Chci Prahu přiblížit Berlínu nebo Paříži, říká kavárník Lacina

Chci Prahu přiblížit Berlínu nebo Paříži, říká kavárník LacinaROZHOVOR
Domov

Bývalý novinář Jan Lacina je dnes úspěšným kavárníkem. V centru Prahy má mimo jiné podniky Café Nona nebo kavárnu Krásný ztráty pojmenovanou po známé talkshow, na které pracoval jako dramaturg. V komunálních volbách nyní kandiduje na starostu Prahy 6 za hnutí Starostové a nezávislí. Z Dejvic by chtěl vytvořit podobně živou čtvrť, jako jsou Vinohrady nebo Vršovice.

Pro Českou televizi jste připravoval dokumenty o listopadových událostech, v 90. letech jste se podílel na kulturním životě a pracoval jste jako reportér v Reflexu nebo Lidových novinách. Kdy jste se začal cítit víc jako politik než novinář?

Médií jsem si užil 25 let, to je docela solidní kapitola. V tuhle chvílí se ale necítím jako politik.  Soukromý motiv je, že se rád vyvíjím a rád se učím nové věci, protože mě to posouvá dopředu. Ten kulturní rozměr je docela důležitý, protože Praha 6, o kterou mi jde především, vykazuje velké znaky nekulturnosti. ODS, která tam byla 22 let a poslední léta byla v opozičně-smluvní dohodě se sociální demokracií, neuměla podporovat přirozený kulturní a komunitní život a vždycky sypala peníze jen tam, kde od toho čekaly volební úspěch. A to mě neuvěřitelně popuzovalo.

V prezidentské kampani jste podporoval Karla Schwarzenberga, účastnil jste se akce Jedeme v tom s Karlem. Proč do politiky nevstupujete prostřednictvím jeho TOP 09?

Když mě pro kampaň oslovili, rád jsem přijal, protože šlo o spojení s umělci. Při té příležitosti mě napadlo, že je nutné udělat něco i s Prahou 6 po strašných letech nadvlády technokratické ODS. K přemýšlení Topky a Starostů - protože to dlouho byla koalice - jsem měl vždycky blízko. Později jsem ale zjistil, že TOP 09 je na šestce rozpadlá a řeší vnitřní problémy, takže jsem hledal platformu pro lidi, kteří přemýšlí o světě, životě a o Praze jako já. Nakonec jsme se skvěle dohodli s Petrem Gazdíkem, tehdejším předsedou hnutí Starostové a nezávislí. K politice jsem inklinoval vždycky. Jsem vášnivý čtenář novin a rok 1989 jsem zažil ve druhém ročníku na vysoké škole, takže jsem si užil revoluční kvasy a politikou se cítím zasažený. Čtu denně dvoje troje noviny dvacet let. Kamarádi vždycky říkali, že jenom čekají, kdy to přijde, tak teď to přišlo.

Jak jako vášnivý čtenář novin a bývalý novinář vnímáte otázku ministra financí Babiše a jeho vlastnictví novin?

Je generální, obrovská chyba, že se to stalo. Pan Babiš podle mě je v absolutním střetu zájmů mezi svou pozicí v Agrofertu a pozicí ministra financí, to se prostě nedá okecat. Můžete republiku zalepit milionem plakátů a billboardů a hesel, ale i když na tenhle problém přes ty plakáty teď není vidět, tak dřív nebo později určitě vidět bude. Myslím, že to bude mít svoje pokračování a že nás kolem pana Babiše a jeho strany čeká turbulentní vývoj. A co se týče novin, tak se to samozřejmě nemělo stát, pan Babiš měl mít dostatek rozumu, aby k tomu kroku nesáhl, protože tím v podstatě rozvrací českou mediální scénu. Když proti němu dnes někdo vede kampaň a on má za sebou dva takhle silné listy, tak jsou proti němu všichni absolutně znevýhodnění. A ty noviny podle mě nedopadnou dobře. Obecně papírové noviny dožívají a ještě nevíme, co z toho zbude. Osobně je mi to líto, svět papírových novin je můj svět. Až bude svět bez papírových novin, tak to už bude svět jiné generace.

Není  ve vašem případě těžké vidět paralelu s minipříběhy Radka Johna nebo Martina Komárka. Nebojíte se toho, jak novináři v politice dopadají? Přestup zpět z politiky je velmi problematický.

Miloš Zeman kdysi říkal, že z novinářů se stávají nejhorší politici. Ale on pan Zeman rád zapomíná, takže zapomněl i na respektovaného ministra kultury a naprosto čestného člověka Pavla Dostála, a ten se předtím taky živil jako komentátor v Právu. U pana Johna je to jasné, pan Komárek se v tom taky trochu motá, ale negeneralizoval bych. Sám z toho strach nemám. O panu Johnovi jsem měl dlouhá léta určitý názor a nemyslím si, že by se vstupem do politiky došlo k nějaké změně, to si jenom odkryl záda. V našem uskupení je pražská předsedkyně paní Jana Plamínková, bývalá novinářka, která sice nepsala do deníků, ale do přírodovědných médií, ale je to naprosto skvělá a respektovaná starostka Slivence, která tam dnes – po osmi letech svého působení - v podstatě ani nemá konkurenci.

Od České televize, kde jste připravoval Krásný ztráty, už jste úplně odtržený?

Po ukončení Krásných ztrát jsem v ČT nebyl, působí to jak padesát let. Úplně jsem televizi odstřihl, ale to je mojí náturou, prostě udělám krok do jiného světa a ten předešlý nechám za sebou.

Byla by vzhledem k vašim zkušenostem kultura jednou z priorit na Praze 6?

Kultura se dá chápat širším smyslu. Jsem přesvědčený, že lidem na Praze 6 prioritně záleží na čistých chodnících, čisté ulici, aby bylo kde zaparkovat, aby jezdila kvalitní čistá doprava. Nad těmito základními požadavky pak stojí věci, které možná nezajímají všechny, ale nás pod hlavičkou Starostů a nezávislých zajímají velmi, protože jsme závistivě pohlíželi na oživené Vinohrady a Vršovice. Paní starostka a jednotliví radní odsypávají z fondů svým věrným a vždycky se na akce přijdou ukázat, celou kulturu na Praze 6 tak pojímají jako politický marketing, což mi přijde mimořádně odpudivé. Všechno se to naučili od Pavla Béma a od toho se to naučil i Tomáš Chalupa a tak dále. Všichni ve STANu jsme kulturní, ale nechtěl bych, aby to působilo jako nějaká kapela. Máme lékaře, právníky, piloty ČSA... Vytkli jsme si za cíl oživit běžný občanský život, ať už tím myslíme kulturní, společenskou, nebo komunitní cestu. Zkrátka aby se na Praze 6 začalo líp žít. Protože si myslíme, že se tam hodně bydlí a málo žije.

Byl jste se podívat na Zažít město jinak?

Samozřejmě jsem byl, ale mrzelo mě, že to tak narušil vytrvalý déšť. Tohle mi každopádně velmi konvenuje. Mám totiž hrozně rád Berlín a velmi často tam jezdím, nesmírně mě baví, že každý obyvatel Berlína něčím žije, něco kutá, něco vytváří. A Zažít město jinak je z mého pohledu přenesení berlínské nálady do Prahy. Zaprvé je skvělé, že to někdo dělá. Za druhé to městské části mají podporovat stůj co stůj, dramaticky víc než megakoncerty Kabátů a velkolepé privilegované akce, které mají dostatečný potenciál, aby se zafinancovaly samy. Kdysi jsme jen sledovali, jak ožívají Vršovice, když tam Kryštof Kintera a spol. přišli s iniciativou Start Vršovice. My si říkali, že bychom udělali leda Nuda Dejvice. A když neuděláme ten krok a nedostaneme se na radnici, tak si tohle budeme říkat ještě dalších dvacet let. Udělal jsem proto za poslední rok a půl dost kroků, oslovil jsem zajímavé lidi (podporuje nás třeba i Petr Šabach), sestavili jsme atraktivní kandidátku...

Obecně rád cestujete a navštěvujete zahraniční metropole. Říkáte, že je to pro vás inspirativní. Co konkrétně byste chtěl do Prahy přenést z ciziny?

Z věcí, co jdou změnit hned, třeba komunitní financování. To jsem ale nemusel do ciziny, takhle to funguje v Plzni, kde to dělá pivovar Prazdroj. Anketou nabídne pět věcí a lidi určí, kterou z nich pivovar podpoří. Další věc: Dejvice jsou typické tím, že se tam neustále přejmenovávají ulice, náměstí i kina – to bylo nejdřív Bajkal, pak Kyjev, pak Evropa, pak skončilo úplně. A tak by každá ulice měla cedulku s historií čistě názvu za posledních sto let, protože v tom se skvěle odráží historie a lidi to motivuje k přemýšlení o rodné čtvrti. Když bych se trošku zasnil, tak v Berlíně jsem nadšený z veřejné dopravy, protože tam S-Bahny a U-Bahny sviští městem a dostanete se strašně rychle kdykoli kamkoli, o víkendu metro jezdí celou noc, byť s nějakými intervaly. Baví mě množství a uvolněnost berlínských kaváren, dokonce víc než těch vídeňských. Rád lítám do Amsterdamu, je pro mě úchvatný sobotními trhy a dokonalou nezničenou architekturou města. Oslovuje mě jistá lehkost a kvalitní gastronomie Paříže... To už je spíš snění, ale kdyby se tenhle typ nálady dokázal i v malém měřítku přenést do Prahy, bylo by to samozřejmě skvělé. Ale jsem realista, k tomu si budou muset mladší generace postupně dokráčet, není to z roku na rok.

Na Praze 6 jste se i narodil?

Jsem rodákem, dokonce z porodnice Bubenečská, která už ani neexistuje. Chodil jsem tam na základní školu, střední a chvíli i na vysokou. Vždycky jsem z toho měl pocit takového lehkého chcípla. Léta jsem si zahrával s myšlenkou, že se do Berlína přestěhuju, ale než jsem to stačil realizovat, tak jsem měl dvě děti. Před pár lety jsem to znovu zvažoval, ale přeci jen ve 40, začít v jiném městě, postavit tam kavárnu... Už jsem k tomu nenašel odvahu. Když jsem býval vzteklý, že je Praha 6 taková zaprděná, tak jsem zvažoval i Vinohrady. Nakonec jsem došel k tomu, že je to opačně – že mou povinností jako člověka, který tam vyrostl, je vynaložit veškerou sílu k tomu, aby se věci změnily. A teď jsem možná popsal ten klíčový motiv, proč se deru na radnici a usiluju o křeslo starosty.

Vzpomínal jste, že jste v roce 1989 byl na vysoké škole. Obecně byli pro tehdejší události studenti naprosto zásadní. Máte kolem sebe dnes mladé lidi, kteří jsou podobně aktivní? Budou mít chuť pomoct čtvrti, kde vyrostly, nebo se raději odstěhují do Londýna a do Berlína?

Platí celý naznačený vějíř: od těch, kteří se nezajímají a přemýšlí jenom o tom, jaký si koupí džíny, přes ty, kteří odsud utečou do Německa a Británie, až po ty, kteří tady přemýšlí o světě a životě. Mám je kolem sebe i proto, že v tuhle chvíli provozuju po Praze pět kaváren nebo klubů, kde pracují většinou mladší lidi. I ve svém nejbližším okolí mám pár opravdu mladých lidi, kteří dělají velmi záslužný věci typu sdružení věnující se péči o postižené. Ale nedělám si iluze, že je spousta mladých lidí, kterým je to úplně jedno. Sám cítím, že moje generace, která měla za úkol zbourat ten hroznej režim a znovu postavit svobodnou, demokratickou společnost – a my jsme to dělali částečně z novin, ale i tím, že jsme stavěli kavárny a pořádaly hudební festivaly - tu svou práci odvedla. Byl bych rád, kdyby se objevila mladší generace, která by to zase posunula někam dál. Tam, kam to nás ani nenapadlo. S novou inspirací a novým přemýšlením o světě.

Asi nejznámější vaše podniky jsou Café Nona v budově Národní divadla a Krásný ztráty. Přenášíte tam nějak tenhle svůj přístup?

V roce 2010 jsme vyhráli soutěž Národního divadla, to už jsme měli zkušeností s tím, co reprezentuje relativně populární kavárna Krásný ztráty. Je to něco, co mám rád - podnik v kulturní instituci. Třeba ve Vídni mám rád kavárny v galeriích, v Německu kavárny v divadlech. Ono to na provozování samozřejmě není žádný med, protože to divadlo má svoje trošku jiné zájmy a potřeby, takže tyhle dvě kulturní instituce – a kavárna nepochybně je kulturní institucí – musíte trochu srovnat. Především do Krásných ztrát jsem v roce 2005 investoval všechno, co bylo ve mně: Veškerý svůj um, talent, znalost lidí. Prvních pět let jsem to dělal do roztrhání těla a to se na podniku prostě odrazilo. Samozřejmě jsme do toho šli za velmi příznivých okolností s respektovanou značkou, která reprezentovala relativně velmi populární či prestižní talk show. Dodnes říkám, že podle kavárny ihned poznáte, kdo ji spravuje, co je to za člověka. Podle toho se tam taky stahují příslušní lidé, pakliže se nebavíme o vyloženě turistické oblasti.

Jako politik byste možná někdy řešil rozhodnutí, které bude mít na vaše podniky vliv.

Samozřejmě to riziko tu je. Čekám na výsledek voleb a v případě, že bych se po nich objevil na radnici v roli starosty, místostarosty nebo radního, tak bych asi směřoval k tomu, že by se podnikům věnoval někdo jiný. Nejde starat se o Prahu 6 a zároveň odbíhat řešit problémy do kaváren. Navíc ve chvíli, kdy se dáte do politického souboje, tak můžete očekávat ránu odkudkoli a do kteréhokoli místa, to si nedělám iluze.

Takže se neočekávaných ran nebojíte?

Veřejně jsem se přihlásil ke snaze o rozbití dlouholeté pražské koalice ODS a sociální demokracie, což někteří představitelé těchto dvou skupin berou velmi osobně, už teď vzniká velmi nepřátelská atmosféra. Politika se nemá přenášet do osobních rovin, člověk by měl udržet nějakou důstojnost a buď se radovat z toho, že vyhrál, nebo být smutný z toho, že prohrál. Přenášení politiky do osobních rovin a nenávisti je něco, co je za hranou a čemu bych se rád vyhnul. Krok do politiky je nepochybně osobní oběť. Pavla Béma a řadu dalších to úplně roztrhalo, nakonec jsem přesvědčený, že i Václava Havla ta politika zabila, že by při jiném životním stylu žil výrazně déle. Navíc předešlé garnitury ze slova politik vytunelovaly všechny pozitivní významy. Už když to vyslovujete, cítíte, jak se vám lidi smějou a považují vás za dalšího „blbečka, kterej kecá.“ Úkolem následujících let, a teď nemyslím čtyř, ale třeba deseti, dvaceti, je pokusit se vrátit slovům jejich pravý význam. Že když někomu řeknete „myslím to upřímně“, tak vás bude brát vážně a nezačne se smát jako blázen.