skutečně dělá a říká.

Nikoli náhodou proto tím nejčastěji zmiňovaným bývá Richard Nixon, dodnes považovaný za zosobnění krize amerického prezidentství a mediálním světem prezentovaný za toho vůbec nejhoršího člověka, který kdy v této funkci usedl. Že to byl zřejmě nejchytřejší a neschopnější prezident minimálně po 2. světové válce úplně zapadá – nesnášel se s novináři a podle toho jeho místo v historii do značné míry vypadá.

Nejnovějším hitem médií – je legrační sledovat, že jde vlastně o ty samé noviny – je termín impeachment, před nímž vlastně v srpnu 1974 Nixon utekl z funkce. Když dnes vezmeme do rukou třeba takové New York Times, vypadá to, že nejpozději zítra se celý proces impeachmentu rozjede, a Trump konečně dostane, co si zaslouží.

Dnešní prezident, stejně jako Nixon, si za svou neoblibu mezi žurnalisty do značné míry může sám, resp. ani jeden se jí nemůže divit – ale rozhodně v tom novináři nejsou nevinně a bylo by zoufalým nepochopením reality, kdybychom právě jejich názory vnímali jako bernou minci a zjevenou pravdu.

Srovnání s Nixonem se nabízí i v oblasti, kterou si i jeho nejzarytější odpůrci málokdy dovolí zpochybňovat jako místo, kde dosáhl největších a nejméně zpochybnitelných úspěchů – a tak o ní radši vůbec nemluví. Tedy ve sféře zahraniční politiky. Právě ta byla klíčem k tomu, proč Nixon po těsném výsledku v prvních vítězných volbách (roku 1968) získává druhý mandát o čtyři roky později drtivým rozdílem, jedním z největších v dosavadních amerických dějinách.

Řeč je samozřejmě o vycouvání z Vietnamu, ale byly i další oblasti, kde si Nixonova administrativa počínala více než dobře. Strůjcem těch největších triumfů Nixonovy zahraniční politiky byl Henry Kissinger, nejdřív jako poradce pro otázky národní bezpečnosti, později i jako ministr zahraničí. Tento levicí nenáviděný harvardský profesor proslul svou brilantní inteligencí, stejně jako nadutostí a hypertrofovaným sebevědomím. Byl jediným, kdo mohl konkurovat samotnému Nixonovi ve vztahu k mediálnímu světu, nenávist mezi ním a novináři byla oboustranná a do značné míry nehraná. A vůbec ne náhodou stále ještě intelektuálně činný Kissinger (ač je mu 93 let) mnohými považován ze člověka, který z pozadí a neformálně přispívá svými radami administrativě současného prezidenta.

Jedním z učebnicových nástrojů, který používala Nixonova zahraniční politika při jednání (zejména, ale nejen) se severovietnamskými komunisty, byla tzv. madman theory (resp. strategy). Šlo zjednodušeně o to, že je potřeba nebrat prezidenta na lehkou váhu, protože je to svým způsobem blázen a když se naštve, nikdo neví, co udělá. Proto je lepší udělat vše proto, aby se nenaštval a…. Když se podíváme na Trumpův globální mediální obraz, najdeme spoustu argumentů potvrzujících, že podobná strategie stojí za jeho veřejnou prezentací také, ať už jde o politiku vůči Severní Koreji, Íránu nebo – částečně – na Blízkém východě.

Samozřejmě rok 2017 není totožný s přelomem 60. a 70. let, ale proč by některé nástroje nemohly fungovat dnes, když zabraly tehdy. Klíčové principy nejsou stejné jenom napříč dekádami, ale platí bez zásadnějších změn po staletí. Nakonec právě Kissinger přišel v 60. letech s resuscitací myšlenky tzv. reálpolitiky, která má kořeny hodně dávno, prakticky už u Clausewitze či dokonce Machiavelliho. Za Nixona a Kissingera se také objevil termín rovnováha sil (balance of power), což je politika, v níž současný prezident hledá inspiraci jednoznačně také.

Jestli by autora těchto řádků něco zajímalo, tak to je odpověď na otázku, jak často se spolu vídají Trump (resp. „někdo od něj“) a Kissinger a co si zrovna povídají. Kdybychom toto znali, možná bychom leccos chápali lépe a viděli některé kroky současného prezidenta v jiném světle. Velkohubost a chování „neřízené střely“ by třeba dostaly trochu jiný rozměr. Tak třeba čas ukáže. Zatím si můžeme vystačit s tím, že Trump je možná blázen, ale zcela určitě má kolem sebe lidi, kteří vědí, co dělají – minimálně proto, že si je může už řadu let dovolit královsky platit. My se současného pána Bílého domu můžeme bát, ale určitě ho není radno podceňovat.

 

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.