Když se řeší cizincem

Vcelku často se říká, že evropský migrační problém je spíše špičkou ledovce. Jeho základnu dle této teorie tvoří možností vyplývající z právního a politického uspořádání jak v jednotlivých, zejména západních zemích, tak na úrovni EU. Ty se jednoduše řečeno hlásí k systému hodnot, které vedou na straně jedné k nabídce sociálních jistot cizincům, na straně druhé k rezignaci na ostrahu hranic. A tak se řeší hlavně perimetr vnější „evropské“ hranice. Málokdy ale slyšíme, že vyhrát se dá jedině tak, že přestaneme cizince přijímat proto, že si myslíme, že je nás v nějakém ohledu málo.

Opravdu málo lidí?

Imigraci a její rizika lze stěží redukovat jen na příchozí z Afriky a Asie. Je takřka všeobecně sdílenou věcí, že masová ukrajinská nebo vietnamská imigrace jsou naprosto v pořádku. Dokonce lze tvrdit, že status těchto, případně dalších minorit u nás v poslední době posílil. Je ale opravdu, čím se chlubit? To, že přijímáme k dlouhodobému pobytu (dosti často i nelegálně) statisíce, ano statisíce, Ukrajinců a zarážející počty dalších cizinců, je opravdu v pořádku? Obvyklým zdůvodněním je, že tyto cizince potřebujeme, neboť není, kdo by vykonával některé profese a zadruhé to, že se u nás usazují a plodí děti, čímž posilují náš průběžný penzijní systém.

Přijímání cizinců se pro vyspělejší evropské země stalo levným výrobním řešením, obsahujícím růstový demografický aspekt. Přijímání gastarbeiterů může být samozřejmě interpretováno ekonomicky liberálně. Nicméně přicházejí-li do prostředí disponujícího systémem sociální podpory, snižují cenu práce do té míry, že pro občany je nemyslitelné, aby se orientovali na „cizinecké“ profese, a raději, nemohou-li najít odpovídající práci, jsou na podpoře. Jinými slovy: přijímání cizinců za účelem sycení sociálně blokovaného pracovního trhu není ničím jiným než sociálním inženýrstvím. Chce-li stavební firma nebo řetězec zaměstnance, na řadě je růst mezd. Teprve potom může být řeč o migraci pracovní síly.

Co chce slyšet Člověk v tísni

Zdaleka ale nejde jen o vztah mezi sociálním systémem a nabídkou levné práce. Imigraci „z nouze“ stimuluje samozřejmě také státem koncipovaný a finančně řízený vzdělávací systém. Ten náš hned po revoluci – přiznejme, že vcelku přirozeně – začal masívně svádět ke specializaci v nemanuálních profesích. Výsledkem obchodního, právního, sociálního a zejména humanitního trendu je počet absolventů učňovských oborů, který zvláště v průmyslu, ale nejen tam, stěží dostačuje poptávce na trhu práce, přičemž tito absolventi opět inklinují k dalšímu vzdělávání a mzdovým očekáváním, jimiž vyklízejí pozice pro zahraniční pracovní sílu.

Se stejnou lehkostí pracuje proimigrační stereotyp demografický. Dochází zde přitom k určitému zmatení. Ne vždy je jasné, oč zastáncům „nové krve“ jde. Opravdu jim záleží na početnosti evropské populace? Je nás při pohledu na strmě rostoucí populační křivku v posledních sto letech opravdu tak málo? Pochopitelnější je argumentační proud vyslovující se pro přijímání cizinců coby nových plátců sociálního pojištění (a vůbec všech možných daní). Ten nás ale zároveň činí rukojmími jeho solidárního pojetí: pokud nepřijmete cizince, záchrana systému si vyžádá další dluhy státu, další daně, další socialismus atd. A přesně to chce slyšet Člověk v tísni.

Řešení cizincem nesmí být první variantou

Řešením, které znehodnotí demografický proimigrační argument, ale zároveň má hlavní schopnost demografický trend zvrátit, byť nikoli ve prospěch solidárního penzijního systému, je privatizace sociálního pojištění. Jedině osobní odpovědnost za zajištění v penzi povede dlouhodobě k vyšší porodnosti. Ruku v ruce zafunguje omezení možností volby ve výběru vzdělání. Nejde o to, zakazovat někomu knihy. Stát ale nadále nemůže v daném rozsahu (pokud vůbec) akreditovat humanitní a „kancelářské“ předměty na soukromých a pravděpodobně i na státních vysokých školách. Výsledek? Kousek z reformy školství, více lidí v práci, méně sociálních výdajů, méně odkládání založení rodiny.

Při pohledu na spojené nádoby vzdělávacího a sociálního systému vytvářející bubliny na trhu práce se „řešení cizincem“ v oblasti pracovních sil a pojistného, případně daňového plátcovství jeví jako zjednodušené a ve svých důsledcích všestranně degenerativní. Něco, co má a může fungovat, ale nefunguje, řešíme dovozem, ne restrukturalizací. Cizinci jsou v tomto kontextu vnímáni výhradně materialisticky. Morální a sociální aspekty jejich přijímání, též ve vztahu k jejich rodným zemím, jsou jakoby druhořadé. Seriózní debata o smyslu, podobách, dost možná i jisté přínosnosti imigrace u nás navzdory všem projektům nikdy nezačala. Stane se tak teprve poté, co se humanistická cizinecká lobby oprostí od materialistické a utopistické orientace.