Resuscitujme patriarchát?

Můžeme si hrát na emancipovanou společnost a na trhu práce to dává smysl, ale v rodině žena byla a je tou slabší a moudrá žena se podle toho zařídí. Přiměje muže vstoupit do manželství, které je jako instituce pro ni výhodné a tam se jej, vědoma si svého slabšího postavení, snaží udržet péčí o rodinný krb, ustupováním a ženskostí. Dost bylo řečí o řečí o rovnoprávnosti, ve vztahu je muž obvykle tím, kdo tahá za delší konec provazu a žena, která to nepochopí, spláče nad výdělkem. Rozhovor s advokátkou a bývalou ministryní spravedlnosti Danielou Kovářovou na DVTV na první pohled zaujme svým netradičním „antifeminismem“. Tím, že zatímco kariérní ambice ženy podporuje, ambice mít v rodině stejně silný hlas jako muž, považuje za aspiraci, kterou ženám mylně „namluvila společnost“.

Svět ženy Kovářová dělí na dva. Na ten profesní venku, kde nechť se žena dere nahoru a ten domácí, kde by se měla držet zpátky. Tam by dle advokátky Kovářové přímost a upřímnost měla vyměnit za „staré dobré umění manipulace našich babiček“.

Není ale kamenem úrazu údajné ženiny nedostatečné submisivity doma právě skutečnost, že v zaměstnání vedle mužů obstála (jen za to míň bere) a tak přichází o ochotu podřizovat se tak nějak celkově? Neměli bychom ženu, pokud chceme být důslední, především přestat motivovat ke kariéře, aby jí i doma spadl hřebínek?

Ano, peníze po rozpadu nesezdaného svazku zůstávají muži. Manželství vzniklo jako ekonomická instituce a dnes se manželství rozpadají tak snadno právě proto, že tuto funkci již často neplní. S nadsázkou řečeno, nic tak neutuží vztah jako ženina finanční závislost. Pokud je alfou a omegou zachování vztahu, učiňme ženy finančně závislými. Současně s tím budou submisivnější, tedy „moudřejší“ a bude po problémech.

Kovářová říká, že holčičkám a dívkám, jež mají přirozenou touhu „najít prince“ namlouváme, že manželství není důležité. Ženu ovšem dle ní chrání a muže, který se do chomoutu obvykle tak nežene, by do něj žena pro své vlastní dobro měla naopak obratně uvrtat. Ano, je faktem, že, jak tvrdí Kovářová, muži zpravidla vydělávají více a pokud pár uzavře manželství, žena na tom, po jeho rozpadu bude finančně lépe, než kdyby předtím manželkou nebyla. Neříkáme ale holčičkám a dívkám, že smyslem života není najít prince ne kvůli tomu, že bychom chtěli primárně očerňovat manželství, ale spíše proto, aby se v životě spoléhaly samy na sebe a dokázaly se o sebe finančně i jinak postarat? Což ve výsledku znamená, že jejich manželství budou nestabilní, protože nebudou ochotné k ústupkům neb budou finančně i jinak nezávislé.

Točíme se v kruhu. Emancipace nahlodala ekonomickou podstatu manželství a pokud je prioritou manželství, měli bychom zařadit zpátečku. Kovářová samu sebe hrdě označuje za politicky nekorektní a hovoří o společnosti, jež nám falešně „namlouvá“ rovnost, která ve vztazích neplatí. Sama nám přitom namlouvá, že kariéra a domácnost jsou dva světy, které spolu nesouvisí. Jakkoli je ona sama jakožto úspěšná žena, leč doma pravděpodobně „moudrá“ žena, důkazem, že je to možné, troufám si tvrdit, že čím více žen se bude úspěšně realizovat „venku“, tím víc to bude v onom tradičním modelu, který Kovářová zastává, skřípat. Zatímco se totiž ženy změnily, mužská očekávání zůstávají obdobná. Ano, Kovářová má v lecčems pravdu. Jakkoli jsem byla ve všech vztazích finančně nezávislá, v drtivé většině z nich byly domácí práce na mě. Navíc nejen, že pracovní úspěchy činí ženu vzpurnou, ale muž z nich často ani nemá velkou radost. Neměl by se tedy v měnícím se světě změnit spíš on, než, že bude žena doma předstírat, že je vše při starém? Za kratší kus provazu bude každopádně tahat nejméně tak dlouho, jak dlouho se bude ujišťovat v tom, že jedině „po starém“ je to správné. Na podporu svého manžela se v tomto ohledu může stoprocentně spolehnout.