Rusko se stále hlouběji noří do bažiny izolace
Hořící olympijskou pochodeň vetknul Putin zpříma do sudu se střelným prachem. Hned dva přední německé týdeníky Der Spiegel a Focus přinášejí v posledním čísle články odhalující nebezpečné podobnosti mezi dnešním válečným dobrodružstvím Ruska na východě Evropy a sto let starými událostmi, jež dláždily cestičky k první světové válce. Co ty Němce nemá – k panikaření snad zatím valných důvodů není?
Existují různé ideologie strategického plánování. Teorie her zná řízená rizika. Třeba v pokeru blufování je nejen přípustné, ale i žádoucí, avšak jen hlupák blufuje, když protivník ví, s jakou sadou karet hraje. Podnikatel propočítává šance a přihlíží k riziku vyšší moci, leč dobrý obchodník nedává všechna vejce do jednoho koše. Nikdo nestaví jaderné elektrárny dle zásady „když bouchne, zbude tu poušť, ale třeba budeme mít kliku a nebouchne“. Platí zde jiné standardy a bezpečnostní normy, rizika se jistí se stonásobným převýšením. V politice lze také hrát vabank, záleží však na tom, co je v sázce. Pověst státníků žádnou roli nehraje – záchrana tonoucích, jak známo, je starostí tonoucích samotných.
Bažina politické izolace
Přibližovat se k situacím hraničícím se střetem jaderných velmocí je v tomto světě zakázáno z definice. Počítat s tím, že se soupeřící strany zastaví u samotné čáry, je mimořádně nezodpovědné: nikdo neví, co se v posledním okamžiku může přihodit, než zjistíme, že červenou čáru už máme za svými zády a červený knoflík je zmáčknut. Tímhle směrem se prostě nechodí. Kritici alarmismu mohou namítnout, že noc je ještě mladá a na nic není pozdě. Jenže ještě pár dnů před vpádem ruských vojsk na Krymský poloostrov si sotva kdo mohl pomyslet, že je to vůbec možné. Jakého „nemyslitelného“ pokračování budeme svědky zítra? Je to právě ten případ, kdy za výrok „Snad se nic tak hrozného nestane“ je třeba takového hazardéra hnát z politiky pokálenou metlou.
Náš mezinárodní řád je založen na vymahatelnosti smluv a zárukách stability. Stačí ty základy nabourat a svět se změní nevratně. Pokud jeden z garantů stability nahlas pomyslí na to, že by mohl stávající hranice posunout ve svůj prospěch, ze systému nevypadává jen jeden z garantů, nýbrž samotný princip fungování. Pak neplatí žádné dohody, i když nejsou přes noc vypovězeny. Na papíře snad ještě existují, ale už neplatí. Řinčení zbraněmi a ponoukání „ruských“ regionů Ukrajiny k násilí vyvolalo vlnu, která se vymyká kontrole. Eskalace procesu může postavit Rusko před volbu buďto ustoupit a zradit lidi vybuzené k euforii, anebo opět cestovat po Evropě v tancích.
Je jedno, jak bolestivé budou odvetné sankce Západu. Rusko se stále hlouběji noří do bažiny politické a ekonomické izolace. Putinovi odpůrci zatím mlčí, dokud věří v povídačky barona Prášila, jak sám sebe vytáhl z močálu za šňůrky od bot. Nálady se změní, jakmile se dostaví válečná nouze. Dnešní euforie s ohňostroji se kvapem změní v pocit další historické prohry, se všemi důsledky. Žádný poslanec dnes nadšeně hlasující „pro“ se nesmíří s postavením včerejšího hrdého majitele vily na Riviéře, nyní se zmraženými účty a zneplatněným vstupním vízem – to už se raději katapultuje z moci.
Při vstupu omyl, na výstupu katastrofa
A to platí pro celou mocenskou vertikálu. Země s vývozně orientovanou surovinovou ekonomikou je prakticky bezbranná před systémovými sankcemi. Zkusit je podstoupit je riziko s nepřijatelnou újmou, přičemž ztráty už nyní mohou být fatální a nevratné. Co je spácháno, stačí na to, aby Rusko bylo vnímáno jako něco pomateného a nepředvídatelného. Smyslem dlouhodobých a cílených sankcí by bylo jen omezení zdroje nepřijatelných hrozeb. Takovému nevyzpytatelnému režimu budou kupírovat ocas humánně, po kouskách, ale až po hlavu.
Svět se totiž kardinálně mění. Výpočet pravděpodobností je nahrazován logikou bifurkačních procesů. Vědci vypozorovali podivuhodnou, skoro mystickou zákonitost: člověk objevuje v přírodě jen takové zákony, jakými se momentálně řídí společnost. Absolutismus byl mechanistický a odpovídal ve vědě Laplaceovu determinismu, v kultuře Nebezpečným známostem de Laclose. Minulé století bylo dobou pravděpodobností a statistiky ve vědě, umění a politice. Dnes ve fyzikálním a společenském světě pozorují vědci procesy, kdy nepatrné impulzy na vstupu mívají nepoměrně větší a hlavně naprosto nepředvídatelné účinky na výstupu. Celý systém skokově, přes kaskádu bifurkačních bodů, nabývá zcela nové kvality jakoby zčistajasna, zničehož nic. Drobný omyl na vstupu do „černé skříňky“ způsobí na výstupu hotovou katastrofu, a co se odehrává uvnitř „černé skříňky“, nám není známo. Logika bifurkace vyžaduje opatrnost zcela jiného, vyššího řádu.
Anšlus, ať již ukrajinského jihovýchodu, nebo jenom Krymu, neodpovídá žádným racionálním zájmům Ruska. Jaké procesy tím byly zavedeny do „černé skříňky“, nám není zatím dáno poznat, ale způsobí-li na výstupu tragédii, marně se bude Kreml hájit slavným výrokem Černomyrdina: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždy!“
