Britové jdou. Kdo za to může

Britové jdou. Kdo za to může 1
Komentáře

Daniel Kaiser

Britové (nebo přesněji spíš Angličani a Valešané) hlasovali pro odchod z Evropské unie. Z českého pohledu je Brexit jednoznačně špatný scénář, Unie bez Britů bude víc německy kožená, francouzsky etatistická a jižansky sociálně závislá. Měli by to tak vidět i čeští euroskeptici nebo eurorealisté, právě ti z nich, kteří mají schopnost realistického pohledu na svět. Česká společnost by neměla sílu z EU odejít, i kdyby nevýhody začaly převažovat i viditelně. V tomto ohledu máme blíž k Řekům, neschopným odejít z eurozóny, i když je eurozóna ničí, než k sebevědomým Britům. Jak vůbec mohlo dojít k situaci, která je spíš pro zbytek Evropy než pro Británii tak špatná zpráva?

Pochybná pocta zahájit seznam viníků patří Jeanu-Claudu Junckerovi. Předseda Evropské komise je v Británii (i jinde napříč Evropou) vysoce nepopulární, slouží jako ztělesnění všeho, co je na EU špatné: arogance, neschopnost změnit směr, dokonce anglofobie (před časem tvrdil, že za krizí eura je „anglosaské“ spiknutí). Financial Times tento týden reportovaly o strachu v okolí premiéra Camerona, že by Juncker na poslední chvíli na Brity apeloval, jak správně hlasovat – čímž by samozřejmě jenom vyprovokoval mnohé váhající voliče k hlasu pro Brexit. Ještě předevčírem se mu podařilo Davida Camerona lehce, byť zřejmě nechtěně podrazit. Britský premiér slibuje, že pokud referendum dopadne dobře, on ještě v Bruselu zatlačí a dohodne další nástroje, s nimiž by se dařilo omezovat přistěhovalectví z EU. Ovšem Juncker Camerona pochválil, že „dostal, co se dostat dalo“, a že víc už Britům nikdo dát nemohl.

Cameron získal ve svém „dealu“ pro Británii tak málo, že to ani v kampani téměř nikomu nestojí za řeč, Na tom má podle zpráv z britského tisku jistý podíl i francouzský prezident Francois Hollande. Cameronovi prý loni privátně předpovídal, že ačkoliv on britské požadavky v unijních strukturách podpoří, přes některé ostatní bohužel neprojdou. Hollande zřejmě myslel především Německo. Bylo to nepodložené sýčkování, autor poznámky je shodou okolností v těchto dnech právě v Německu a s diskusí s Němci, diplomaty politiky a novináři, je zřetelně cítit, že právě Německo má z Brexitu ohromný strach. I kvůli hollandovskému sýčkování si Cameron nakonec neřekl o speciální ustanovení, které by britské zákony a britský parlament vyňalo z judikatury Evropského soudního dvora. Nejviditelnější tvář Brexitu, populární Boris Johnson, svůj vstup do tábora pro odchod zdůvodnil právě tímto nenaplněným očekáváním.

Pak Cameron sám: vypsat referendum s tak nejistým výsledkem a nemít v ruce nic, čím by mohl udělat dojem na euroskeptické a současně obezřetné voliče, kteří chtějí větší volnost, ale nemuseli by nutně hlasovat pro úplný odchod, je politická hloupost desetiletí. Cameron předpokládal, že výsledek je předem daný, že bude stačit postrašit trochu krajany nejistotou, jaká na ně po odchodu z Unie čeká, obrazem kroku do tmy. Přestavoval si, že takhle elegantně umlčí na dohlednou dobu silnou euroskeptickou frakci v Konzervativní straně, počítal s tím – a tady byl nakonec sice těsně, ale přece jen úspěšný – že slibem referenda vypustí rybník Straně pro nezávislost Spojeného království (UKIP). Nemohl vědět, že do toho v létě 2015 přijde migrační krize. Mohl ale v tu chvíli svoje požadavky přeci jen zvýšit. Nezvýšil.

A jsme u hlavního viníka, Německa. Předchozí kancléř Gerhard Schröder se v roce 2004 rozhodl aktivovat přechodné opatření a nechat pro vstupující Středo- a Východoevropany zavřený německý pracovní trh. Následovala ho většina unijních států, ale Německo s Rakouskem, které by byly nejvíc na ráně, svůj pracovní trh chránily, dokud to šlo. Nebýt toho, Británie před deseti lety nezažila východoevropské tsunami. (Týkalo se hlavně Baltů a Poláků, těch od rozšíření EU do Británie přišel jeden milion. Blairova vláda oficiálně odhadovala, že příchozích z nové Evropy budou desítky tisíc.) Tato vlna vyvolala v Britech pocit, že už je jejich země plná, infrastruktura v některých oblastech našponovaná k prasknutí. A do toho přišla do Evropy loni muslimská vlna. Zatím ne do Anglie, zůstává na kontinentu, Britové už ale nechtěli další zkoušku trpělivosti. Není pravda, že jsou zvyklí na všechny muslimy a přijímají je lépe než Východoevropany. Jsou zvyklejší na Pákistánce a Bangladéšany, Arabů žije v Británii poměrně málo, a jsou považováni (i Pákistánci nebo Bangladéšany) za arogantní nacionalisty. V právě skončené kampani jsem četl v Evening Standardu větu: „Polák, který právě vystoupil z autobusu v Londýně, je už v té chvíli integrovanější než muslim po desítkách let (prožitých v Británii – pozn. aut.)“

Přislíbená víza pro Turecko – přislíbená kým jiným než Angelou Merkelovou – byla hřebík do rakve.

Angela Merkelová u Brexitu selhala v několika ohledech. Ona to byla, kdo nakonec prosadil už zmíněného Junckera, jakkoliv předtím Cameronovi slibovala, že Lucemburčana tlačit nebude. Ona trvala na pokračování, spíš vegentování eurozóny, která na jihu eurozóny zbytečně prodlužuje krizi a podněcuje migraci kam jinam než do Londýna, čímž přispívá k pocitu, že už je na palubě plno. A ona nakonec rozhodla, ačkoliv nevědomky, že EU bude víc arabská a méně anglická.

Další zajímavé texty najdete v Týdeníku Echo zde.