Putin a Erdogan se hledali, až se našli

Putin a Erdogan se hledali, až se našli, dalo by se říct po nedávném sestřelení ruského bojového letadla Su-24 tureckou střelou. Čilý rozvoj obchodních i politických vztahů v posledních letech jako by naznačoval, že spolu ti dva vládci mají hodně společného. Asi víc, než aby vydrželi se neprovokovat.

Ani jeden z aktérů tam nedělá přesně to, co říká, že dělá, nebo alespoň nemá průzračnou, jednovektorovou politiku. Turecko si přeje stejně jako Západ odchod Bašara Asada. Jenže jednou z nejúčinnějších sil na syrském území, kterou jsou schopny Asadovi čelit, je kurdská milice YPG, spojenec PKK, Kurdské strany pracujících, teroristického bolehlavu, s nímž Turecko bojuje už léta. Takže tohoto Asadova nepřítele Erdogan zas tak rád nemá. A protože nepřítel mého nepřítele atd., je přístup Turecka k Islámskému státu podivný.

To, že pro bojovníky IS je turecká hranice průchozí, je notoricky známé. Novinář Michael Weiss, spoluautor knihy ISIS – Inside the Army of Terror, nedávno zveřejnil obsáhlý rozhovor s relativně vysoce postaveným bojovníkem IS, funkcionářem jeho kontrarozvědky, který dezertoval. „Do vztahu IS a Turecka nevidím,“ řekl mu. „V době boje o Kobani dorazily zbraně pro IS z Turecka. I teď jezdí těžce zranění do Turecka. Oholí si hlavu, ostříhají vousy a jdou do nemocnice. Někdo mi v Kobani ukázal fotky bojovníků IS, jak jedí hamburgery s hranolkami. Odkud je měli? Z Turecka.“ V pohraničním městě Kilim, které znal, prý IS ani neskrývá své verbování. Jsou tam prý dvě významné mešity. „Tahle je pro IS. Jdeš tam, a každý se ptá: Chceš jít do Sýrie? Zařídí ti cestu tam a zase zpátky. A druhá mešita je pro Džabhat al Nusru,“ odnož al Kajdy v Sýrii.

Takže to, že ropa z IS míří do Turecka, jak říká Putin, není žádná bomba. Tento významný zdroj financování IS ovšem míří nejen tam ale i do Iráku, do Jordánska, do Asadovy Sýrie samotné. V Sýrii prý z jedné elektrárny v držení povstalců odebíral proud ve vzájemné dohodě režim i povstalci – dlouho to nějak fungovalo. Tyhle věci jsou podivnější, než by člověk čekal.

Rusko zase, jak je myslím každému jasné, neposlalo vojáky do Sýrie bojovat proti Islámskému státu, ale zachraňovat Asadův režim. Poměr náletů na síly IS a jiných povstalců se začal měnit až poté, co se IS přihlásil k teroristickému útoku na ruské letadlo startující z Šarm al Šejchu, při němž zahynulo všech 224 cestujících. A sestřelená ruská stíhačka taky byla, rovněž nikoli překvapivě, sestřelena při náletu na oblast, kde IS není. Jsou tam turkmenští povstalci, podporovaní Západem a Tureckem. Ti navíc ještě zlikvidovali helikoptéru, v níž přiletěl k vraku letadla ruský záchranný tým, a to americkou protitankovou střelou TOW.

Samotné sestřelení letadla je znepokojivé od začátku do konce, ve všech jeho fázích. Je pravda, že Rusové turecký vzdušný prostor opakovaně narušovali a Turci proti tomu opakovaně protestovali. Takže lze říci, že nadešla chvíle, kdy se Turci rozhodli Rusům vysvětlit, že ty diplomatické demarše mysleli vážně. Udělali to ovšem způsobem, kterému je třeba leccos vytknout.

Zaprvé, ruský Suchoj letěl přes pruh tureckého území – podle trasy letu zveřejněné samotnými Turky, již potvrzují anonymní vojenské zdroje západních zemí – pouhých sedmnáct vteřin. To je těžké považovat za ten nejnehoráznější exces. Samotné turecké stíhačky narušují třeba řecký vzdušný prostor častěji, naposledy shodou okolností včera. Řecko tvrdí, že Turci loni narušili jeho vzdušný prostor ve 2244 případech. Rusové tvrdí, že jejich pilot nebyl varován, Turci tvrdí, že ho varovali desetkrát, a zveřejnili audionahrávku. Ale na to lze říci, že takovou nahrávku dnes umí vyrobit kdekdo. Pravdu se těžko v dohledné době dozvíme.

Pokud možno ještě znepokojivější bylo to, co se odehrávalo potom. V řadě často vzájemně protikladných verzí toho, co se stalo, jež ruská média zveřejnila, figurovala v první chvíli i ta verze, že Suchoje sestřelili povstalci raketou země-vzduch. Protože v ruských médiích nic nevychází náhodou, bylo možné to považovat za nabídku Ruska Turecku: „Dostali jsme váš vzkaz. Nemyslete si, že vám to projde, ale leteckou válku eskalovat nebudeme. Pojďme to sprovodit ze světa tak, že budeme shodně tvrdit, že to nebyla vaše F-16, kdo sestřelila naše letadlo, ale nějací povstalci.“ Lze si představit, že země zkušená v úspěšném zvládání života mezi válkou a mírem – a taková jedna v regionu je – by na to přistoupila. Všimněme si, že tato země – jde o Izrael – své operace tohoto druhu zásadně odmítá potvrdit či vyvrátit, přinejmenším po dlouhou dobu. Má to mimo jiné právě tento důvod. Erdoganovo Turecko se touto cestou rozhodlo nevydat, což nevěští nic dobrého.

Putin je v používání moci mnohem sběhlejší. Dal najevo, že leteckou vybíjenou, jež by klidně mohla eskalovat v plnokrevný střet Rusko-NATO, hrát nehodlá. Ale jednak událost propagandisticky využil proti NATO a jednak hned začal pracovat na asymetrické odvetě. Ruská letadla bombardovala konvoj s tureckými humanitárními automobily. Ruské bombardéry začaly pomáhat kurdským jednotkám YPG v severním Aleppu. A Rusové si na svou obranu přivezli do Sýrie protiletecký systém S-400 – modernější než jakýkoli, který zatím byli ochotni Sýrii dodat. Podívejte se na jeho dosah.