Nikdo si nenakrade jen tak, zadarmo

V uplynulých dnech proběhly Čínou dvě těžko přehlédnutelné události.

Nejprve skládalo 9,42 milionů čínských studentů přijímací zkoušky k vysokoškolskému studiu. Na celém světě jsou to pro mladé velmi důležité chvíle. Pokud student uspěje, bude novým pilířem rodinného chrámu a přiloží ruku k nekonečné stavbě státu, snad ještě s mladistvým ideálem, že půjde změnit k lepšímu. K Číně ideály patří, zejména pro východisko starověkého otce pedagogiky Mencia (4. století př.n.l.), že „podstata člověka je dobrá, jen je třeba ji vzdělávat“.

A tak je společenský statut učitelů v Číně vysoký a úcta k učiteli je nezbytnou součástí tradičních hodnot. Příčina je jasná, země a kultura, která si svých učitelů necení ani morálně, ani hmotně, se žene do krize. Po každých „rodičovských schůzkách“ jsem snil o konferencích a workshopech pro všechny učitele, aby v pěkných hotelích, pravidelně, s odborníky různých oblastí, sbírali nadhled, znalosti a také sílu čelit nadcházejícím generacím, které jsou již od vzniku písma prokazatelně „horší a horší“.

Čínským studentům se za posledních 35 let otevřel svět. Aby mohli studovat v zahraničí, museli dříve obětovat i rok speciální přípravě na mezinárodně certifikované zkoušky IELTS, TOEFL nebo SAT. Australská „University of Western Sydney“ začala v roce 2009 první přijímat čínské maturanty jen podle výsledků domácích přijímacích zkoušek (gaokao, čti kao-kchao). Letos stejnou praxi uplatnily desítky vysokých škol z Austrálie, USA, Singapuru, Francie, Itálie a Španělska. Vzdělávání je v Číně také veliký byznys, protože čínští, korejští či vietnamští rodiče investují do vzdělání svých dětí maximum a na vzdělávacím trhu umožňují podnikání masy agentur a školících center.

Když trhovec, dřící šestnáct hodin denně, posílá pak své dítě v Čechách do anglické školy, vzbudí nejdříve lehké dojetí, ale hned po něm i úvahu nad racionálním chováním asijských rolnických kultur, odkázaných ve stáří jen na vlastní děti. Proto se také v Asii u přijímacích zkoušek někdy s úměrným nasazením i podvádí, reportéru China Daily se kdosi svěřil, že za místo na prestižní čínské univerzitě zaplatil tatínek podvodné organizaci milión CNY (asi 4 milióny Kč), byly také odhaleny organizace vysílající k testům pod jménem uchazečů jiné, starší studenty.

A to už navádí ke druhé události. Když jsem v pátek odlétal z Kantonu, byly noviny plné zpráv o rozsudku nad bývalým členem čínského politbyra Zhou Yongkang (čti Čou Jung-kchang). Za braní úplatků, zneužití úřední pravomoci a vyzrazení státního tajemství byl v ročním procesu odsouzen k doživotnímu odnětí svobody, ztrátě politických práv a k zabavení osobního majetku. Celkově mu bylo prokázáno obohacení úplatky ve výši skoro 130 miliónů CNY (129.772.113,-CNY), tedy přes půl miliardy korun. Jeden z nejvyšších úředníků obrovské Číny stál u prvoinstančního soudu osaměle, s vlasy už bílými, jako největší ryba protikorupčního tažení čínské vlády. Ke všemu se doznal, rozsudek přijal a vyslovil lítost, proces zasáhl jeho všechno, i manželku a syna.

Moderní čínská justice sice vychází z koncepce kontinentálního evropského práva, ale v trestní sazbě je mnohem přísnější (u nás se za výše zmíněný delikt „dává“ 5-12 let). Snad je to tradiční potřebou  trestů „na výstrahu“, s jejich výchovným dopadem na veřejnost. Jak jinak řídit přelidněnou a dynamickou zemi s tolika rozdíly?

A co se týče korupce, ta vznikla v lidské společnosti nepochybně hned s prvním úřadem. Zainteresování úředníka a rozdělení se o vlastní prospěch přece nevypadá na první pohled tak hrozně?! Kdyby to však nekazilo a nekřivilo (corrumpere) celý systém společenské integrity a ideálu rovných šancí. Když se věčně bující větve korupce pravidelně nestříhají, vede to prý až ke kleptokracii, „vládě zlodějů“. Znakem kleptokracie je faktické odložení masek (státotvorných úředníků bez osobních cílů) a následná společenská deziluze, zasahující i výše zmíněné maturanty. „Kleptokracie“ a „rovné příležitosti“ jsou však jen vypreparovaným teoretickým pojmem, zatímco strom života lidské společnosti je mnohem košatější a provázanější.

V češtině je běžný lidový obrat: „oni si nakradli“, zásadně používaný těmi, kteří si ve shonu bytí „ještě nenakradli“. Ale co svět stojí, je úspěch dán uměním budovat sociální vazby, lidské vztahy a „potřebné konexe“. Západní společnost pro tuto oblast našla výrazy „sociální kapitál“ a „lobbismus“. Lobbismus jako práce s lidmi vyžaduje otevřenost, empatii a schopnost vnímání proměnlivosti společnosti a jejich pravidel. Nemá pevnou pracovní dobu. Nelze se v něm vymezovat, někoho ze svého okolí vylučovat pro jeho názor nebo politickou příslušnost, protože základem téhle práce je inkluze, vtažení každého zajímavého potenciálu do svého kruhu. Člověka to velmi snadno zcela spolkne a vezme mu veškerý čas, jako nějaký bizarní vrcholový sport. Není to lehká práce, protože musíte trávit čas i s těmi, se kterými vás to nebaví. Musíte vstoupit do vazeb, které mohou být i nebezpečné, jak se ta korouhvička společnosti otáčí sem a tam.

Takže se odvážím tvrdit, že si „nikdo nenakrade jen tak, zadarmo“, ale za vše se prostě platí a navíc jsou tu „karmické mlýny“, které melou každému s pravidelností fyzikálního zákona. A tak nejdražší, co máme, nejsou zlaté cihly někde v sejfu, ani společenské postavení nebo dokonce fungující síť konexí. Nejdražší je zcela jistě náš čas! Jednou uplynulý, je už navždy ztracen. Nejdražší jsou ty „jen naše chvíle“ bez „blbé nálady“, s lidmi, které máme rádi nebo jen tak, ve vlastním osamění…