Proč NATO (ne)může ubránit Pobaltí

Na nedávné schůzce ministrů obrany zemí NATO zazněla dosti silná slova na téma rozmístění aliančních jednotek ve střední a východní Evropě. To bude nepochybně i tématem blížícího se summitu, který proběhne v červenci ve Varšavě. A také není náhodou, že nedlouho před onou schůzkou se veřejnost seznámila se dvěma simulacemi, které se zabývaly hypotetickou ruskou agresí proti Pobaltí, proti níž by NATO mělo zasáhnout.

Prestižní americký think­-tank RAND Corporation vydal dokument Reinforcing Deterrence on NATO’s Eastern Flank, v němž jsou shrnuty výsledky série „válečných her“, které simulovaly ruskou vojenskou invazi do Pobaltí. Výsledkem je zjištění, že ruským jednotkám by trvalo cca 60 hodin, než by obsadily hlavní města Lotyška a Estonska, a že síly NATO by tomu nemohly efektivně zabránit. Západ by byl postaven před „hotovou věc“ a posléze by existovalo několik možností postupu, víceméně jedna horší než druhá.

Druhým počinem byl pseudo-dokument World War Three: Inside the War Room, který se dne 3. února objevil na televizi BBC. Vyobrazoval jednání a hlasování skupiny britských stratégů, diplomatů a dalších expertů, kteří se pokoušeli hledat odpovědi na eskalující krizi v Lotyšsku, resp. tamním ruskojazyčném regionu Latgale. Scénář „hybridní války“ silně připomínal Krym či Donbas, ale jelikož jde o zemi NATO, nakonec se do konfrontace s ruskou armádou dostaly i alianční jednotky a došlo až na použití nukleárních zbraní.

Ony simulace ovšem sklidily i kritiku. Kromě očekávaných hlasů sympatizantů Kremlu, podle nichž jde o zbytečné strašení, se ozvaly i hlasy ryze odborné. „Válečné hry“ korporace RAND postrádají politický kontext (resp. nevysvětlují, proč by Rusko vůbec mělo chtít okupovat celé Pobaltí, nikoli „jen“ ruskojazyčné oblasti) a řadu faktorů zjednodušují nebo opomíjejí, např. je zcela vynechána obrovská námořní převaha NATO.

Fiktivní dokument z dílny BBC se vyznačuje působivou atmosférou a jistě zasluhuje pochvalu za reálnou účast osobností z britské politické a bezpečnostní sféry, ale průběh je rovněž trochu zjednodušený a značně přehnaný. V podstatě jde jen o přenos ukrajinského scénáře do Pobaltí s předpokladem, že si Lotyšsko nedovede s „hybridní válkou“ poradit lépe než zoufale slabá a rozvrácená Ukrajina, což je kalkul dost pochybný. Finální použití jaderných zbraní pak trochu působí dojmem, že tvůrci nevěděli, jak to všechno ukončit.

Poselství obou simulací je ale evidentní. Kapacity NATO v současnosti zkrátka nepostačují na to, aby ubránily Pobaltí, ať už proti „hybridní válce“, nebo proti plnohodnotné invazi. Musí se zareagovat posílením „východního křídla“ Aliance, resp. rozmístěním dalších vojenských sil a základen. Generální tajemník Stoltenberg to na zmíněné schůzce vyjádřil větou, že NATO má k ujištění spojenců přidat i přímé odstrašování Ruska.

Definitivní rozhodnutí padne až na červencovém summitu, ovšem jeden z prvků je již obsažen i v návrhu rozpočtu Pentagonu. Američané hodlají uvolnit finance na to, aby se v Evropě vždy nalézaly tři brigády US Army, a to včetně jedné obrněné (ta tady zatím působí pouze 6 měsíců v každém roce). Nejspíše se tak začíná budovat to, co požaduje RAND, tedy posílení vojenské přítomnosti na „východním křídle“ coby forma odstrašení.

Je to však jediná možnost? Nebo lépe řečeno, je to jediná správná možnost? Určitě je správné, že se západní státy konečně probouzí z „okouzlení“ expedičními misemi, jež vedlo k orientaci na „lehké“ síly a k povážlivému zanedbávání „těžkých“ kapacit pro teritoriální obranu (včetně tanků). Jakkoli to bude znít paradoxně, v tomto smyslu by státy NATO měly být Rusku velice vděčné, neboť bez asertivních kroků Moskvy v posledních letech by Západ ve své nebezpečné „blažené nevědomosti“ setrvával asi ještě velice dlouho.

Navzdory skutečnosti, že se teď znovu potvrzuje důležitost tanků a dalších zbraní pro klasické „frontové“ války, by možná nebylo optimální zůstávat jen u nich. Často se hovoří o tom, že se Rusko snaží na ten či onen technický úspěch Západu reagovat „asymetricky“, tzn. nikoliv tím, že vyrobí lepší zbraň stejné kategorie, nýbrž tím, že přijde s úplně odlišným řešením, které má mířit na kritické body západní vojenské moci. Příkladem mohou být výkonné protilodní střely jako odpověď na zmíněnou převahu námořnictev NATO.

Je nesporné, že po stránce těžkých konvenčních zbraní pro (hypotetický) konflikt ve východní a střední Evropě se Rusko těší značné početní převaze. Ruských tanků prostě je a bude daleko více než západních, navíc typy jako T-90AM či T-14 varují, že Západ už nesmí sázet na to, že bude mít vždy převahu v kvalitě. Ale proč by i Západ nemohl jednou zareagovat asymetricky? Na ruské tanky přece nemusejí odpovídat jen alianční tanky.

Už v 80. letech byla v USA a Velké Británii zkoumána pokročilá taktika, která by možná byla reálně implementována v 90. letech, pokud by studená válka se SSSR pokračovala. Jednalo se o aplikaci metody zvané „swarming“ („rojení“), což znamená precizně koordinované nasazení velkého počtu velmi malých jednotek, které se nikdy nikde nesoustředí (takže nepřítel nemůže účinně „udeřit první“), ovšem pořád zasazují útočníkovi množství malých „bodnutí“, podobně jako když hejno včel nebo vos útočí na velké zvíře.

Nyní se o „rojení“ znovu mluví v souvislosti s bezpilotními letouny a robotickými vozidly, ale dá se použít také pro klasické jednotky. Konkrétně by mohlo jít o malé a vysoce mobilní týmy užívající protitankové a protiletadlové řízené rakety či lehké dělostřelecké zbraně. Podporu by jim zajišťovala již zmíněná bezpilotní letadla či robotická vozidla, dále mj. bitevní vrtulníky a dálkově naváděná výzbroj na palubách lodí. Samozřejmostí musí být dokonalé datové spojení, které umožní perfektně koordinovat jednotlivá „bodnutí“.

Na pohled by takové síly mohly trochu připomínat lehké jednotky pro expediční mise, s nimiž by měly společný i důraz na rychlost. Zásadně by se ovšem lišily právě použitím asymetrické, resp. „nelineární“ taktiky. Místo mírových či protiteroristických operací, kde by proti nim stál jen lehce vyzbrojený nepřítel, by byly určeny pro plnohodnotnou válku, v níž by měly zastavit regulérní armádu konvenčně postupujícího agresora.

S touto změnou taktického přístupu by se samozřejmě musel pojit i odlišný pohled na strategii a logistiku. Místo jedné či dvou obrovských základen, které by útočník mohl snadno zničit, by se muselo budovat množství malých, téměř provizorních základen, z nichž by všechny nebyly permanentně obsazené, byly by však pro situaci války připravené. V samotném boji by „rojící se“ síly byly informačně propojené, ale jinak by operovaly víceméně autonomně, aniž by si za sebou musely táhnout stále zranitelnější „logistický ocas“.

Mohlo by alianční „rojení“ zastavit (a znovu dodejme a doufejme, jen hypotetický) ruský útok proti Pobaltí? V každém případě by mu způsobilo velké ztráty a výrazně by ho zpomalilo, což by pro NATO znamenalo čas pro přisunutí těžkých jednotek, takže scénář „hotová věc“ by již nefungoval. Navíc samotná vize ztrát, které by agresor kvůli „rojení“ utrpěl, by ho odrazovala a varovala by, že i případně „vítězství“ by znamenalo katastrofu. Koneckonců, tento faktor by měl být v jakémkoli účinném odstrašování přítomen.