Mladá historička popsala zvrácenou akci StB. I bez ÚSTRu

Když jsem před dvaceti dvěma lety nastupoval do nově zřízeného Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti (ÚDV) předpokládal jsem, že objasnění takových maličkostí jakými byly „čihošťský zázrak“, smrt Jana Masaryka nebo vražda v Babicích je otázkou několika měsíců po prostudování pár desítek archivních spisů. Postupem doby bylo zřejmé, že tak jednoduché to nebude a když socialistický ministr vnitra Václav Grulich zlikvidoval v roce 1998, dle mého mínění, nejdůležitější část ÚDV – dokumentační oddělení, kde jsme vedli elektronické evidence, zlomil jsem nad tou institucí hůl. Ani ve snu mě nenapadlo, že bude přežívat v hybernovaném stavu dalších patnáct let a že její výsledky vyšetřování mohou být ještě horší.

Končí rok dva tisíce čtrnáct a socialistickým senátem navolená Rada Ústavu pro studium totalitních režimů právě dokončuje likvidaci digitalizace a oddělení evidencí v další instituci, která se má zabývat totalitní minulostí českých zemí. Ani jedna z výše uvedených záhad nebyla objasněna a „zelený“ radní Michal Uhl již navrhuje dokumentování zavádění autobusové dopravy do slovenských vísek v padesátých letech nebo závodního stravování v letech sedmdesátých.

Nedávno se mi dostala do ruky kniha mladé historičky Václavy Jandečkové – Kámen, svědectví hlavního aktéra akce „falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku. O akci Kámen se pravděpodobně poprvé mluvilo již v šedesátých letech. Šlo o mimořádně odpornou aktivitu Státní bezpečnosti, při které byly osoby, které chtěly odejít do zahraničí zavedeny do údajné úřadovny západní zpravodajské služby nedaleko hranic, a byl s nimi proveden výslech.

Ve skutečnosti byli nešťastníci v rukou Státní bezpečnosti a veškeré poznatky uvedené do protokolu byly využity proti nim i všem osobám, které uvedli. Akci poměrně podrobně popisuje Josef Frolík v knize Špión vypovídá, i když tvrdí, že se žádné protokoly z této akce nezachovaly neboť byly ihned zničeny. Na jiném místě potom hovoří o rozsáhlé síti donašečů v uprchlických táborech, která umožňovala Státní bezpečnosti získávat kopie výslechových protokolů sepisovaných důstojníky amerických zpravodajských služeb.

Kniha o praktikách StB 

Výše zmíněná kniha mapuje jednu část akce Kámen u Všerub na Domažlicku. Autorce se podařilo vyhledat bývalého velitele stanice ve Všerubech Stanislava Lišku, který byl donucen Státní bezpečností se na těchto nezákonnostech podílet. Zároveň více než sto deseti lidem pomohl přejít skutečné hranice a upozornil americkou zpravodajskou službou na provádění akcí s falešnými hranicemi.

Díky jeho informacím protestovala americká diplomacie proti zneužívání symbolů a uniforem americké armády Státní bezpečností. Nóta byla samozřejmě odmítnuta jako hrubé vměšování do vnitřních záležitostí, ale vedení ministerstva vnitra muselo řešit situaci s únikem tajných informací. To nakonec vedlo k zatčení Stanislava Lišky, který byl však pro nedostatek důkazů po šestiměsíční vazbě zproštěn obžaloby.

Autorka pečlivě sbírá jednotlivé části příběhu a sestavuje neradostný obraz Československa přelomu čtyřicátých a padesátých let. V Archivu bezpečnostních složek se jí podařilo objevit velké množství dokumentů, které pocházejí právě z těchto fingovaných výslechů. Kniha je dokladem o velmi silném a Státní bezpečností nepodchyceném odboji proti tehdejšímu režimu.

Je pochopitelné, že se postupem času dařilo agentům pronikat do odbojových organizací a získávat nad nimi kontrolu. Výslechové metody Státní bezpečnosti si totiž v padesátých letech nijak nezadaly s pověstným Gestapem. Další novou informací je velké množství příslušníků Sboru národní bezpečnosti, kteří byli do odboje zapojeni. Těm hrozilo v případě odhalení mnohem větší nebezpečí, neboť byli součástí ozbrojeného sboru a byli pod přísahou.

Člověkem přímo zodpovědným za provádění akce Kameny u Všerub byl příslušník Státní bezpečnosti Evžen Abrahamovič, poklidně si žijící nedaleko Prahy, nikým, a obzvláště ne vyšetřovateli ÚDV obtěžovaný penzista. Autorka je vnučkou odbojáře Oty Tulačky, který se podílel na převodu mnoha vlastenců za železnou oponu. Jednou z jeho klientek byla i manželka pozdějšího vydavatele časopisu Svědectví Pavla Tigrida.

Pro současnou dobu je příznačné, že jedna z nejlepších prací o Státní bezpečnosti vznikla mimo Ústav pro studium totalitních režimů i Ústav soudobých dějin. Dokonce nebyla podpořena ani žádným grantem. Snad právě pro svůj osobní zájem píli a nadšení pro věc se autorce podařilo napsat mimořádně zajímavé dílo. Několik drobných chyb v signaturách běžný čtenář neodhalí a někdy používané expresivní výrazy naznačují autorčin osobní zájem o popisovanou problematiku.

Struktura Státní bezpečnosti byla na přelomu čtyřicátých a padesátých let mimořádně složitá a nepřehledná. Dodnes neexistuje spolehlivá historická práce, která by dokázala odpovědět, jak konkrétní útvary vypadaly a jakou měly organizaci. Velké množství změn, stejně jako časté odvolávání velitelů jednotlivých složek představuje pro badatele opravdový labyrint. I zde je třeba uznat, že se autorka svého úkolu zhostila skvěle.

V době, kdy někteří publicisté, historici i politici zpochybňují rozsah a hloubku odboje proti komunistické totalitě ve čtyřicátých a padesátých letech jsou práce jako je tato nanejvýše potřebné.