Stokrát vyvrácené mýty o lidoveckých kolaborantech

Neustále slýchávám řadu naprosto nesmyslných tvrzení o lidovcích, která už bohužel stačila u české veřejnosti zakořenit. V tomto článku bych proto rád uvedl ty nejvíce hloupé mýty o lidovcích na pravou míru.

Řada naprosto nesmyslných tvrzení o lidovcích už byla dávno vyvrácena, ale považuji za nutné znovu zopakovat, jak se věci skutečně mají. Neustálým evergreenem jsou totiž tvrzení typu: „kam vítr, tam plášť“ a „lidovci jsou jen poskoky církve“. Na podobné výroky narážím v mnoha obměnách mnohokrát denně během jakékoliv diskuse a ani vůbec nemusí být spojená s lidovci.

Mýtus první: Lidovci rovná se církev

Lidovci jsou standardní politická strana, jejíž členové vyznávají křesťansko-demokratické hodnoty. Není pravda, že by všichni členové pravidelně chodili do kostela a zcela mylná je i představa, že si volební programy necháváme schvalovat představiteli církve. Navíc se např. postoj strany k řešení migrace výrazně liší od názorů papeže Františka. Naprosto absurdní je pak lidovcům předhazovat inkviziční zločiny (ano, i to nezřídka vídávám v diskuzích).

Mýtus druhý: Lidovci jsou vždy ve vládě

Fakta jsou následující. V několika vládách od roku 1992 KDU-ČSL zastoupená nebyla: Zemanova vláda, první Topolánkova vláda, vláda Jana Fischera a samozřejmě i vláda Petra Nečase, protože strana v té době nebyla zastoupená v Poslanecké sněmovně Parlamentu. Tvrdit, že lidovci půjdou do vlády s kýmkoli a za jakýchkoli okolností, je tedy holý nesmysl.

Mýtus třetí: Lidovci kolaborovali s komunisty a vytvořili „národní frontu“

S oním údajným prospěchářstvím souvisí také další velké oblíbené téma odpůrců lidovců, kterému bych se chtěl věnovat ve zbytku článku. Protože lidovci údajně půjdou s každým, nelze jim prý odpárat ani údajnou kolaboraci s komunisty. I takové tvrzení ale stojí na vodě. Ano, ČSL měla své komunistické kolaboranty. Nejznámější z nich je Josef Plojhar, který kolaboroval s KSČ od roku 1945 a byl tajným agentem StB. Z Československé strany lidové byl Josef Plojhar s Aloisem Petrem v únoru roku 1948 vyloučen, ale bohužel znovu dosazen komunisty po únorovém puči společně s dalšími členy StB.

V den přijetí demise demokratické vlády prezidentem Eduardem Benešem nejvyšší orgán lidovců, tzv. Ústřední výbor ČSL, ukončil kvůli násilnostem Národní fronty veřejnou stranickou činnost. Tím došlo k rozpadu strany. Tu pak uměle znovu obnovil právě Plojhar s Petrem, když převzali lidoveckou tiskárnu a ústřední kancelář.

Mezi řadovými členy neměl Plojhar absolutně žádnou autoritu. Jak mezi lidovci, tak i věřícími katolíky byl vnímán jako odpadlík, komunistický kolaborant a estébák. Mezi lidovci měl a má Plojhar asi takovou reputaci, jako mezi Nory Vidkun Quisling. Abych to přirovnal uchopitelněji – lidovci kolaborovali s komunisty asi jako židé s nacisty.

Navíc je třeba mít na paměti, že strana byla ovládána komunisty, kteří dbali na to, aby byli do čela strany dosazováni lidé loajální režimu. Myslím tedy, že si každý dokáže představit, co tehdy mohla či spíše nemohla strana dělat. Těžko to mohla být jakákoliv smysluplná politická činnost.

Mýtus čtvrtý: Lidovci proti komunistickému režimu nebojovali

A hlavně, když se říká A, je třeba říci i B. Strana má také svoje mučedníky, kteří byli zavražděni nebo komunisty dlouhodobě vězněni a šikanováni. Ze 46 poslanců v roce 1948 jich 10 emigrovalo, 12 bylo uvězněno, z toho čtyři z nich byli umučeni, popraveni či podlehli následkům nelidského zacházení. Komunistický teror nepřežili poslanci Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl a Alois Janáček. Mezi vězněnými lidovci byl mj. i předseda čs. exilové vlády Jan Šrámek.

Odhadem na 900 lidovců prošlo hned po komunistickém převratu komunistickými lágry, tisíce jich měly zničené životy a 2 000 jich emigrovalo. Za připomenutí stojí, že mezi těmi, kteří emigrovali, byla další významná osobnost ČSL i české kultury – známý novinář, spisovatel a bojovník proti komunistické totalitě Pavel Tigrid. Výše zmíněné ale odpůrci odkojení na protilidoveckých klišé dosud zjevně nebyli schopní vzít v potaz. V naší historii dále byly další tisíce statečných a poctivých lidovců, kteří mohou být naopak pro naši zemi vzorem.

Rád bych ještě dodal, že v době komunismu sehráli řadoví členové ČSL velmi důležitou (a pozitivní) společenskou úlohu. Jak už jsem zmínil, ČSL sice fakticky nemohla dělat samostatnou politickou činnost, nicméně díky obětavosti mnoha řadových členů tehdy strana dokázala ve velmi nepříznivé době suplovat funkci katolických spolků, které jinak nemohly legálně existovat. Řadoví členové ČSL se podíleli také např. na uspořádání protirežimně zaměřených katolických akcí, jako byla třeba pouť na Velehradě v roce 1985.

Mýtus pátý: Lidovci měli za komunistů výhody

Mýlí se také ti, kteří si myslí, že členství v ČSL přinášelo v době komunismu nějaké výhody. Naopak, členství u lidovců bylo v té době projevem odporu vůči režimu a velmi přitěžující okolností (samozřejmě s výjimkou členství v komunisty ovládaném vedení strany). Řeči o kolaboraci strany s komunisty jsou tedy výsměchem všem lidovcům, kteří aktivně bojovali s komunistickým režimem a byli za své přesvědčení perzekuováni!

Na závěr můžu dodat jediné. Všichni ti, kteří chtějí shazovat lidovce na základě velmi jednostranných a často velmi zkreslených informací, by si v první řadě měli alespoň zjistit základní fakta. Lidovci se podívat do historie opravdu nebojí. Ale do historie postavené na faktech, nikoliv na dojmologii a nesmyslech.