Muzeum dějin polských Židů připomíná paradoxy střední Evropy

Prezidenti Polska a Izraele otevřeli společně 28. října stálou expozici Muzea dějin polských Židů. Tento největší kulturní projekt posledních let v Polsku se tak konečně stal skutečností. Je to na první pohled poněkud prapodivné muzeum: chybí v něm totiž skoro jakékoliv historické exponáty.

Nejde jenom o poplatnost módním multimediálním a interaktivním trendům v muzejnictví. I nádherný malovaný strop dřevěné synagogy z městečka Gwoździec je pouhou rekonstrukcí realizovanou pro Muzeum stovkami dobrovolníků na základě dobových fotografií. Tato nepřítomnost autentických exponátů vypovídá o prázdném místě, které v polské krajině a polském myšlení zbylo po její židovské komunitě. Hmotné stopy zahladili Němci během války, vzpomínka pak byla postupně vytěsňována v následujících desetiletích.

Proč se Polsko do tohoto projektu tolik angažovalo? A to napříč politickými štěpeními, protože výstavbu inicioval Lech Kaczyński a mezi své vlajkové projekty ji bez diskuze zařadila i pozdější vládní garnitura? Prezentovat dějiny polské židovské komunity v celé její délce a komplexnosti znamená totiž rozmělňovat negativní stereotyp, který už dlouho zatěžuje obraz Polska ve světě.

Jeho symbolem byly dlouho povinné výlety, které izraelská mládež podniká v rámci školní docházky do Osvětimi a dalších míst spojených se šoa. Mladí lidé, obklopení davy izraelských bodyguardů, byli rychle přesunováni mezi jednotlivými pietními místy, aniž by měli možnost kontaktů s okolním světem. Polsko se jim tak jevilo primárně jako tísnivá noční můra, v němž jsou jedinou stopou po židovské komunitě krematoria a plynové komory. Týkalo se to koneckonců nejen Izraelců: spojení slov Polsko a Židé nutně pro celý svět asociuje Holocaust. Poté, co politická korektnost nařídila namísto Němci používat pojem „nacisté“, „Polsko“ zůstalo jediným geografickým a etnickým pojmem, který se se šoa spojuje. Stačilo pak málo – několik pravdivých a několik zveličených příběhů o podílu „domorodců“ na nacistických zvěrstvech a už i v německém tisku se klidně objeví zmínka o „polských koncentračních táborech“. I mluvit o „polském antisemitismu“ přijde všem tak nějak přirozené (použili byste dnes spojení „německý antisemitismus“?). A to i přesto, že v dnešní době se k pocitu ohrožení vlastního bezpečí hlásí Židé žijící v Paříži, Londýně či Bruselu, ne ve Varšavě.

„Zpytování“ historické paměti

I ve snaze bojovat proti těmto asociacím Polsko podniklo jako jedna z prvních evropských zemí důsledné „zpytování“ vlastní historické paměti a velmi otevřeně – nejenom pomoci historických studií ale i literatury, divadla či filmů - zkoumalo případy, v nichž nedokázali etničtí Poláci odolat pokušení, která vzbuzovala naprostá bezmocnost jejich židovských sousedů. Připomínalo také příběhy lidi jako Irena Sendlerowa, zachránkyně 2500 židovských děti v okupované Varšavě nebo Henryk Sławik, polský ekvivalent Wallenberga či Wintona, který díky dobrým kontaktům s maďarskými úřady zařídil „árijské“ papíry a útěk do neokupované části Evropy pro asi 5000 polských Židů.

Muzeum dějin polských Židů na tento problém jde z jiné strany. Je lokalizováno uprostřed bývalého varšavského ghetta, srovnaného Němci se zemí v roce 1943. Přímo naproti pro židovskou komunitu posvátného pomníku Hrdinů varšavského ghetta, kteří se nacistickému teroru postavili ve zbrani v ruce. Nicméně zatímco pomník vypovídá o touze po důstojné smrti v bezvýchodné situaci, v níž se polští Židé ocitli, muzeum má být „muzeem života“. Připomíná totiž i tu část příběhu, na kterou se zcela zapomíná, tedy o tom, co bylo před Holocaustem, o mnoha generacích středoevropských Židů a jejich světě.

Kurátorka hlavní expozice, americká historička s polsko-židovskými kořeny, Barbara Kirshenblatt-Gimblet říká: „Na identitu poválečných Židů se skládají tři faktory: judaismus, šoa a existence Izraele. Neuvěřitelně bohaté dějiny polských Židů, jejichž jsou přece do velké míry potomky, jsou pro ně naprosto novým objevem. Jejich rodiče o něm nemohli nebo nechtěli mluvit. My teď chceme tento čtvrtý, chybějící element, vrátit do jejich povědomí. Je přece lepší sedět na židli, která má čtyři nohy…“

Kurátorka přidává osobní anekdotu, která do toho předválečného světa z jeho paradoxy umožňuje nahlédnout: „Můj otec pocházel z židovské rodiny, narodil se v roce 1916. Chodil do normální polské základní školy a odpoledne do hebrejské náboženské. Doma se mluvilo jidiš. Ale když se začal účastnit schůzek místních sionistů, pracovním jazykem byla opět polština. Mladí sionisté totiž hebrejsky moc neuměli, a jidiš – jakožto jazykem porobených Židů z diaspory – mluvit odmítali“.

Muzeum dějin polských Židů se snaží svým příběhem připomínat tyto paradoxy předválečné střední Evropy a dlouhá staletí koexistence mnoha národů a kultur v předchozích stoletích. Jak se zda, má to i první pozitivní výsledky: otevření si všimla většina světových médii (pochopitelně kromě těch českých). Jak napsal po otevření Wall Street Journal: „Zapomněli jsme na to, že země, která je největším hřbitovem Židů byla předtím půl tisíciletí jejich největším útočištěm.“