Kdo napsal dopis domů, byl před očima spoluvězňů oběšen

Kdo napsal dopis domů, byl před očima spoluvězňů oběšenPŘÍBĚHY 20. STOLETÍ
bratři Miloš a Josef Gutovi Foto: archiv Post Bellum
Příběhy 20 století

Petr Nosálek

„Jednej rychle. Jednej, když není čas na přemýšlení.“ – Tato zásada pomohla všestrannému sportovci Miloši Gutovi k nejednomu vítězství. Jako špičkový ragbista to pod svým pozdějším příjmením Dobrý dotáhl až do národního týmu Československa a připsal si čtyři reprezentační starty. K nejdůležitějšímu utkání svého života však nastoupil ještě předtím, než v ragby položil první trojku. Souboj kdo s koho absolvoval v pruhovaném „dresu“ za ostnatým drátem, kde pravidla určoval protivník, jenž měl ve znaku umrlčí lebku.

„Byl jsem v dobré kondici a pobyt v koncentráku jsem bral jako vyzývací duel s mužstvem SS,“ vzpomínal Miloš Dobrý na válečná léta. „Choval jsem se jako hráč, který se ocitl uprostřed zápasu.“

S odpáranou hvězdou

Židovští předci Miloše Dobrého odvozovali své příjmení od hebrejského „tov“, což česky znamená „dobrý“, a od konce 18. století používali jeho německou podobu Gut. Pamětníkův dědeček byl mýtným v Jindřichově Hradci. Otec Emil Gut se vyučil v Příbrami u prodejce textilu a po návratu ze zajetí v první světové válce se zabýval dovozem španělských krajek. Za peníze od pojišťovny si zařídil obchod v paláci Lucerna na Václavském náměstí v Praze. Jeho firma však v roce 1933 zkrachovala a rodina si musela zvykat na skromnější bydlení i životní podmínky. Emil Gut byl nějakou dobu bez práce, potom prodával linolea a jeho poslední krámek s textilem, který si otevřel na Vinohradech, mu v roce 1939 zabavili Němci. Manželka Marta za svobodna pracovala v pražské pobočce italské pojišťovny a po narození dvou synů zůstala v domácnosti.

Miloš Gut přišel na svět v Praze 31. ledna 1923, jeho bratr Josef o rok později. „Byli jsme velmi liberální židovská rodina, asimilovaná v českém prostředí. Do synagogy jsem chodil jednou, možná dvakrát za rok. Doma se slavila Chanuka, ale mívali jsme i vánoční stromeček,“ vracel se starší z obou sourozenců ve vzpomínkách do dětství. Jaro a léto Gutovi trávili v Potštejně nad Orlicí, kde se Miloš a jeho tamní kamarád Zdeněk Záhořík stali členy party nadšených sportsmanů, kteří kromě své hlavní záliby chytali ryby, pytlačili, stříleli veverky a tropili další „neuvěřitelné koniny“.

Po pěti třídách obecné školy Miloš udělal přijímací zkoušky na reálné gymnázium. V mladších letech vůbec nepociťoval antisemitismus, ale na gymnáziu mu jeho židovský původ začal dělat problémy. Když se kvůli tomu popral se spolužákem a jeho otec si přišel do školy na Miloše stěžovat, skončilo to ještě dobře: učitel studentu Gutovi mezi čtyřma očima „domluvil“, že měl tomu klukovi víc naložit. Skutečně těžké časy nastaly po 15. březnu 1939, kdy Čechy a Moravu obsadili Němci. „První bylo, že mě v kvintě vyhodili ze školy,“ řekl Miloš Dobrý pro Paměť národa. „Mám vysvědčení, ve kterém je napsáno: ‚Žák je způsobilý postoupit do vyššího ročníku až na to, že podle výnosu říšského protektora nemůže být přijat na žádnou školu v Protektorátu, protože je židovského původu.‘“

 

Příběhy 20. století

Miloš Dobrý vyprávěl své celoživotní vzpomínky dokumentaristům z neziskové z neziskové organizace Post Bellum (proklik www.postbellum.cz ). Tato organizace sesbírala už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa (www.pametnaroda.cz.) Z této úctyhodné sbírky vznikají rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století (proklik http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?query=&reader=&porad%5B%5D=P%C5%99%C3%ADb%C4%9Bhy+20.+stolet%C3%AD&offset=0&sort=docdatetime), který vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Post Bellum se na veřejnost obrací s prosbou, abychom jim pomohli najít zajímavé pamětníky a tuto neziskovou organizaci podpořili. Hlavním zdrojem financování Paměti národa jsou sponzorské dary a Klub přátel Paměti národa (proklik http://www.postbellum.cz/klub-pratel.aspx)

Pro vyloučené studenty zorganizovala židovská obec v Praze výuku v soukromí. Každý týden hostila skupinu stejně starých žáků jedna rodina a vyhození židovští kantoři s nimi probírali matematiku, češtinu, dějepis, zeměpis, francouzštinu a angličtinu. „Na hodiny náboženství jsem nechodil. Měl jsem spoustu koníčků a mou hlavní zálibou byl sport. Hrál jsem fotbal, házenou, volejbal, tenis i stolní tenis, dělal jsem lehkou atletiku, jezdil na kole a bruslil. Jak jsem se mohl hejbat, tak jsem se hejbal,“ vyprávěl Miloš Dobrý.

Židé však nesměli navštěvovat hřiště a parky ani používat veřejnou dopravu. Aby mohl jezdit se spolužáky na výlety a v zimě na lyže, odpáral si Miloš z šatů žlutou hvězdu, kterou měl povinně nosit, a jednou na to málem doplatil: „Při návratu jsme na Smíchovském nádraží narazili na kontrolu SS. Museli jsme ukázat občanské průkazy, já jsem v něm měl velké „J“ jako Jude. Spolužák, který prohlídku absolvoval jako první, mi podstrčil svůj průkaz a já jen díky tomu prošel.“ Po této příhodě Miloš už raději neriskoval a chodil sportovat do areálu na Hagiboru, který byl jedním z posledních míst v Praze, kde se mohly scházet a trávit volný čas židovské děti a mládež.

V roce 1941 Miloše Guta poslali na dřevorubecké práce do lesů v okolí Slap. Tam si ale už po několika dnech usekl kus palce, protože nikdy předtím nedržel v ruce sekyru. Na nemocenské pak i s tímto zraněním hrál volejbal a basketbal. Rána se mu zanítila, infekce se dostala do ledvin a Miloš skončil na operačním stole.

V době, kdy se doma zotavoval po chirurgickém zákroku, dostali Gutovi nečekanou návštěvu. „Když tehdy někdo zazvonil v deset večer, tak to vždycky znamenalo nějaký malér,“ poznamenává v nahrávce Miloš Dobrý. „Za dveřmi stáli dva zástupci židovské obce, a tatínkovi, který jim přišel otevřít, řekli: ‚Pane Gut, my vám jdeme gratulovat, protože jste zachráněni. Váš syn byl vybrán do prvního transportu do Terezína.‘ Díky tomu měla naše rodina uniknout deportaci na východ.“

Miloš Gut se stal nejmladším z 342 členů tzv. Aufbaukommanda, jehož úkolem bylo připravit v terezínských kasárnách ubikace pro desetitisíce Židů z celé Evropy. Na místo určení odjela pracovní skupina AK-1 vlakem 24. listopadu 1941.

Předpeklí nad Ohří

V Terezíně Miloš Gut zpočátku ještě marodil s nezhojeným palcem, a když se vyléčil, poslali ho k příjmu nových transportů. Při ubytovávání nových vězňů musel topit v kamnech, a jak neustále přebíhal z tepla ven do prosincového mrazu, dostal zápal plic a pět dní proležel s vysokou horečkou v bezvědomí. „Jedinou léčbou byly injekce chininu, antibiotika tehdy ještě nebyla,“ vzpomínal na svůj pobyt v nemocničním oddělení Tureckých kasáren. „Měl jsem zdravé srdce, tak jsem to přežil. Zase jsem ležel na kavalci a nic nedělal, zatímco ostatní pracovali a dostali se k lepšímu jídlu.“ Aby se tolik nenudil, začal vyřezávat z lipového dřeva letadélka a šachové figurky, které pak směňoval za chleba.

Po uzdravení za Milošem přišel jeho známý Jiří Schön, který měl v Terezíně na starosti rozvoz masa z nuceného výseku. „‘Potřebuju ještě jednoho koně, který musí mít 180 centimetrů. Ukaž se,‘ nařídil Jirka. Chvilku si mě prohlížel a pak řekl: ‚Jo, beru.‘“ Zesláblý Miloš Gut se pak mohl u řezníků konečně do sytosti najíst a za tři dny spořádal 81 vuřtů. Dostal žloutenku a znovu se ocitl na ošetřovně, kde si vlastnoručně vyplachoval žlučník sondou zavedenou ústy do žaludku. Když přežil i tuto lapálii, vrátil se k řezníkům a naučil se bourat maso. Měl přístup k jídlu a netrpěl hrozným hladem jako většina ostatních heftlinků.

Podmínky v terezínském ghettu se rychle zhoršovaly. Těžkou ranou pro vězně, kteří opustili blízké příbuzné, bylo vyhlášení zákazu korespondence. „Já jsem tam přijel jako kluk a neměl jsem okamžitou touhu psát domů rodičům,“ poznamenal Miloš Dobrý. „Ale byli tam ženatí chlapi, kteří doma nechali manželky s dětmi. A ti často něco podstrčili českým četníkům s prosbou, aby jim odeslali dopis.“

Velitel četníků jménem Janeček však několik psaní zachytil a jejich odesílatelé byli před očima spoluvězňů oběšeni. V lednu 1942 bylo takto potrestáno dvanáct a v únoru sedm lidí. „Naproti mně na ubikaci spával jednadvacetiletý Jindra Jetel. Byl půl roku ženatý a napsal manželce, která zůstala v Praze. I jeho chytili a pověsili. Za pitomej dopis!“ uvedl Miloš Dobrý ve svém svědectví pro Paměť národa. „Teď ležel naproti mně na zemi. Dali jsme tam aspoň svíčku, nic jiného jsme dělat nemohli. Byl jsem ještě kluk a hrozně to se mnou otřáslo. Říkal jsem si, že to začíná být špatné.“

S přibývajícími transporty přestala dostačovat kapacita terezínských kasáren a z města se muselo vystěhovat i šest tisíc českých obyvatel, aby uvolnili místo dalším vězňům. V červenci 1942 do Terezína přijeli Milošovi rodiče a mladší bratr. V paměti mu utkvělo především shledání s maminkou: „Když mě uviděla, plakala radostí, protože to její pětasedmdesátikilové vyžle se v terezínském řeznictví pěkně vykrmilo a vážilo teď 90 kilo!“

Emil Gut byl v Terezíně jmenován správcem domu, ve kterém se místo jedné vystěhované rodiny tísnilo 160 lidí z olomouckého transportu. Když šel Miloš jednou po práci svého otce navštívit, musel na chodbičce překročit sedm dívek, které tam ležely na holé podlaze. Jedna z nich ho poprosila, jestli by jí nesehnal matraci. Miloš to pro tu slečnu udělal, ale mnohem víc ho zaujala jiná – kráska s uhlově černýma očima a havraními vlasy. Jmenovala se Zuzana Beckmannová a bylo jí sedmnáct let. Miloš se do ní brzy zamiloval a začal s ní chodit. „Vídali jsme se jen na chvilku po večerech. A v neděli jsme mohli utéct nahoru na šance a tam sedět v trávě,“ prozradil o jejich terezínské romanci.

Transporty na východ byly vypravovány stále častěji. „Nevěděli jsme, kde přesně končí. Tohle si nechávali vedoucí pro sebe. Ale tušili jsme, že jedou někam, kde je hůř než v Terezíně,“ popsal své tehdejší pocity Miloš Dobrý. Začátkem září 1943 do transportu zařadili i Zuzanu Beckmannovou s rodinou, ale jejich známý, policista terezínské Ghettowache Fredy Bries, je dokázal „vyreklamovat“. Beckmannovi měli obrovské štěstí, protože velká většina z 5007 lidí, kteří přijeli z Terezína do Osvětimi 6. září, šla rovnou do plynu. Přežilo jich jen 38.

O tři měsíce později musel do transportu nastoupit Miloš Gut. Jeho rodiče a bratr zůstali v ghettu, ale pro něj bylo nejdůležitější, že v jiném vagonu stejného vlaku s ním odjížděla do neznáma i Zuzana.

 

Nekonečná v Osvětimi

Cestou na východ projeli Kolínem, Chocní a před Českou Třebovou minuli Brandýs nad Orlicí. Odtud to bylo jen deset kilometrů do Potštejna, který Miloš Gut tak dobře znal z dávných pobytů. Dveře dobytčáku nebyly zamknuté a on by mohl snadno vyskočit: „Vlak jel krokem do stoupání, padal sníh a já věděl, že mám asi minutu, minutu a půl na rozhodnutí.“ Nakonec ale ve vlaku zůstal. Kvůli Zuzaně. Kvůli rodičům a Pepíkovi, kterým by se Němci jistě pomstili. I kvůli sobě, protože nevěděl, jak by se zachovali lidé v Potštejně, kdyby se tam náhle objevil.

V Olomouci stáli na železničním mostě Židé v kabátech se žlutou hvězdou a mávali na projíždějící transport. A pak, po dalších nekonečných hodinách, ve kterých minuli Ostravu a vjeli na území Polska, se vlak zastavil. Nevěděli, kde přesně jsou, ale připadali si jako ve vstupní bráně do pekla. „Byla noc, naprosté ticho. Po chvíli jsme uslyšeli hlasy, a když se odšouply dveře, oslepily nás reflektory. Ozval se štěkot psů, a když jsme si zvykli na světlo, uviděli jsme esesáky se samopaly, kteří řvali ‚Alles heraus!‘“ líčil Miloš Dobrý příjezd transportu do Osvětimi. „Ty, kteří vyskočili z vagonů a nemohli vstát, pobízeli bodáky a pouštěli na ně psy. Když se ani potom nehýbali, tak je na místě zastřelili. Ostatní seřadili do pětistupů a hnali nás přes bránu, nad kterou byl nápis ‚Arbeit macht frei‘. Připadal jsem si jako v hororovém filmu.“

Terezínské vězně ubytovali v tzv. rodinném táboře Auschwitz II – Birkenau (BIIb). Kdysi to byly koňské stáje s 16 kotci. Teď se v každém z nich tísnilo 36 lidí, takže v jednom baráku jich bylo skoro 600. „Když jsme tam přišli, stál na zídce mezi dvěma krby kluk v holínkách. V ruce měl bič , a jak jsme procházeli kolem, tak nás tím bičem mlátil,“ pokračoval pamětník ve vyprávění. „Podíval jsem se na něj a nevěřil svým očím. Byl to Jenda H., asi o dva roky starší kluk, se kterým jsem kdysi na pražském Hagiboru hrával fotbal. Řekl jsem mu: ‚Ty ses snad zbláznil!‘ A on odpověděl: ‚Nikoho neznám!‘ a vzal mě bičem po hlavě.“

Nově příchozí se museli svléknout do naha, každému z nich vytetovali číslo a v patnáctistupňovém mrazu je nahnali do sprch. Po koupeli jim rozdali hadry a boty. Miloš Gut měl číslo bot 47 a dřeváky, které vyfasoval, byly o dobrých sedm čísel menší. Proto uplatil pronesenými markami Poláka, který boty vydával, a když nenašel své lyžáky, vybral si žluté holínky. I ty mu ale byly malé a brzy na to krutě doplatil.

Když za třeskutých mrazů tahal vozy s mrtvolami, omrzly mu oba palce na nohou. Židovský lékař Milošovi nařídil, aby si přivedl dva silné chlapy, kteří ho pak drželi za ruce a za nohy, zatímco mu doktor nehty strhával nůžkami. Palce bez nehtů mu otřel kusem papíru, pomazal je rybím tukem na boty a zavázal. „Kluci mě museli odvést, sám jsem chodit nemohl,“ dodal Miloš Dobrý.

K jídlu osvětimští vězňové dostávali v poledne tři čtvrtě litru polévky s hořkým tuřínem a rozmíchanou moukou, večer čtvrtkilový bochník chleba a k němu lžíci marmelády z řepy nebo dvě deka margarínu. Denní příděl dělal 800-900 kilokalorií, takže i ti, co nepracovali, byli za tři měsíce na dně: „Lidé se scvrkávali, ztráceli svaly a otékaly jim nohy,“ řekl k tomu Miloš Dobrý. „Nakonec se z nich stali takzvaní musulmani. Ti už byli těsně před smrtí. Byly to trosky s vpadlými tvářemi a nepřítomným pohledem, které se jen ploužily a neměly už schopnost vnímat. Všichni jsme měli strach, abychom se sami nedostali do tohoto stavu, a veškeré naše počínání směřovalo k jednomu – opatřit si jídlo.“

Mimořádného úspěchu v tomto směru Miloš Gut dosáhl na Štědrý den 1943. „Počítali jsme s tím, že esesáci, kteří nás hlídali a obsluhovali reflektory s kulomety ve všech čtyřech rozích tábora, přece jen budou míň ostražití, a do mě najednou něco vjelo,“ vrátil se ve vzpomínkách do osvětimského tábora. „Otevřel jsem dveře a vyšel z bloku ven směrem ke kuchyni. Před ní stál dvoukolák naložený tuřínem, kterým se obvykle krmí dobytek. Díval jsem se kolem sebe a nikde nikdo. I reflektory byly v tu chvíli zaměřené jinam. Vzal jsem jeden tuřín a nacpal si ho za trenčkot. Trnul jsem, aby mě někdo neviděl.“ S tříkilovou kořistí pod kabátem Miloš nemohl dost dobře utíkat a každý krok na cestě zpátky pro něj byl věčností. Lup ale donesl až na barák. „Tuřín jsme pak pilkou na železo oloupali a rozdělili na šest dílů. Byla to naše štědrodenní večeře. Kluci se mě vyděšeně ptali, kde jsem ho sehnal. A já na to: ‚Neptejte se a jezte!‘“

Každý den v lágru začínal ranním apelem. V pět hodin museli vězňové venku nastoupit do pětistupů a začalo nekonečné sčítání. „Stáli jsme tam i čtyři nebo pět hodin, takže to někteří nepřežili,“ vzpomínal Miloš Dobrý. Po ranním apelu on a mnozí další vězňové už nechodili do práce. Jen občas je vyhnali ven, aby vozili mrtvoly z tábora BIIb do takzvaného Krankenbau v lágru F, kde stálo krematorium. Odpoledne se konal další apel, a když měl Miloš štěstí, mohl se pak chvíli vidět se Zuzanou, která bydlela na ženském bloku.

Dne 7. března 1944 vedení rodinného tábora nařídilo všem vězňům ze zářijového transportu, aby se shromáždili ve vedlejším lágru. Říkali tomu karanténa. „Nevěděli jsme, co se děje, ale Poláci, kteří byli v Osvětimi už několik let, nám řekli, že ten transport půjde do plynu, protože od září do března uplynulo přesně půl roku,“ uvedl Miloš Dobrý ve vzpomínce na masakr 3791 českých Židů. „Když je odváželi nákladními auty, někteří zpívali Hatikvah [židovská píseň, která se po válce stala státní hymnou Izraele – pozn. aut.], jiní naši hymnu Kde domov můj a někteří nelidsky křičeli. Odehrávaly se tam hrozné scény.“

Druhý den ráno byl rodinný tábor v Birkenau poloprázdný. Miloš Gut se už v pět hodin vyplížil do kuchyně, postavil se ke kotli s kávou a dělal, že ji míchá. Když přišel polský dozorce a zeptal se ho, co tam dělá, Miloš odpověděl, že je kuchař a řezník. V kuchyni pak už zůstal a později dokonce získal respekt ostatních kuchařů a polských kápů, když vydržel bez hlesu pětadvacet ran rukojetí karabáče i topení v kotli jako trest za to, že dal vyhladovělému kamarádovi tajně pár cibulí. Bez ohledu na riziko se i potom snažil přilepšovat svým rodičům a bratrovi, kteří přijeli do Osvětimi květnovým transportem, a stejně tak Zuzaně Beckmannové a jejím blízkým.

Jednou jim polští kápové oznámili, že prosincový transport 1. července „poletí komínem“. Když přišel osudný den, všechno nasvědčovalo tomu, že se pochmurná předpověď začíná naplňovat. Vězňové se museli svléknout a projít selekcí. „Čekali jsme, že to bude náš konec,“ řekl Paměti národa Miloš Dobrý. „Museli jsme nazí běžet před Mengelem a dalšími esesáky. Kdo dokázal běžet, toho poslali doprava, kdo ne, musel se zařadit doleva.“ Mezi těmi, kdo tímto tříděním neprošli a skončili v plynové komoře, byl i Milošův tatínek Emil Gut.

Asi tisíc lidí z druhé skupiny, ve které byli oba bratři Gutovi, se muselo převléct do pruhovaných hadrů. Ani oni nevěděli, co je čeká, protože je také odvedli k plynovým komorám. „Zuzana stála u plotu a mávala na mě. Šli jsme a já jsem ani neměl strach. Odmítal jsem věřit, že to může být náš konec,“ zavzpomínal Miloš Dobrý. Když prošli dezinfekcí, k jejich obrovské úlevě vězně nasměrovali k železniční rampě a nahnali je do připravených vagonů.

Ptáci nad Deutschlandem

Po dvou dnech přijeli do městečka Schwarzheide, kde byla pobočka koncentračního tábora Sachsenhausen. „Čekali jsme něco podobného jako Osvětim,“ vzpomínal Miloš Dobrý na první okamžiky v jižním Braniborsku. „Ale když se otevřely dveře vagonu, připadal jsem si jako v ráji. Svítilo červencové sluníčko, byl tam březový háj a zpívali ptáčci. V Osvětimi stromy ani ptáci nebyli. Koukali jsme na to jako vyjevení a mysleli jsme, že jsme z nejhoršího venku.“

Koncentrační tábor nebyl tak přísně střežený jako Osvětim, v plotech už nebyl elektrický proud. Ale místní dozorci se k vězňům nechovali o nic líp a příděly stravy byly stejné jako v osvětimském lágru. Ve Schwarzheide se navíc tvrdě pracovalo, protože tábor sloužil hlavně jako zásobárna otrockých pracovních sil pro místní podnik BRABAG, kde se z hnědého uhlí vyráběl benzin.

Miloš Gut se opět přihlásil do kuchyně jako „kuchař a řezník z povolání“. Zpočátku jich tam pracovalo celkem deset, takže jeden kuchař připadal na sto vězňů. Aby se tento poměr při obrovské úmrtnosti ve Schwarzheide zachoval, byl po každé stovce zemřelých muklů, tedy asi po měsíci, jeden kuchař propuštěn. Když došlo na Miloše, přeřadili ho na výrobu betonových zátarasů, které měly na silnicích zbrzdit postup Rudé armády.

V zimě roku 1945 spojenci podnikali stále častější nálety na strategicky významná německá města, k nimž vzhledem k místním průmyslovým podnikům patřilo i Schwarzheide. A jak ve svém svědectví připomněl Miloš Gut, bomby padaly i na budovy tábora a nerozlišovaly, jestli zabíjejí esesáky, nebo vězně: „Když dopadla puma, vyletěly střepiny a urážely nohy. Mně to jenom lízlo kotník, protože jsem v tu chvíli seděl za kamny, a bratrovi se nestalo vůbec nic, tak jsme nosili zraněné k doktorovi na marodku. Byl to ten lékař z Ostravy, který mi trhal nehty v Osvětimi. Tady amputoval končetiny pilkou na dřevo, protože nic jiného neměl.“

Jak chutnají pampelišky

Blížící se fronta donutila Němce k evakuaci tábora. Byla vyhlášena 19. dubna 1945, kdy z původní tisícovky převážně českých Židů zůstalo naživu jen asi tři sta lidí. „Hnali nás po silnici v pětistupech. Za den jsme ušli padesát kilometrů, obklopeni esesáky, kterých bylo stejně jako nás,“ popisoval pochod smrti Miloš Dobrý. „Vysílené vězně, kteří zůstávali pozadu, stříleli a my jsme je museli zahrabávat. Takových zastávek bylo na cestě asi deset.“ Miloš s bratrem šli v první řadě, což bylo důležité pro přežití: „Mohli jsme sbírat, co jsme našli – ohryzky, odpadky a špačky od cigaret. A nehrozilo nám, že zůstaneme pozadu a budeme zastřeleni.“

Vězňové pochodovali k československým hranicím. Denně museli ujít desítky kilometrů a nedostávali žádné jídlo ani pití. Ve zbědovaném stavu dorazili do Varnsdorfu, kde odpočívali v továrně u fotbalového hřiště. „Rostly tam samé pampelišky, hřiště bylo úplně žluté,“ vyprávěl Miloš Dobrý. „Někdo řekl: ‚Pampelišky se dají jíst, Francouzi z nich dělají salát.‘ A tak jsme požádali esesáky, aby nás pustili na sluníčko. Dovolili nám to a my všichni – zbylo nás asi dvě stě padesát – jsme ty pampelišky sežrali. Zkoušeli jsme jíst i kopřivy, které rostly u plotu, ale ty byly tvrdé a pálily. Tak jsme sehnali hrnec a vodu a uvařili jsme si je.“

Pochod pokračoval směrem na Terezín, do míst, kde útrapy Miloše Guta před třemi a půl lety začaly. U Litoměřic vězňové zjistili, že esesáci z jejich doprovodu zmizeli. Stále však nemohli uvěřit tomu, že přežili a jsou volní. A jako hotové zjevení jim o kus cesty dál připadal český četník, který šel proti nim, radostně mával rukama nad hlavou a volal: „Vítám vás ve svobodné Československé republice!“

Do Terezína se dobelhali v noci ze 7. na 8. května 1945. V ghettu už byli lidé z Červeného kříže, kteří je ošetřili a nakrmili. Miloš a Josef Gutovi se pak vrátili do Prahy a časem sehnali bydlení na Vinohradech. V jejich starém bytě jim noví majitelé ani nechtěli otevřít… Bratři však zůstali sami – kromě jejich tatínka nepřežila pobyt v koncentráku ani maminka Marta Gutová a ostatní příbuzní. Miloš navíc neměl žádné zprávy o Zuzaně Beckmannové a její rodině.

Od kopané k ragby

Asi po měsíci dostal Miloš Gut zprávu, že ho na Smíchovském nádraží čekají dvě ženy. Když tam přijel, uviděl Zuzanu. Seděla v šedých koncentráčnických hadrech na obráceném kbelíku, který byl jejím jediným majetkem, a s ní tam byla její matka. „Odvedl jsem je do našeho bytu, strčil jsem je do vany a nakrmil. A Zuzana jen domů, domů, domů. Tak po třech dnech odjely do Olomouce,“ vyprávěl o nečekaném shledání a dalším rozloučení se svou láskou.

Někdy v té době Miloš Gut potkal před Národním divadlem svého kamaráda z dětství Zdeňka Záhoříka. „Poplácali jsme se po zádech, abychom se ujistili, že jsme naživu,“ vzpomínal po letech. „Zdeněk, zvaný Sup, se mě zeptal, co mám na práci, a když zjistil, že nic, vyzval mě, abych s ním šel na Strahov. Na hřišti Čechie VIII už pobíhalo několik kluků a kopali do jakéhosi deformovaného míče. Jeden z nich vykopl tu podivnou věc do výšky a vyzval mě, abych ji lapil. Kdysi jsem chytal v brance, a tak se mi to podařilo. Borci nešetřili uznáním a jejich kapitán řekl: „V sobotu hraješ zadáka proti béčku Slavie!“ Tak začal přerod fotbalového gólmana Miloše Guta v ragbyového rojníka Miloše Dobrého, který před nástupem na vysokou školu zavrhl německou podobu svého příjmení a začal používat českou. Studoval chemii a naplno se věnoval svému novému sportu – hrál za LTC Praha, dělal sekretáře a organizoval zájezdy do zahraničí.

V roce 1949 se v Praze znovu objevila Zuzana Beckmannová, a když se svěřila, že dostala nabídku k sňatku od staršího muže, který jí „nosí kafe a čaj“, Miloš rázně zakročil a ještě téhož roku se s ní oženil. Novomanželé Dobří se pak přestěhovali do Olomouce, kde se jim narodil syn Michal (1951) a dcera Hana (1955).

Ing. Miloš Dobrý, jehož oborem byla výroba cementu, pracoval v olomoucké Prefě jako vedoucí vývoje a od roku 1957 se podílel na vývoji nových strojů pro výrobu betonových prvků. V Olomouci také založil ragbyový klub, se kterým se dostal až do nejvyšší soutěže. Později působil v roli funkcionáře a v roce 1990 byl zvolen prvním prezidentem nově vzniklé Československé ragbyové unie. V jejím čele zůstal dva roky.

Sportovce a gentlemana v sobě nezapřel ani rok před svým skonem, kdy znovu vzpomínal na nerovný souboj s nacisty: „Nemůžu říct, že jsem vyhrál,“ řekl. „V Osvětimi i jinde jsem se jen snažil vyhýbat všem nebezpečím. Za to, že jsem přežil, může z 80 procent štěstí a ze 20 procent moje osobní iniciativa hráče.“

Miloš Dobrý zemřel 23. listopadu 2012, tři roky po své manželce Zuzaně.

 

Související články