TÝDENÍK ECHO: Lidé se bojí jako za Husáka, říká Kubišová

Osud Marty Kubišové může sloužit jako vzorová ukázka toho, jak mohly politické zvraty ovlivňovat osobní život: nejpopulárnější česká zpěvačka byla režimem takřka ze dne na den odsunuta na okraj společnosti, kde strávila dvacet let. „Dneska je to svým způsobem stejný, jako když Husák v roce ’70 vyhlásil normalizaci,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo. „Vždycky zůstanou ti, kdo se bojí o svůj plat a pozici, kterou si postupně vydobyli,“ dodává zpěvačka, která dnes zažívá něco jako druhý comeback. 

Nemáte někdy pocit, že všechny ty pocty prokazované dnes vám a dalším lidem, kteří byli stateční za komunistů, vytvářejí v mnoha lidech příjemnou představu, že doba, kdy bylo potřeba se mravně vyhranit, vzít na sebe riziko v kariéře, už je bezpečně pryč a že se na mravní dilemata mohou dívat jako na film pro pamětníky, podržet palce v kině?

Pokud to tak někdy je, tak nikoliv mým zaviněním. Já jsem se nezměnila. Mí kolegové na začátku 70. let se vesměs báli, že přijdou o zaměstnání, a to se samozřejmě pořád opakuje. Dneska je to svým způsobem stejný, jako když Husák v roce ’70 vyhlásil normalizaci. Tam se taky lámaly ledy. U nás se ledy lámou každou chvíli, akorát už to dnes lidi nepociťují tak silně, poněvadž věci se dějí míň vyhroceně. Ačkoliv pro někoho to je vyhrocený i dnes, třeba to, co udělali vám, kdy ty noviny najednou spadly pod pana Babiše, a pár si vás řeklo: To ne, tohle přestává být svobodná novinařina. Vždycky zůstanou ti, kdo se bojí o svůj plat a pozici, kterou si postupně vydobyli. Ale takový je život – a způsob uvažování lidí nepředěláte. I když jednou se jich třeba dějiny zeptají. Já, abych to stočila zpátky k sobě, jsem se tehdy nemusela ničeho bát. Pro mě bylo směrodatné, když mi maminka řekla: Děláš to dobře.

Maminka vám nikdy, třeba ani když jste potom vzala funkci mluvčí Charty 77, nic nevyčítala?

Nikdy. Naopak.

Jak vás přijali kolegové z pop-music po roce ’89?

Tak já myslím, že oni se mě všichni trochu báli. Přišla jsem na zakládací schůzi Intergramu, což je organizace výkonných umělců, no a pamatuji se, že když jsem vešla do místnosti, panovalo hrobový ticho. Asi se kolegové báli, že se do nich budu navážet. Já jsem se ale do nikoho nenavážela, i za normalizace jsem věděla, že oni sami kráčejí po minovým poli se staženým zadkem, kdy si na ně někdo něco vymyslí. Spíš jsem je litovala, než abych je odsuzovala. Ale na té první schůzi jsem ještě cítila chlad. Pak se to nějak samo od sebe urovnalo.

Do jaké míry jste s kolegy z branže během normalizace ztratila kontakt? Pamatuji se, že jste po Listopadu vyzdvihovala Václava Neckáře, že on se vám snažil pomáhat. Byli i další?

Jediní dva, kdo opravdu výrazně projevovali účast, byli Zdeněk Rytíř, což byl ovšem textař, a právě Vašek. Mimochodem, pan Šlosar, který byl mým ředitelem ve Výstavbě sídlišť, Vaškovi dozoroval stavbu baráku v Krči. Vašek za mnou chodil častěji, jednou přišel s nabídkou, že teď je v Ústí nad Labem v nějaké agentuře, kde mu dali volnost vzít si za pěveckou výpomoc, koho chce. Já jsem mu říkala: Vašku, vždyť tě zakážou, co blbneš. To od něj nebyl jediný takový nápad, ale všechny jsem mu šťastně rozmluvila. Dobrej byl taky například Milan Chladil, když mě náhodou potkal ve Štěpánské na ulici, tak si mě hodil přes rameno a choval se normálně, jako kdyby žádná normalizace nebyla.

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo.