Spanilá jízda Nočních vlků? Nebezpečně chytrá propaganda
Odpověď na americký konvoj na sebe nenechala dlouho čekat. Ruský motorkářský gang Noční vlci vyráží na spanilou jízdu po stopách tažení Rudé armády. A Polsko řeší, co s tímto problémem udělat…
Situace je více než zapeklitá. O to, s kým máme do činění, nemůže být pochyb. Noční vlci patří k avantgardě putinovské mašinérie, aktivně se účastnili invaze na Krym a jeho členové bojovali a umírali v Donbasu. Navíc nikdy neskrývali svůj obdiv k Josifu Stalinovi. Na druhé straně – zřejmě budou disponovat legálními tranzitními vízy a pokus o jejich zastavení bude znamenat okamžitou odplatu ze strany Moskvy, např. zrušení už tradiční Vzpomínkové jízdy polských motorkářů do Katyně.
Nelze pochybovat, že i z propagandistického hlediska jde o předem prohranou bitvu. Pokud bude průjezd povolen, dočkáme se masivní – a bezpochyby široce reklamované – demonstrace imperiální síly a ruské interpretace moderních dějin. Navíc spojené s obrovským bezpečnostním rizikem. V Polsku nechybí horké hlavy, kterým cesta Nočních vlků není po chuti A i kdyby se žádná reakce ze strany Poláků nechystala, nelze vyloučit, že může být záměrně vyprovokována. Jediným možným řešením je pak masivní policejní asistence a s tím spojené obrovské náklady.
A pokud by byl průjezd zakázán? Vhodný precends máme: loni se takto na území Polska zakázalo konání ukrajinské vzpomínkové jízdy po stopách Stepana Bandery, který je v Polsku považován za nepřímo zodpovědného za etnické čistky prováděné Ukrajinskou povstaleckou armádou v letech 1943-1944 na Volyni a v Haliči. Tentokrát je však věc o mnohém riskantnější. Noční vlci vyráží uctít památku vojáků Rudé armády padlých v boji proti nacismu. A stále „globálně platná“ verze historického příběhu druhé světové války říká, že byla Střední Evropa osvobozena. A bylo to - abychom parafrázovali klasika - „osvobození bez přívlastků“.
Tady se dostáváme k jádru problému: skutečnost byla totiž z polské perspektivy trochu komplikovanější. Nejde jenom o kontext invaze na Ukrajinu a současnou krizi mezi Ruskem a Západem. Je potřeba mluvit i o samotné černobílé interpretaci příběhu konce války jako střetu Dobra a Zla.
Onu „komplikovanost“, i když si zcela odmyslíme kontext invaze na Ukrajinu a současných mezinárodních vztahů, dobře ilustruje jedna z plánovaných zastávek Nočních vlků. V městečku Pieniężno na severovýchodě Polska stojí pomník Ivana Černiachovského, nejmladšího generála Rudé armády a jednoho z velitelů Běloruské fronty, který padl poblíž městečka v únoru 1945. Před rokem se místní zastupitelstvo vyjádřilo pro jeho zrušení a navrhlo přestěhování do blízkého Královeckého (Kalinigradského) obvodu. I když byl pomník zcela zapomenutý a od 70. let se tam žádné vzpomínkové či pietní akty nekonaly, návrh byl okamžitě ostře zamítnutý. Navíc se před ním od té doby střídá jedná ruská delegace za druhou.
Proč Černiachovský v Polsku vadí? Půl roku před svou smrti velel útoku na Vilnius, který Rudá armáda uskutečnila společně s jednotkami Zemské armády (AK) podléhající legální polské vládě v londýnském exilu. Velení AK celou operaci bralo jako test „spojence naších spojenců“, jak se o Sovětech v Polsku hovořilo. Doufalo, že společná vojenská operace potvrdí vůli ke spolupráci a na druhé straně donutí Sověty uznat právo Polska na suverénní určování svých poválečných osudů.
Byla to velmi naivní představa. Po úspěšném konci bitvy o Vilnius Sověti pod záminkou jednání o dalším postupu vylákali celé velení vilniuské AK, zatkli a odvlekli na východ. Následně přistoupili k masivním odzbrojování, zatýkání a vraždění jejích vojáků. Když se jedna z jednotek, pod velením bývalého parašutisty Macieje Kalankiewicze, rozhodla probít směrem na západ, byla po dramatické bitvě u vesničky Surkonty postřílená do posledního muže.
Vilnius se stal pokusnou laboratoři, na níž si sovětské velení vyzkoušelo, zda likvidace legálních polských orgánů podřízených vládě v Londýně vyvolá nějaké reakce západních spojenců. Byl také typickou ukázkou metody, již Sověti vůči polskému odboji používali: velení vilniuské Zemské armády bylo několik dnů mámeno vizí vzniku polské divize a společného postupu dál na západ. Ve skutečnosti šlo jen o to, aby měla ruská NKVD dost času na to, udělat si podrobnější obrázek o členech odboje.
Vůdce Nočních vlků, Alexandr Zaldostanov, sovětskou interpretaci dějin ovládá do dokonalosti. V reakci na zprávu, že se jejich průjezd řadě lidi v Polsku nelíbí, prohlásil, že se není čemu divit, protože v Polsku bylo spoustu kolaborantů, kteří pomáhali nacistům a pak také ti, kteří „společně s Rudou armádou šli na Berlín“. Vystihl tak přesně představu, že v roce 1944 bylo možné být pouze sovětský spojenec, nebo nacistický kolaborant.
Ve skutečnosti však Maciej Kalankiewicz a jeho kolegové (a s nimi – dovolím si tvrdit – většina polské společnosti) nechtěli být ani jedno, ani druhé. Doufali v (a bojovali za) ukončení děsivé nacistické totality. Nechtěli ji ale měnit za totalitu sovětskou…
