Evropa, ideologie a uprchlíci

Současná migrační vlna je fenomén, se kterým například Rakušané, Němci a Švédové pracují stejně, jako to v minulosti dělali se skutečnými uprchlíky z Bangladéše, Tibetu nebo Šrí Lanky. Jenom si nevšimli, že se ve skutečnosti podí­lejí na kriminálním zneužití humanitární pomo­ci. Teď hledají „evropské řešení“ místo řešení praktického a účinného.

Strašidelné selhání politických elit

Nechci se zabývat migranty a migrací, spíš bych rád pochopil myšlení těch, kdo v Evropské unii rozhodují o tom, co se bude dít dál. Tito lidé sedí dílem v Bruselu v popředí unijních institu­cí, dílem v hlavních městech některých člen­ských zemí. Jejich spojovacím prvkem je stej­ný názor na migraci, stejný způsob jejího řešení a stejné reakce na ty, kdo si myslí něco jiného. EU sklouzává do krize vlastní identity, migrač­ní krize trvá a funkční řešení nebylo nalezeno.

Pokud by Juncker a Asselborn měli pravdu (což nemají), byli by „dobří Evropané“ například Řekové, Silvio Berlusconi, švédská pomatená ultrazelená ultralevice a samozřejmě kancléřka Angela Merkelová.

Problém nemusel být tak gigantický, nebýt nezodpovědného a zřejmě i trestuhodného chování Řecka a Turecka, nebýt strašidelné­ho selhání politických elit zejména v Německu, Rakousku a Švédsku, a nebýt jejich zločinného ignorování mezinárodně platných pravidel. Pro­blém nemusel být tak velký a složitý, kdyby na jeho počátku nestála iracionální hysterická re­akce německé kancléřky, lhaní nebo mlčení mé­dií a ostrakizace lidí s nesouhlasným názorem.

Dnes, místo hledání realistického řešení kri­ze, se hledají stále nová epiteta pro ty, kdo si myslí, že unijní vůdcové selhali a že jejich re­cepty nejsou použitelné. Neřeší se tedy „věc“, ale vztahy mezi řešiteli a jejich názory. Místo řešení problému se komplikují jeho následky a místo pojmenování věcí jejich jménem se analyzují názory zúčastněných.

Hořkost mladších bratrů

Signifikantní byly výroky několika unijních ko­ryfejů – pánů Schulze, Junckera a Asselborna. Shodují se, že vše dělají dobře a že ti „ne-tak-dobří Evropané“ žijí převážně v zemích Visegrá­du. Pokud by měli pravdu (což nemají), byli by „dobří Evropané“ například Řekové, Silvio Ber­lusconi, švédská pomatená ultrazelená ultrale­vice a samozřejmě kancléřka Angela Merkelová.

Z jejich výroků čiší arogance a ideologic­ká předpojatost vůči „novým členům“. Nějak mi to připomíná ty „mladší“ a „starší“ bratry v někdejším táboře míru a socialismu, a také vůdčí a pak k nepoznání změněnou myšlen­ku apartheidu. O té se u nás moc nemluvilo, protože pravila, že nebělošské obyvatelstvo JAR nepochybně jednoho dne dosáhne stejné úrovně jako obyvatelstvo bílé. Bude to ale ně­jaký čas trvat a tak bude lépe, když po tu dobu budou obě skupiny do určité míry odděleny, aby jedna neškodila druhé.

Multikulti neselhává proto, že by Evropané nebo přistěhovalci byli tak zlí, ale protože je to přelud, pouhé přání, myšlenka a ideologický model.

Jsem přesvědčen, že většina našich diplo­matů by potvrdila mou zkušenost, že dodnes je u řady „západních“ kolegů patrný trochu jiný způsob chování k nám, „novým“ členům EU, kteří jsme kdysi prošli fází komunistické dikta­tury, než ke „starým“ členům. Nezažil jsem, že by někdy někdo připomínal portugalským ko­legům salazarovský režim nebo řeckým kole­gům vládu černých plukovníků. My máme svůj „postkomunismus“ na talíři dodnes.

Snění a zdravý rozum

ČR neměla štěstí užívat si 70 let bezprece­dentní blahobyt. Nepoztráceli jsme tedy své instinkty ve světě blahobytu, všeobecného do­statku a takové míry svobody, že si ji výše jme­novaní už zase ani nedokážou představit. Ješ­tě stále dobře poznáme orwellovský newspeak a zachovali jsme si praktický rozum.

Evropa přijala ideologickou tezi o prospěš­nosti multikulturního světa. Tato myšlenka dokonale ladí s levicovým pohledem na svět a vyhovuje i všem idealistům a romantikům. Má jediný problém – nedaří se jej uskutečnit bez toho, že by na to některá z „kulti“ těžce do­platila.

Multikulti neselhává proto, že by Evropané nebo přistěhovalci byli tak zlí, ale protože je to přelud, pouhé přání, myšlenka a ideologický mo­del. Strana, která do nějakého kulturního pro­středí vstupuje zvenčí, si uchovává svou iden­titu, své zvyky, svůj jazyk a od prostředí, v němž se nachází, vyžaduje respekt ke své jinakosti.

To samo by nebylo problémem, kdyby se ta „jinakost“ nevyjadřovala v první řadě tím, že je to odlišnost, odmítáním adaptace (ni­koli asimilace) a odmítáním podřídit se lokál­ním pravidlům. Následně „domácí strana“ vidí zcela v evropanském duchu chybu především u sebe, v nedostatečné aplikaci své ideologie, nikoli v ideologii samotné.

Mentalita pionýrského tábora

Mění se zákony, aby se více podobaly záko­nům „menšiny“, praktikuje a vynucuje se tole­rance k odlišnosti téměř za každou cenu, pře­stává se používat obvyklý slovník a vymýšlí se nové názvy pro staré věci. Nakonec spadne­me do pasti své ideologie, svého přesvědčení o nutnosti konání dobra. Druhá strana by to­tiž musela chtít podílet se na kultuře, která to vše umožnila, jenže to není cílem skoro nikoho z nově příchozích.

Migrační krize způsobila, že v už rozkolí­sané Evropě se našlo mnoho opravdu uvě­domělých a v levičáctví (ne v levici) ideově pevně zakotvených lidí, kteří s úporností hod­nou lepšího cíle uvěřili, že konečně našli sva­tý grál všech socialistů. Říkají tomu solidární Evropa a mají přitom na mysli Evropu z centra řízenou a ideologicky i mentálně zglajchšal­tovanou.

Nastoupila vláda sloganu „je proti nám, kdo není s námi“: „My, kteří rozhodujeme, co je správ­né“ jsou ti, kdo momentálně mluví jménem EU z pozic eurokomisařů, předsedů vlád (ne všech) a pracovníků EK (tedy nevolených osob). „My“ určíme, co je „evropské“ a tedy jedině správné a přípustné, a co je evropanství na škodu. „My“ víme, kdo je uprchlík a kdo rasistický xenofobní pravičák. A tak dále, stále vpřed a vzhůru.

Tito lidé nehledají praktické a účinné řeše­ní problému. Oni hledají způsob, jak se zbavit problému skrze naplnění kolektivistického ide­álu. Je to vítězství mentality pionýrského tá­bora, v němž moc od skutečných vedoucích převzali uvědomělí pionýři.

Všechny Newslettery ve formátu PDF najdete zde na webu Pravého břehu.