Provařené dny Ondřeje Štindla: Pateticky volám – dejte šanci umění!

Ve Varech celkem slunečno. Vlastně příjemně – nemá cenu to před nedorazivšími zastírat. Městem se převaluje pasy na oranžových šňůrkách označkovaný festivalový národ, vyhrává mu k tomu vskutku ledacos, festivalový provoz se prolíná s tím lázeňským. Na vycházce jsem narazil na podivnou promo akci, určenou asi hlavně ruským návštěvníkům. Snad šlo o prodej diamantů nebo tak něco, prostě ten typ materiálu, který člověk kupuje po kilech, když se v létě trochu utrhne ze řetězu. Naživo tam hrál značně děsivý hudební doprovod, jakýsi hybrid mezi tím nejhorším z ruského popu a písněmi národů Dálného východu. Scenérie to byla pestrá a výstižná: sněhobílá omítka a zdobná fasáda domu, u plotu rozložené nápisy v azbuce, hlouček při podobné příležitosti očekávatelné klientely, smutný muž v mongolském kroji, odevzdaně týrá svůj syntezátor. A dům, před nímž se to vše odehrává, se jmenuje Beethoven. Jak jinak.

Datluju tenhle zápis na hotelu, rozepíšu se o filmu, který se z větší části odehrává… taky v hotelu. Oslí můstek vyklenut. K filmu. Jmenuje se Anomalisa, napsal ho a režíroval jeden z hostů letošního festivalu, scenáristická hvězda Charlie Kaufmann (V kůži Johna Malkoviche, Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, Synekdocha New York). Zámořská kritika tím snímkem byla uchvácená a je to skutečně zvláštní film. Nemyslím tím zvláštní ve smyslu jak se to slovo používá obvykle – šlo to úplně mimo mě, nějak jsem to nepobral, takovou pakárnu, aby jeden pohledal. Ne. Prostě zvláštní. Ale že bych ho úplně pobral taky říct nemůžu. Kaufmann je velice chytrý člověk, jeho scénáře jsou často založené na velice fantaskních bizarních premisách, jež jejich postavám přerůstají přes hlavu, chvílemi možná i autorovi, ten svoje filmy ale nakonec dokáže ukočírovat nejenom k zábavnosti a snad i pronikavosti, ale také k nějaké emoci, přesvědčení, že celý ten inspirovaně vyobrazený má v základech něco podstatnějšího než autorovu potřebu předvádět se. Jeho Anomalisa je vlastně docela jednoduchý film. A přitom neuchopitelný.

Michael Stone (David Thewlis) přiletí do města Cincinnati, má tam mít přednášku – je vyhledávaný motivační řečník, autor populární příručky jak zlepšit kontakt se zákazníky. Ve městě bydlí jeho stará láska, asi by se s ní rád sešel. Náhodně pozná taky dívku jménem Lisa, zajiskří to mezi nimi. To je v podstatě všechno, s Michaelovým světem je ale něco v nepořádku, cosi tam nesedí, v tom městě v hotelu Fregoli. Napsat, co přesně bylo, by bylo vůči potenciálním divákům neurvalé. Anomalisa je loutkový film, potřebuje takový být – kvůli tomu čemusi, co nenapíšu, odpovídá to ale i náladě toho snímku, v němž jsou všichni individuality a tak trochu zaměnitelní, až na tu jednu nečekanou výjimku, k níž se hrdina upne. Film nijak nápadně odkazuje k jedné specifické chorobě (kdybych se o tom někde náhodou nedočetl, neměl bych tušení). Odkazuje ale k něčemu daleko univerzálnějšímu. Přesvědčivě ukazuje osamělost a znejistění, ostýchavost a neohrabanost vznikajícího vztahu. A hlavně melancholii života člověka uzavřeného do vlastní hlavy, v jehož očích všechno a všichni splývají do jedné masy zaměnitelné všednosti, směřující k zapomnění, a tohle neodvratné směřování připustí nanejvýš drobnou výchylku.

Po projekci Anomalisy jsem ještě stihl poslední fázi praskání islandské bubliny na fotbalovém Euru. I tahle anomálie jednou prostě skončila. Já vím. Všichni ty Islanďany mají rádi – bojovní a obětaví, žádné přeplacené hvězdy, trenér zubař nebo co to přesně dělá, skvělí fanoušci. Já jim ale nějak na chuť nepřišel, možná jsem prostě necita, nevadilo mi vidět jejich záda – asi to, chudáci, odnesli za všechny ty přeceňované skandinávské filmy. A vůbec. Můj outsider je Wales.

Zatím nejsilnější zážitek mi ve Varech přinesl rumunský film Zkouška dospělosti režiséra Cristiana Mungia. Více se o něm rozepíšu v textu pro týdeník Echo. Tady bych si jenom dovolil patetické zvolání. Zkouška dospělosti patří k těm filmům, které by měli vidět lidi. Nemyslím ten festivalový národ, ale veřejnost zvanou široká. Tu možná odrazuje rozšířená karikatura uměleckých filmů jako snímků, na které se „normální člověk“ nevydrží dívat a nic by mu navíc ani neřekly – jsou o podivnostech, úchylnostech, případně o ničem. Některé možná, ale všechny ne. A filmovému umění i těm „normálním lidem“ by prospělo, kdyby podobným snímkům jako Zkouška dospělosti dali šanci. Mungiův film neklade divákovi žádné překážky, aniž by se mu přitom podbízel, velice přesvědčivě a inteligentně vypovídá o poměrech, v nichž „normální člověk žije“ i o něm samém. Takový ten film, z nějž člověk odchází a přemýšlí o svém životě nebo si o něm s někým povídá a vyslechne si o tom jeho, což nám možná chybí – alespoň podle atmosféry ve společnosti soudě. Asi to zní kazatelsky, ale co se dá dělat.