Evropa, ideologie a uprchlíci
1
Současná migrační vlna je fenomén, se kterým například Rakušané, Němci a Švédové pracují stejně, jako to v minulosti dělali se skutečnými uprchlíky z Bangladéše, Tibetu nebo Šrí Lanky. Jenom si nevšimli, že se ve skutečnosti podílejí na kriminálním zneužití humanitární pomoci. Teď hledají „evropské řešení“ místo řešení praktického a účinného.
Strašidelné selhání politických elit
Nechci se zabývat migranty a migrací, spíš bych rád pochopil myšlení těch, kdo v Evropské unii rozhodují o tom, co se bude dít dál. Tito lidé sedí dílem v Bruselu v popředí unijních institucí, dílem v hlavních městech některých členských zemí. Jejich spojovacím prvkem je stejný názor na migraci, stejný způsob jejího řešení a stejné reakce na ty, kdo si myslí něco jiného. EU sklouzává do krize vlastní identity, migrační krize trvá a funkční řešení nebylo nalezeno.
Pokud by Juncker a Asselborn měli pravdu (což nemají), byli by „dobří Evropané“ například Řekové, Silvio Berlusconi, švédská pomatená ultrazelená ultralevice a samozřejmě kancléřka Angela Merkelová.
Problém nemusel být tak gigantický, nebýt nezodpovědného a zřejmě i trestuhodného chování Řecka a Turecka, nebýt strašidelného selhání politických elit zejména v Německu, Rakousku a Švédsku, a nebýt jejich zločinného ignorování mezinárodně platných pravidel. Problém nemusel být tak velký a složitý, kdyby na jeho počátku nestála iracionální hysterická reakce německé kancléřky, lhaní nebo mlčení médií a ostrakizace lidí s nesouhlasným názorem.
Dnes, místo hledání realistického řešení krize, se hledají stále nová epiteta pro ty, kdo si myslí, že unijní vůdcové selhali a že jejich recepty nejsou použitelné. Neřeší se tedy „věc“, ale vztahy mezi řešiteli a jejich názory. Místo řešení problému se komplikují jeho následky a místo pojmenování věcí jejich jménem se analyzují názory zúčastněných.
Hořkost mladších bratrů
Signifikantní byly výroky několika unijních koryfejů – pánů Schulze, Junckera a Asselborna. Shodují se, že vše dělají dobře a že ti „ne-tak-dobří Evropané“ žijí převážně v zemích Visegrádu. Pokud by měli pravdu (což nemají), byli by „dobří Evropané“ například Řekové, Silvio Berlusconi, švédská pomatená ultrazelená ultralevice a samozřejmě kancléřka Angela Merkelová.
Z jejich výroků čiší arogance a ideologická předpojatost vůči „novým členům“. Nějak mi to připomíná ty „mladší“ a „starší“ bratry v někdejším táboře míru a socialismu, a také vůdčí a pak k nepoznání změněnou myšlenku apartheidu. O té se u nás moc nemluvilo, protože pravila, že nebělošské obyvatelstvo JAR nepochybně jednoho dne dosáhne stejné úrovně jako obyvatelstvo bílé. Bude to ale nějaký čas trvat a tak bude lépe, když po tu dobu budou obě skupiny do určité míry odděleny, aby jedna neškodila druhé.
Multikulti neselhává proto, že by Evropané nebo přistěhovalci byli tak zlí, ale protože je to přelud, pouhé přání, myšlenka a ideologický model.
Jsem přesvědčen, že většina našich diplomatů by potvrdila mou zkušenost, že dodnes je u řady „západních“ kolegů patrný trochu jiný způsob chování k nám, „novým“ členům EU, kteří jsme kdysi prošli fází komunistické diktatury, než ke „starým“ členům. Nezažil jsem, že by někdy někdo připomínal portugalským kolegům salazarovský režim nebo řeckým kolegům vládu černých plukovníků. My máme svůj „postkomunismus“ na talíři dodnes.
Snění a zdravý rozum
ČR neměla štěstí užívat si 70 let bezprecedentní blahobyt. Nepoztráceli jsme tedy své instinkty ve světě blahobytu, všeobecného dostatku a takové míry svobody, že si ji výše jmenovaní už zase ani nedokážou představit. Ještě stále dobře poznáme orwellovský newspeak a zachovali jsme si praktický rozum.
Evropa přijala ideologickou tezi o prospěšnosti multikulturního světa. Tato myšlenka dokonale ladí s levicovým pohledem na svět a vyhovuje i všem idealistům a romantikům. Má jediný problém – nedaří se jej uskutečnit bez toho, že by na to některá z „kulti“ těžce doplatila.
Multikulti neselhává proto, že by Evropané nebo přistěhovalci byli tak zlí, ale protože je to přelud, pouhé přání, myšlenka a ideologický model. Strana, která do nějakého kulturního prostředí vstupuje zvenčí, si uchovává svou identitu, své zvyky, svůj jazyk a od prostředí, v němž se nachází, vyžaduje respekt ke své jinakosti.
To samo by nebylo problémem, kdyby se ta „jinakost“ nevyjadřovala v první řadě tím, že je to odlišnost, odmítáním adaptace (nikoli asimilace) a odmítáním podřídit se lokálním pravidlům. Následně „domácí strana“ vidí zcela v evropanském duchu chybu především u sebe, v nedostatečné aplikaci své ideologie, nikoli v ideologii samotné.
Mentalita pionýrského tábora
Mění se zákony, aby se více podobaly zákonům „menšiny“, praktikuje a vynucuje se tolerance k odlišnosti téměř za každou cenu, přestává se používat obvyklý slovník a vymýšlí se nové názvy pro staré věci. Nakonec spadneme do pasti své ideologie, svého přesvědčení o nutnosti konání dobra. Druhá strana by totiž musela chtít podílet se na kultuře, která to vše umožnila, jenže to není cílem skoro nikoho z nově příchozích.
Migrační krize způsobila, že v už rozkolísané Evropě se našlo mnoho opravdu uvědomělých a v levičáctví (ne v levici) ideově pevně zakotvených lidí, kteří s úporností hodnou lepšího cíle uvěřili, že konečně našli svatý grál všech socialistů. Říkají tomu solidární Evropa a mají přitom na mysli Evropu z centra řízenou a ideologicky i mentálně zglajchšaltovanou.
Nastoupila vláda sloganu „je proti nám, kdo není s námi“: „My, kteří rozhodujeme, co je správné“ jsou ti, kdo momentálně mluví jménem EU z pozic eurokomisařů, předsedů vlád (ne všech) a pracovníků EK (tedy nevolených osob). „My“ určíme, co je „evropské“ a tedy jedině správné a přípustné, a co je evropanství na škodu. „My“ víme, kdo je uprchlík a kdo rasistický xenofobní pravičák. A tak dále, stále vpřed a vzhůru.
Tito lidé nehledají praktické a účinné řešení problému. Oni hledají způsob, jak se zbavit problému skrze naplnění kolektivistického ideálu. Je to vítězství mentality pionýrského tábora, v němž moc od skutečných vedoucích převzali uvědomělí pionýři.
