Pozor na metody Parlamentních listů

Nepatřím ke čtenářům Parlamentních listů a do 15. dubna, kdy vyšel v Echu článek o tomto zpravodajském kanálu (označení nemyslím pejorativně), jsem nevěděl ani o tom, že se jeho významným spoluvlastníkem stal podnikatel s hazardními hrami Ivo Valenta. Ani o tom, že server „dává velký prostor protizápadně orientovaným politikům“ a „přebírá také obsah z různých propagandistických serverů, které jsou buď přímo, či nepřímo závislé na Kremlu“, jak stálo v článku.

Nemohl jsem ani tušit, že hned následující den, 16. dubna, se sám stanu terčem špinavé práce někoho z Parlamentních listů. Nedošlo sice k ničemu jednoznačně nekalému, neřku-li protiprávnímu, přesto snad případ stojí za zmínku. Parlamentní listy napsaly, že jsem při slyšení kandidátů na členství v Radě České televize před volebním výborem Poslanecké sněmovny „nedokázal odpovědět na otázku, zda byla (...) správně vyřešena kauza Daniely Drtinové“.

To je naprostá pravda. Odpověděl jsem na otázku pana Komárka, že na kompetentní posouzení postoje Rady v tomto případě bych se musel připravit.

Pan Komárek mimochodem reagoval vstřícnou replikou, že je to férová odpověď, zatímco článek předesílá, „že se konkrétní odpovědi nedočkal a že by mu obdobným způsobem zřejmě dokázal odpovědět kdokoli“. Slyšení se týkalo intencí kandidátů pro jejich případné budoucí působení v Radě, nikoliv improvizované evaluace činnosti předchůdců.

Daleko horší než tento zkreslující výklad mi připadá druhá zmínka, respektive manipulativně komentovaný citát: „Nikdy bych se nezastával démonizování tohoto média, které se někdy děje,“ naznačil Tomáš Glanc, že by v Radě „představoval spíše oporu managementu ČT“.

Rámcem mého krátkého vystoupení byla teze, že by radní měl být schopen působit dvojím způsobem: podporovat na jedné straně vehementně rozumné snahy a cíle některých televizních autorů i vedení televize a na druhé straně razantně upozorňovat na všechny jevy vedoucí k pochybné kvalitě vysílání a pochybnému hospodaření i chování manažerů a jiných zaměstnanců.

Pro obě strategie, afirmativní i kritickou, jsem uvedl konkrétní příklady a doložil je i písemně. Neschopnost inteligentní a chápavé interpretace něčích záměrů a výroků považuji za zákeřnou nemoc české veřejné rozpravy v podání řady autorů v mnoha médiích různých názorových proudů.

Dlouho jsem přemýšlel, proč člověk pociťuje očistnou úlevu, když se zprávy dozvídá ze zdrojů jako je Neue Zürcher Zeitung, Reuters nebo The New York Times. Ne, že by toho jejich spolupracovníci věděli víc nebo nabízeli geniální analýzy či spolehlivé prognózy. Ale obracejí se na čtenáře bez snahy vyhrotit fakta do krajnosti. Nedělají z něj hlupáka, který přestane číst nebo vnímat, nebude-li jeho mysl drážděna provokativním zjednodušováním.

Při přechodu k českým zdrojům má někdy člověk dojem, že i ty, které platí za seriózní, podávají skutečnosti bulvárněji, než německý Bild nebo bezplatné noviny plné senzací, které se čtou ve švýcarských tramvajích. Myslím si, že při dlouhodobé terapii takovými dráždidly může nastat jen jeden ze dvou následků: buď zvýšení obecné agresivity, nebo otupění. V Čechách jsme bohužel svědky obojího.

Skutečně si myslím, že by se vzhledem k televizi nemělo všechno a priori démonizovat. A v žádném případě nepřipouštím výklad takového stanoviska v tom smyslu, že bych „představoval spíše oporu managementu ČT“. Prosím autory Parlamentních listů, aby příště uvážlivěji a správněji formulovali svoji interpretaci toho, co někdo říká a co tím myslí.

A ještě jedna drobnost, která mi vrtá hlavou: ze všech mých dosavadních působišť autor(ka) uvedl(a) jediné: krátké působení ve funkci ředitele Českého centra v Moskvě. Ani slovo o Karlově univerzitě, o univerzitách v Brémách, Berlíně a Curychu. Nic o práci v Centru audiovizuálních studií FAMU, v Radě Státního fondu pro podporu kinematografie, spoluautorství řady dokumentárních filmů České televize.

Pracoval jsem v Moskvě moc rád a domnívám se, že programy, které jsme tam připravovali, měly smysl. Ale v každé z výše uvedených institucí jsem byl zaměstnán přinejmenším podstatně déle. Proč autor(ka) z více než dvaceti let různých zaměstnání zvolil(a) právě necelé dva roky v Moskvě? Je to náhoda, nedbalost, nebo tím chtěl(a) něco naznačit?