Občané, politici, nastal čas na bojkot Zemana

Občané, politici, nastal čas na bojkot Zemana
Komentáře

Jan Dražan

Bude to skoro rok, co jsme na tomto místě napsali tyto věty:

„Český prezident Miloš Zeman je jako Sergej Bubka. Stejně jako legendární skokan o tyči dokáže neustále posouvat hranice lidských schopností a mítink od mítinku skákat výš a výš.

Že Miloš Zeman umí překonávat svými výroky sám sebe i limity myslitelného jsme si stačili zvyknout, byť nás dokáže vytáčet zas a znovu. Nemá cenu se podrobněji vracet ke všemu, co z jeho úst v úřadě už zaznělo. Je to všeobecně známé, máme to v paměti, stačí se podívat na internet… Přesto je 17. listopad 2015 mezníkem, hranicí, za níž už nestačí jen kroutit hlavou a nadávat.“

Bylo to krátce poté, co se prezident postavil během oslavy boje za demokracii a svobodu na jedno pódium s extremistou Konvičkou. Od té doby Miloš Zeman onu laťku posunul nesčetněkrát. Poslední událost, zdá se, je ale za jakoukoliv hranicí imaginace.

Prezident republiky vydírá ministra kultury skrze jeho strýce. Pro svůj boj za čínské (?) peníze Zeman nechutně zneužil 88letého člověka, který přežil Terezín, Osvětim i pochod smrti.

Tohle by měla být poslední kapka, kterou bude ochotna společnost tolerovat. Teď je na občanech, aby dali jasně najevo svůj postoj. Že takové chování a takovou „autoritu“ v čele státu nestrpí.

Ale je to i na politicích. Kdy, když ne teď, by měli říct jasné stanovisko? A tím je v tuto chvíli rozhodnutí nezúčastnit se oslav 28. října na Pražském hradě.

To samé platí o všech dalších pozvaných hostech, včetně vdovy po Václavu Havlovi. Nechoďte 28. října na Pražský hrad.

A samozřejmě: Přijmout dnes vyznamenání z rukou prezidenta Zemana není vyznamenáním, ale hanbou.

Nebude to znesvěcení státního svátku, bude to jeho oslava. Státní svátek znesvětil svým vydíráním někdo úplně jiný. Dělat Zemanovi stafáž na Hradě znamená podpořit jeho chování a jeho kroky. Miloš Zeman si nejen státní svátek, ale celou funkci zprivatizoval v rusko-byzantském stylu. Je třeba říct dost.

V loňském textu jsme rovněž uvedli: „Možná to stále ještě není zřejmé, do značné míry se to stále ještě bere jako kolorit, nad který se lze povznést, který lze ignorovat, jímž se nemá cenu zabývat a který zastírá důležitější problémy této země. Jenže to je omyl. Nejdůležitějším, co každá země má, je myšlení jejích obyvatel. Od toho se odvíjí všechno, od ekonomiky po kulturu, od vztahů po hodnoty…

… Pokud ale toto myšlení poškozuje prezident republiky, ať už a lhostejno z jakýchkoliv pohnutek, samoočistný proces společnosti se může narušit, vzhledem k síle hlasu vyplývajícího z vysoké státní funkce tyto mechanismy mohou při volbách selhat, neboť ono jednání etxremistické postoje legitimizuje, posiluje je a dodává jim na váze. Represivní postupy v případě prezidenta jsou vyloučené, neboť není z výkonu své funkce odpovědný a je trestněprávně nepostižitelný. Zbývá pak jediné a to je politické rozhodnutí.

Diktatura a demokracie, stejně jako další typy režimů, mají jednu věc společnou. V jejich čele se může ocitnout člověk, jehož psychický zdravotní stav ohrožuje výkon jeho funkce a poškozuje společnost. Zatímco v diktatuře, pokud určitá skupina usoudí, může být takovýto člověk odstaven od moci pučem, demokracie má možnosti omezenější. Ale ani ona není bezbranná. Místo samopalu má (naštěstí) ústavu.“

„Ústava České republiky obsahuje články 65 a 66. „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.“ A ještě: „…rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát...“.“

„Právnické výklady by se samozřejmě různily, ale nelze rozpoutávání xenofobních nálad ve veřejnosti a legitimizaci extremismu chápat jako naplnění podmínky pro zahájení procesu sesazení? Neohrožuje toto demokratický řád? A nelze psychickou nemoc kvalifikovat jako závažné důvody, pro něž prezident republiky nemůže svůj úřad vykonávat?

Zatímco Václav Havel probouzel v české společnosti to lepší a posouval ji výš, řekněme nad běžný průměr, Miloš Zeman probouzí v české společnosti to horší a posouvá ji níž, pod běžný průměr. Otázka je, kde ta spodní hranice leží.“

Dnes už to víme. Zeman nemá dno.

Platí loňské: „Pokud je nemocné myšlení, je nemocná i společnost. Škody, které Miloš Zeman páchá na myšlení této země, začínají být fatální. Každý další měsíc a rok, které bude nejvyšší ústavní funkci zastávat Miloš Zeman, bude tento stav zhoršovat. Politici by měli začít jednat.“