1 ukrajinská krize

Profesor Zubov: Putin není Hitler, ale udělal hroznou chybu

ROZHOVOR

Andrej Borisovič Zubov, stále ještě profesor moskevského Státního institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), zveřejnil v březnu článek, v němž přirovnal ruskou anexi Krymu k postupu hitlerovského Německa v roce 1938. Následovala výpověď z univerzity, která už od sovětských dob vychovává elitní diplomaty. Pak ale přišla zpráva, že škola vyhazov zrušila. Historik a politolog Zubov, který byl do Česka pozván Asociací pro mezinárodní otázky, poskytl rozhovor serveru ECHO24.cz během pražské konference k pátému výročí Východního partnerství.

Opouštíte MGIMO či ne? Objevovaly se protichůdné zprávy.

Když rektor MGIMO podepsal 24. března mou výpověď, v tisku poté vyšla řada negativních reakcí. Dokonce i předseda prezidentské rady pro lidská práva si vyžádal od rektora všechny dokumenty týkající se mého vyhazovu a ptal se po důvodech. A pak vydal prohlášení, že šlo o zcela protiprávní postup, který porušuje naši ústavu a některé  zákony včetně pracovního práva. A tak mě rektor pozval k sobě a zeptal se mě: Co budeme dělat? Velmi zajímavá otázka, že? Takže, co budeme dělat? Rektor se rozhodl zrušit výpověď a protože moje tříletá smlouva na univerzitě končí 30. června, dovolil mi odejít z místa profesora MGIMO, až skončí můj kontrakt. Jenže bez možnosti přednášet a bez kontaktu se studenty. Takže jsem profesor, ale nemohu učit, to je velmi zvláštní situace. Dostávám plat, ale je mi znemožněno vykonávat pedagogickou práci.

Co bude po 30. červnu?

Před tou událostí smlouvu úmysl prodloužit měli, dodal jsem veškeré potřebné dokumenty. Ale teď jsem si téměř jist, že to neudělají a já budu bez univerzitního úvazku. Noviny Novaja Gazeta mi nabídly, abych byl jejich komentátor, daly by mi víc peněz než MGIMO, takže finanční problém by nebyl. Ale já jsem především učitel, a chci dál učit, když ne na MGIMO,  tak na jiné moskevské univerzitě.  Moskvu opustit nechci a nehodlám odejít z Ruska. Myslím, že je mou povinností zůstat v  mé zemi. Pokud situace tam není dobrá a komfortní, je potřeba zůstat.

Jak na váš vyhazov reagovali lidé ve vašem okolí a jak veřejnost?

Více než sto padesát mých studentů podepsalo dopis rektorovi, v němž žádali, abych byl vrácen na univerzitu. Asi padesát mých bývalých žáků, kteří jsou dnes právníky, podnikateli, zorganizovalo shromáždění poblíž univerzity a toto shromáždění nebylo rozehnáno, rektor dokonce lidi pozval do jedné z aul a pokoušel se vysvětlit svůj postoj. A další protestní dopis podepsalo sedm tisíc lidí,  mezi nimi i vědci. A jedna z mých kolegyň , profesorka filozofie Ella Kolesniková dokonce odstoupila na protest proti mé výpovědi. Další profesor to chtěl udělat taky, ale já mu to rozmluvil, řekl jsem mu, že je potřeba, aby učil. Tak napsal otevřený dopis na mou podporu a pověsil to na internet. Nevím tedy, jestli bude učit dál, ale zatím učí.

Můj experiment prokázal, že naše společnost se mění. Politická elita se příliš nemění, ovšem neplatí to pro všechny.

Takže mnoho lidí reagovalo jinak než za sovětských časů. Zcela jinak. A to byl jeden ze zajímavých výsledků mého experimentu. Já jsem totiž ten svůj případ považoval tak trochu za experiment se sebou samým. Tak jak to někdy dělají lékaři, kteří na sobě zkouší nové látky. A tento experiment prokázal, že naše společnost se mění. Politická elita se příliš nemění, ovšem neplatí to pro všechny. Příkladem je Michail Fedotov, předseda zmíněné prezidentské rady pro lidská práva, který napsal ten oficiální dopis. A podklady k němu připravil jeden z největších odborníků na pracovní právo Vladimír Mironov.

Ve vašem slavném článku jste napsal, že anexe Krymu vám připomíná Hitlerův postup v roce 1938 a obsazení Sudet. Takže mají se Češi a další národy bývalého sovětského impéria bát? Může jít Putin dál na Západ?

Samozřejmě že ne, Putin není tak silný, Putin není Stalin ani Hitler a Rusko je v chabé politické kondici a dokonce ani ruská armáda není tak silná. Proto je nereálné uvažovat o nové invazi do východní Evropy. Nicméně Putin ukazuje, že má dost síly na lokální agresi kolem ruských hranic - proti zemím, které byly součástí Sovětského svazu. A já ve svém článku napsal, že tento případ můžeme vidět jako jakési spojení agrese z nacistických dob a Brežněvovy doktríny.

Vy tady v Česku jistě dobře víte, že okupace v roce 1968 byla jedním z projevů této doktríny, tedy doktríny omezené suverenity. Samozřejmě dnes vůči Česku, Polsku a dalším zemím, které jsou členy NATO, nemůže být použita. Jiná situace je s bývalými sovětskými státy, které nejsou součástí NATO či Evropské unie. Když se Ukrajina po revoluci v Kyjevě rozhodla jít cestou totální suverenity, Putin okamžitě podnikl kroky k tomu, aby dosáhl výměny tamní vlády. Ale nepodařilo se mu to, a proto se rozhodl udělat něco jiného: obsadit část ukrajinského území , organizovat sociální a politické nepokoje a destabilizovat situaci, protože chce, aby Ukrajina byla opět v ruské, postsovětské sféře zájmu. V onom Euroasijském svazu, jakkoli přitrouble ten název zní.

V českých médiích a části veřejnosti kolují spekulace, že Putin může použít argument o nutnosti ochránit práva Rusů v zahraničí i v jiných zemích a na jiných místech, dovedeno ad absurdum včetně třeba Karlových Varů.

Ne, samozřejmě to je jenom vtip. Vážný aspekt této situace je úplně jiný. Pokud Putin uspěje ve snaze znovusjednotit s Ruskem některá území, kde žijí rusky mluvící obyvatelé, jiné národy mohou chtít to samé. V Maďarsku si hodně lidí může říct, že když tisíce Maďarů žije v Rumunsku, na Slovensku či dokonce na Ukrajině, v Zakarpatí, proč nechtít jejich znovusjednocení, když toho dosáhl Putin? A vyvstanou problémy i jinde. Víte , že i v Německu jsou dokonce ještě dnes skupiny, které si myslí na Sudety. Tady se jedná o destabilizaci celého poválečného evropského a dokonce světového systému, protože to, co se stalo na Krymu, je precedent.

Poprvé vidíme totální destabilizaci a destrukci poválečného uspořádání v Evropě. Velmi vážnou krizí byla ta kubánská v roce 1962, ale ta trvala velmi krátce, byla vyřešena během několika dní.

A jiný velmi vážný aspekt. V roce 1994 Ukrajina souhlasila, že se vzdá jaderných zbraní. A tři jaderné velmoci USA, Velká Británie a Rusko byly v tomto procesu denuklerizace garanty. A nyní jeden z těchto garantů okupuje část země, které ty záruky poskytl. Z toho vyplývá, že každá země, která je schopna vyvinout jadernou zbraň, se o to nyní pokusí, protože pouze vlastnictví jaderné zbraně vám může dát šanci zachovat celistvost území. I tohle je precedent. Nikdo nemá rád režim v Severní Koreji, ale nikdo se nepokusí ho změnit, protože Severní Korea má jadernou bombu.

Takže souhlasíte s tvrzením některých politiků, že dnešní krize na Ukrajině  je nejvážnější světovou krizí od roku 1945?

Absolutně. Poprvé vidíme totální destabilizaci a destrukci poválečného uspořádání v Evropě. Velmi vážnou krizí byla ta kubánská v roce 1962, ale ta trvala velmi krátce, byla vyřešena během několika dní. A my jsme nyní svědky neúnosně prodlužované a velmi dramatické krize.

Pověst Ruska, která není už dlouho u mnoha Čechů nejlepší, nyní půjde ještě víc dolů.

Myslím, že dnes by česká veřejnost měla chápat, že Putinův režim není Rusko. Samozřejmě mnoho lidí v Rusku včetně médií jsou Putinovým režimem a jeho agresivní politikou poněkud hypnotizováni. Ale ve vzdálenější perspektivě Rusové uznají, že šlo o hroznou chybu jejich prezidenta a ruské politiky, která se rozhodla obsadit cizí území, místo aby budovala přátelské vztahy jak s Ukrajinou, tak s EU včetně České republiky jako její součástí.

Ozývají se hlasy, že při posuzování krymské a ukrajinské krize je někdy používán dvojí metr. Američané třeba okupují takový Irák či Afghánistán mnoho let. Nedělají prostě to samé co Rusové, jen trochu mazanějším způsobem?

Irák a Afghánistán je úplně něco jiného. Ani Irák ani Afghánistán nebyly připojeny k USA a žádné hranice v Evropě a kolem USA se po druhé světové válce nezměnily. Nejdřív přišel agresivní čin v podobě zničení budov v New Yorku a válka v Afghánistánu byla teprve reakcí na to. Režim Saddáma Husajna byl odporný a krvavý, samozřejmě nebylo možná moudré tam poslat armádu a pokoušet se ho změnit silou. Na Ukrajině ale vidíme jinou situaci. Poté, co zkorumpovaný, plutokratický Janukovyčův režim smetla revoluce a vznikla nová demokraticky a evropsky orientovaná vláda, Putin se ji snaží odstranit,  zatímco nikdy nic neměl proti Janukovyčovu režimu. USA přitom chtěly odstranit agresivní a potenciálně velmi nebezpečný režim Saddáma Husajna a afghánských Talibů.

Inspiruje vás nějaký okamžik v historii česko-ruských vztahů?

Nezajímavějšími a nejpozitivnějšími momenty v česko-ruských vztazích jsou pro mě dvě související události. Za prvé podpora československých legií bílým vojskům po bolševické revoluci. Bez této podpory by antikomunistické síly na Sibiři a v Povolží nezvládly bojovat po tak dlouhou dobu. A druhým momentem je známá akce Masarykovy vlády, která nabídla poté mnoho peněz a příležitostí mladým ruským emigrantům, z nichž pak díky tomu mohli vyrůst vzdělání odborníci. A to přesto, že Československo tehdy po první světové válce nebylo příliš bohatou zemí. To je skvělý příklad skutečného slovanského přátelství a vzájemné podpory.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.